Jenže do olympijského výběru trenéra Jandače se chlapík otřískaný 13 sezonami v NHL nevešel.
„Je to zklamání,“ přizná 35letý Michálek. „Na druhou stranu nemám výčitky svědomí. Neřeknu si: Že já blbec to nezkusil! Udělal jsem pro olympiádu všechno, ale nepovedlo se,“ dodává obránce pražské Sparty.
Už jste skousl, že se do Koreje nepodíváte?
Bylo to pro mě velké lákadlo, ale člověk s tím nic neudělá. Musíme si přiznat, že na začátku moje výkony nebyly ideální. Cítil jsem, že to nebylo ono, k tomu jsem měl smůlu na zranění. Ještě jsem nebyl stoprocentně zdravý, ale nechtěl jsem v tom kluky nechat a chtěl hrát, abych týmu pomohl. Nemohl jsem se dostat do zápasového tempa a muselo se to odrazit, ať člověk chce, nebo ne. Trenéři dali šanci jiným a nemám jim to za zlé. Život jde dál, koukám dopředu.
A když na jaře přijde pozvánka do kempu před mistrovstvím světa?
Ne, už určitě ne. Olympiáda byla motivace, ale nepovedlo se a tím to pro mě hasne. První věc, co po sezoně udělám, je, že se sbalím a pojedu za dětmi. Abych byl bez nich další měsíc? To nepřichází v úvahu! Budu u rodiny, v reprezentaci je čas přenechat to mladším. Na nároďák mám ale parádní vzpomínky. Jsem hrdý, kolik jsem toho v reprezentaci odehrál, a budu si pamatovat skvělé lidi - hráče i ty okolo týmu. Věřím, že až všichni skončíme, budeme se potkávat na pivu.
Už jste někomu o definitivním konci říkal?
Ne. Už ale v roce 2016 jsem po Světovém poháru oznamoval konec. A vidíte, ještě jsem zkusil zabojovat o olympiádu. Netušil jsem, že se to takhle může vyvrbit (absence hráčů z NHL v Koreji). Po Světovém poháru jsem říkal, že je konec, ale nebyl. Teď už vím, že je to v repre definitivní konec. Ten čas někdy musí přijít.
Hráči Sparty slaví gól v síti Zlína, zleva: Petr Vrána a Zbyněk Michálek.
Jak se vám hledá motivace do zbytku extraligové sezony?
Nemám s tím žádný problém. Máme parádní partu, děláme všechno pro to, abychom nepovedenou sezonu otočili. Chci dokázat, že na to ještě mám. Nerad bych si zkazil jméno na konci kariéry a zároveň věřím, že dokážu pomoct týmu. Chci i vrátit vedení Sparty to, že mi věřilo. Klub se snaží vylepšit a posílit tým. Je vidět, že vedení ani nám v kabině to není jedno. Věřím, že forma přichází v pravý čas, dostaneme se do play-off, kde se může stát cokoliv a hodně expertů a lidí, kteří nás odepsali, můžeme překvapit.
Litoval jste, že jste se z Ameriky vrátil do Evropy?
Důležité je, aby člověk zůstal pozitivní, nesrážely ho porážky, a naopak po výhrách si nezačal myslet, že to přijde samo. Ale jo, i já jsem měl blbé období. Věděl jsem, že jsem měl být jedním z lídrů, ale nedařilo se mi a nebylo jednoduché klukům vůbec něco říct, když ani moje hra nebyla dobrá. Člověk uvažuje, proč to dělá. Jestli má zapotřebí být na konci kariéry bez rodiny. Hokej zkrátka přináší pozitivní i negativní věci, ale nikdy jsem nelitoval.
Jak moc vám chybí rodina?
