Také proto si čeští biatlonoví trenéři u střelnice vyprávějí scénku z Cimrmanova Dobytí severního pólu: „Dnes ráno klesl teploměr tak hluboko, že jsme nemohli najít rtuť. Teprve po patnáctiminutovém usilovném zahřívání trubice dechem vylezla na minus 50 stupňů. Takový mráz je pro Středoevropany vražedný. Dalším dýcháním jsme ji tudíž vyhnali na minus 42, což už se dalo vydržet.“
Biatlonisté v minulosti zažívali podobné historky. Pokud klesne teplota na trati pod minus 20, závody se v souladu s pravidly mají rušit. Jenže organizátoři je rušit nechtějí. A tak fixlují.
„V Novosibirsku používali při mistrovství Evropy teploměr se rtutí zamrzlou na stále stejném místě,“ vzpomíná šéftrenér Ondřej Rybář.
V Iževsku odstartovali po zfalšování naměřených teplot při minus 35 a třetina závodníků omrzla.
Zato v Kontiolahti na mistrovství světa 1999 marně rozháněli mráz i za pomoci vrtulníků a obřích ohňů, rozmístěných podél trati. Jury tehdy v až minus 37 stupních závody po dobu šesti dnů nepovolila.
S tatrankami v puse
V Pchjongčchangu mají zatím na tréninku „jen“ 15 pod nulou, toto číslo je však zavádějící. „Zdejší silný vítr mráz umocňuje. Hrozí omrzliny – především nosu, brady a uší,“ říká lékař českého týmu Vladimír Dobeš.
Extrémem jsou zde sjezdy. „Při nich strašně fouká, vy jedete dolů padesátkou a pocitová teplota je minus 40,“ poukazuje Ondřej Moravec.
Jury tudíž disponuje právem při silném větru zrušit závod už při minus 15. Jelikož jsou starty olympijských závodů naplánovány až po 20. hodině, dojít k tomu může.
Ovšem i přesto je nutné důkladně se připravit na variantu soutěží při hraničních mrazech. Pro ně jsou na tréninku výmluvné i grimasy Kaisy Mäkäräinenové, otrlé Finky od polárního kruhu. „Rozhodně ani ona nevypadá, že by jí bylo teplo,“ prohodí kouč Zdeněk Vítek.
U vedlejšího stavu točí Darja Domračevová pažemi jako větrným mlýnem, aby před střelbou rozproudila krev. Tváře jí zdobí tejpy proti mrazu ve tvaru růžového srdce.
OCHRANA SLIZNICE. Eva Puskarčíková trénuje s „tatrankou“ pod olympijskými kruhy.
Češky se svými černými tejpy vypadají na tréninku jako banditky. Eva Puskarčíková a Veronika Zvaříčová lyžují s „tatrankami“ v puse, což není nic k snědku, ale slangový výraz českých biatlonistů pro speciální trubičky omezující riziko poškození sliznice dýchacího ústrojí.
„Uvnitř mají mřížku ze slaboučkých plíšků ohřívající vdechovaný vzduch,“ popisuje Vítek, zatímco jeho asistent Jiří Holubec si jde už potřetí zaběhnout rovinku v uličce u střelnice, aby se i on zahřál.
TRENÉŘI. Jiří Holubec běhá při tréninku u střelnice rovinky na zahřátí. Na snímku vlevo mají Zdeněk Vítek i Ondřej Rybář i za mrazivého počasí stále důvod k úsměvu.
Příprava na mrazivé závody v Pchjongčchangu začne už při oblékání. Počet potřebných vrstev si otestovali na kempu v kazašském Almaty, kde rovněž teplota klesala k minus 20. „Tam jsem měla pod kombinézou dvě dlouhá trička. Tady mi stačí jedno teplé tričko a tílko,“ povídá Veronika Vítková.
Krokem číslo dvě je rozjezdění před startem.
„Musíte pořádně rozpohybovat tělo, ale pozor, jakmile se zpotíte a pak pět minut stojíte, prochladnete a už se znovu nezahřejete,“ varuje Rybář.
Vítkové se v Almaty při rozjezdění osvědčily i návleky na boty zamezující prochladnutí nohou.
Ovšem největší nebezpečí číhá během závodu při střelbě. Pokud před ní biatlonistům zmrznou prsty na ruce, ztrácí cit a je zle. „Přitom spodek rukavic máme právě kvůli jemné práci na spoušti a úchopu madel jen hodně tenký,“ připomíná Moravec.
FORMA SE ZATÍM DRŽÍ. Veronika Vítková si zvyká na prostředí jihokorejské střelnice.
Co nejmíň sahejte na železo
Fíglem suverénně největšího zmrzlíka z týmu Jaroslava Soukupa jsou dvojité rukavice, jejichž silnější návleky si těsně před střelbou sundává a po ní zase nasazuje.
„Jenže než do těch válečků prsty zase nasouká, má s tím spoustu opletaček,“ říká Michal Šlesingr.
Moravec si raději proti mrazu tejpuje horní část prstů.
Trenéři radí, ať uvolňují i na trati sevření holí a prsty si promačkávají a prokrvují. „Nejvíc krve si berou při závodě velké svalové partie a na periferii jí už moc nezbývá,“ poukazuje Vítek. „Proto mnozí před střelbou točí celými pažemi.“
NA TRÉNINKU. Zahřívající se Darja Domračevová, Veronika Zvařičová a Jaroslav Soukup.
Další důležitá věc: „Co nejmíň sahejte na to železo při manipulaci se zbraní,“ říká Rybář. Studený kov prsty i přes rukavice vnímají a stává se pro ně zhoubou.
Podcenit nesmějí ani pitný režim. „Ale grog nepoužíváme,“ zasměje se šéftrenér. „Ačkoliv trocha grogu by jim v té zimě pomohla.“
Vážně? Opravdu by pomohla?
„Na trati by sice možná byl i kontraproduktivní, ale na střelnici by vás zklidnil. Když se vyloženě neopijete, alkohol odbourá nervozitu, uvolníte se a na spoušti jste v pohodě. Ale alkohol je ve sportu neetický. A střelci ho mají dokonce i pravidly zakázaný.“
JEŠTĚ ČTYŘI DNY. Pak i olympijský biatlon vypukne.
Krčmář po tréninku v olympijské vesnici opět studuje předpověď počasí. „Na první závody hlásí dvakrát větší vichr než dnes,“ zjistí. Hned se však naladí do bojovna: „Ten mráz a vítr tu prostě jsou a my se s nimi musíme srovnat. Nebudeme sedět a naříkat.“
Svým postojem potěší Rybáře.
„Čím víc se totiž mrazu budou bát, tím větší zima jim bude,“ uvědomuje si šéftrenér. „Psychika i v tomto směru sehraje významnou roli. Tělo přitom není blbé. Tomu mrazu se sliznice postupně přizpůsobí a vy si najdete ideální dechový rytmus.“
