Zazávodí si ještě i tam?
„Zatím jsem se ještě ani nerozhodl, jestli budu závodit v příští sezoně. Teď se soustředím jen na Pchjongčchang,“ vykládal 31letý lyžař.
Desátá příčka z pohárové generálky v Seefeldu jej nabila mírným optimismem. Po dvouleté odmlce opět pronikl v poháru do Top 10.
„Měl jsem hrozně dobrý pocit, že zase jednou dokážu jet v přední skupině, než abych odpadal a trápil se někde kolem 30. místa,“ svěřoval se.
Je posledním mohykánem ze slavné medailové generace běžců na lyžích. Ve Vancouveru 2010 si s Bauerem, Magálem a Koukalem sáhli na olympijský bronz ze štafety.
Krásně se na to vzpomíná.
„Ke konci mého úseku mě tehdy neskutečně rozbolely nohy, ale říkal jsem si: Tohle je olympijská štafeta, to musíš přežít. Předal jsem, vyjížděl se za stadionem a koukám, jak to Lukáš Bauer roztrhal a vepředu zbyli jen tři lidi.“
Bauer je nyní manažerem Bauer Ski Teamu, s nímž slaví úspěchy v dálkových bězích. Koukal se stal funkcionářem i koučem juniorů, Magál zběhl od lyží k chemickému vojsku. „Býval to hubeňoučký střízlík a teď chodí s vojákama do posilovny, a jaké má svaly!“ zasmál se Jakš.
Byl z nich nejmladší. Do světové elity vlétl Jakš jako kometa. V roce 2008 třetí při finále poháru v Santa Catarině, zkraje roku 2011 osmý v Tour de Ski. Coby velký talent měl převzít po Bauerovi taktovku. „Připadalo mi, že ty úspěchy přicházejí tak hrozně lehce.“
Jenže v posledních pěti letech se česká reprezentace začala propadat níž a níž. Jakšův kolega Dušan Kožíšek dostal letos otázku: „Kam směřuje české běžecké lyžování?“ Odvětil: „Nechci být sprostý.“
Pryč jsou davy diváků, chodící v Novém Městě pravidelně na Bauera či Neumannovou. „Tehdy bylo zážitkem i jen se zúčastnit,“ připomněl Jakš. Teď mají desetitisíce diváků na Vysočině k dispozici biatlonisté. Běžci ostrouhali.
Co udělali špatně?
Jistě, skončila silná generace.
A došlo i na systémové chyby.
„V éře úspěchů se neudělal patřičný marketing, nevznikly projekty, které by přitáhly nové lidi a sponzory,“ usoudil Jakš. „Některé ročníky nám teď v členské základně chybí. Spoustu dětí přetáhli biatlonisté, ti zažívají boom, zatímco my se ocitli v útlumu.“
Ale co se stalo s ním? Proč nenavázal na předchozí výsledky?
Tělo se vzepřelo.
„Vždycky jsem v půli sezony onemocněl a pak se nedokázal otřepat a vrátit na předchozí úroveň. Kolikrát mě srazila i střevní viróza.“
Doktor Martin Koldovský s ním provedl všemožné testy a předepsal léky na zvýšení imunity. Dva roky se každé ráno otužoval studenou vodou. Investoval kupu peněz do přírodní medicíny. Držel bezlepkovou i bezlaktózovou dietu.
Dlouho nic nepomáhalo.
„Až v posledních dvou letech jsem přece jen pocítil, že se mé tělo víc adaptovalo na zátěž. Když zase onemocním, nenásleduje po nemoci až tak strmý pád dolů.“
Loni se také rozešel se svým letitým osobním koučem Miroslavem Petráskem. K reprezentaci přišel finský kouč Ilkka Jarva a Jakš jej požádal, zda by nad ním mohl převzít i osobní dohled.
„Potřeboval jsem změnu. Narušit stereotypy a vykročit jiným směrem.“
Jarva pochopil, že jejich sport je čím dál silovější a že Čechům v tomto směru ujel vlak. „Proto makáme na vršku těla, děláme shyby se zátěží a v tréninku jezdíme víc soupaž,“ vyzdvihl Jakš. „Ale s Nory se ve fyzické konstituci ještě rovnat nemůžeme. A když jsem viděl převlékat se Francouze Manificata, až jsem se lekl, jaké svaly má on.“
Půjde o běh na dlouhou trať.
Přelétli jsme Čínu, letadlo klesalo na přistání k Soulu. „Ta vize jiného tréninku, s jakou Ilkka přišel, se mi líbí,“ povídal Jakš. „Ovšem zároveň si uvědomuju, že nemůže přinést zásadní změnu za pouhý rok. Asi bych jí měl dát delší šanci.“
Za týden vjede do své třetí olympiády.
Ale kdo ví, možná i na tu čtvrtou ještě v Pekingu 2022 dojde.