Je to obrovsky těžké! Rodina je na prvním místě. Byl jsem zvyklý být pořád doma. Nejstarší syn už hraje hokej, byl jsem na každém jeho tréninku. Děti jsem vozil do školy. Na druhou stranu mám hokej rád a ještě si myslím, že tomu mám co dát. K tomu se blížila olympiáda. A kdybych neměl tolerantní manželku, nebyl bych tady. Patří jí za to velký dík, do budoucna budu mít jí i dětem co vracet.
Pochopili starší syn a dcera, že táta kvůli práci musí odletět?
Jo, moc dobře. Klukovi je osm a poslední týden, než jsem odjel, každý den brečel. Lámalo mi to srdce, jsou to emotivní chvíle. Děti strašně rychle rostou. Naštěstí v dnešní době technologií jsem s nimi aspoň nějak v kontaktu, posíláme si fotky a videa. Rodina tady byla na Vánoce a přes Nový rok a užili jsme si to. Sám jsem Vánoce v Česku zažil po nějakých 18 letech a byl to parádní zážitek. Děti s manželkou už odletěly a jsem tu zase sám.
Jak se vám zamlouvá život slaměného vdovce?
Je to fakt nezvyk a někdy je to i smutné. Jste sám a večery jsou dlouhé. Byl jsem zvyklý se hned po tréninku hnát pro děti do školy, s malým pak na trénink nebo s dcerou na tenis. Večer se staráte o večeři, děti dělají úkoly, a najednou mi tyhle věci odpadly. Teď mi skončí trénink a já vymýšlím, co budu dělat, komu zavolám, s kým bych zašel na oběd nebo na večeři. Horší to bylo třeba v listopadu, když jsem přicházel. Mezi zápasy byly dlouhé pauzy, bydlel jsem v hotelu. Naštěstí teď hrajeme hodně zápasů, cestujeme, trošku mi to připomíná program z Ameriky.
Až skončí extraliga, vracíte se do Arizony. Co bude dál?
Další plány nemám. Uvidím, jak na tom budu zdravotně, co řekne rodina. Buď budu pokračovat v Evropě, nebo zůstanu v Americe a skončím. Jiná varianta není.
Mnoho sportovců konec kariéry oddaluje, vy naopak působíte vyrovnaně...
... ale taky z toho mám obavy. Člověk je zvyklý na tréninky, výjezdy, život má rozplánovaný. Najednou přijde konec a co pak? Nic dalšího rozjetého nemám a bojím se, že nebude jednoduché přejít na důchodcovský život. Nejsem typ, který může sedět jenom doma a jít si zahrát golf nebo tenis. Budu se s tím bude muset srovnat.
Zbyněk Michálek
Kdyby záleželo čistě na vás, usadil byste se po kariéře v Česku?
Vím, že mě to pořád táhne do Česka. Ale na prvním místě je rodina, člověk musí dělat kompromisy a to, co je nejlepší pro děti. V Arizoně máme barák a zázemí, spoustu známých i mimo hokej. I teď by bylo těžké vytrhávat děti od kamarádů, z kroužků, ze školy.
Zní aspoň doma čeština?
Manželka pochází z bývalé Jugoslávie, takže mluví napůl anglicky, napůl chorvatsky. Ale s dětmi mluvím jen česky. Chci, aby rozuměly. Kluk mluví česky perfektně, holka je na tom hůř - ptám se česky, ona odpovídá anglicky. Když jsme tady byli v létě dva měsíce, ke konci už češtinu zvládala, ani mezi dětmi neměla problém. Je pro mě důležité, aby děti uměly češtinu i kvůli babičce s dědou. Aby věděly, odkud pochází táta, a byly na to hrdé jako já.
Jak se vám po 18 letech žije v Česku?
Nemůžu říct nic špatného. Vím, že si spousta lidí si stěžuje, ale máme se tady hodně dobře. Navíc Praha, kterou jsem dřív neznal, je nádherné město. Dá se to srovnat s kteroukoli jinou zemí. Jediné, na co si musím zvykat, je trošku jiné počasí. V Arizoně je přes zimu o něco příjemněji.
