Záběry ze zásahu španělské policie během katalánského referenda postrašily celou Evropu a španělská vláda je kvůli tomu považována za hlavního poraženého nedělního dramatu. Měla ale jinou možnost?
Rozhodně to tak je, neboť právě madridská vláda se ukázala být tím prvním, komu ujely nervy a sáhl k násilí. Katalánci už celých sedm let dokáží v ulicích demonstrovat v milionových počtech a nikdy nebyl zaznamenán jediný násilný incident.
Jiří Pešek (*1989) |
Mariano Rajoy (španělský premiér, pozn. red.) zřejmě počítal maximálně se záběry policistů konfiskujících urny (tak moc násilný zásah se nečekal) a vzhledem k jeho dosavadnímu stylu politiky nejspíš došel k závěru, že podobné záběry ve světových médiích ustojí. A to se zatím potvrdilo, neboť se mu dostalo nepřímé podpory ostatních velkých stran.
Ideální možností pro španělskou vládu bylo znemožnit konání referenda předem, o což se snažila, nicméně nepovedlo se jí to dokonale. Na druhou stranu svými činy dotlačila tu katalánskou kupříkladu ke změně pravidel referenda hodinu před jeho začátkem, což samo o sobě ubralo referendu hodně kredibility.
Madrid mohl Katalánce nechat odhlasovat, pak by to zpochybnil a zároveň by si od ostatních států diplomatickými cestami vynutil ignoraci celého problému. Policejní zásah byl chybou, která celý problém zinternacionalizovala a výrazně vylepšila mediální obraz katalánské strany, která toho teď může šikovně využít.
Katalánští separatisté asi získali sympatie veřejnosti, ale co nám výsledek hlasování říká?
Výsledek samozřejmě vzhledem k okolnostem nelze brát příliš vážně, celé referendum provázelo hodně neregulérností, i když řada jich byla způsobena zejména tím policejním zásahem. I tak se ale katalánské vládě podařilo dosáhnout zajímavých čísel: když odečteme potenciální voliče z okrsků, kde se nemohlo volit nebo kde policie urny zabavila, cenzus se nám zastaví přibližně na 4,5 milionu voličů, z nichž tedy odhlasovalo takřka 50 procent a z toho 90 procent pro nezávislost.
To sice pořád nelze brát jako většinovou podporu nezávislosti, protože i tentokrát drtivá většina odpůrců zůstala doma, ale na druhou stranu vždy máme nějaké procento chronických nevoličů. Jedinou možností, jak zjistit, kolik procent obyvatel Katalánska opravdu chce nezávislost, je oficiální referendum po vzoru Skotska, v němž by se opravdu celá katalánská společnost cítila povinna vyjádřit.
Jaká podle vašich informací nyní mezi obyčejnými Katalánci panuje nálada? Průzkumy před plebiscitem ukazovaly, že pro nezávislost je cca 40 procent z nich. Změní se to nyní?
Průzkumy ve Španělsku jsou dost ošidné, i když nepopírám, že ta podpora nezávislosti je v poslední době hodně 50 na 50 a případné skutečné referendum by asi bylo dost těsné. Nicméně po včerejšku je dost pravděpodobné, že podpora nezávislosti o nějaké to procento poskočí.
Klíčový je dopad včerejších událostí na voliče Catalunya Sí que es pot (CSQP) (koalice katalánských levicových a ekologických stran, pozn. red.). To je klíčová skupina, u níž není jasné, kolik je v ní zastánců samostatnosti a kolik je proti - právě proto se velmi často nepřesně používá argument, že současná kolice pro nezávislost (Junt pel Sí a CUP) „nedala ve volbách 2015 dohromady ani polovinu hlasů“ (celkem asi 48 procent).
To je sice pravda, ale neznamená to automaticky, že pro nezávislost jsou jen voliči těch dvou uskupení - určitě (a po včerejšku zvlášť) by pro nezávislost hlasovala část voličů CQSP, která ve volbách 2015 dostala 9 procent, a možná i jedno či dvě procenta voličů Katalánské socialistické strany, která ve volbách získala 12,7 procenta. Tito voliči jsou klíčoví a v podstatě jde hlavně o ně, neboť zastánci Junts pel Sí + CUP mají jasno, stejně jako zastánci Katalánské lidové strany (strana spřízněná s lidovci premiéra Rajoye, pozn. red.) a Ciutadans (nacionalisté, staví se proti katalánské nezávislosti, pozn. red.) mají také jasno.
Jaké jsou další scénáře vývoje? Madrid hrozí pozastavením autonomie - co by to znamenalo?
Další scénáře vývoje - to je samozřejmě vždy ta nejpalčivější otázka a už několik let se na ni ani ti největší odborníci na katalánskou politiku neodvažují odpovídat. Scénářů je mnoho, ale co vše je pravděpodobné, to stále ještě nevědí ani sami aktéři.
Co se týče článku 155 španělské ústavy ohledně pozastavení autonomie, jeho použití není příliš reálné z mnoha důvodů. Jednak je formulován dost obšírně a nemusí nutně znamenat „pozastavení autonomie“, respektive nic konkrétního v tomto směru nedefinuje. Navíc jeho použití je administrativně zdlouhavé, obsahuje celou řadu procedur, takže je to věc, která se nedá stihnout za týden.
A faktem je, že španělská vláda už svým způsobem katalánskou autonomii omezuje. Nedávné převzetí kontroly nad většinou katalánského rozpočtu, snaha převzetí kontroly nad katalánskou policií a v případě její „neposlušnosti“ zásahy té španělské, kterou posílili o zhruba 5 000 až 6 000 příslušníků z jiných oblastí Španělska - to vše jsou velké zásahy do autonomie, k nimž evidentně došlo i bez aplikace jakéhokoliv článku ústavy. Jinými slovy, španělská vláda má přímější a jednodušší cesty k narušení či pozastavení autonomie, i když o jejich zákonnosti bychom mohli debatovat.
Jaké kroky chystají Katalánci? Mluví se o generální stávce a odhlasování nezávislosti v katalánském parlamentu...
Co se týká stávky, tu zatím nepovažuji za důležitou. Tady jsou na stávky zvyklí, může to představovat problém jen v případě dalších násilných střetů s policií, ale prozatím obyvatelé Katalánska, jak už jsem zmiňoval, byli během všech demonstrací a protestů za nezávislost v posledních letech „ukáznění“.
Katalánské referendumREFERENDUM: Madrid tvrdě zasáhl při hlasování VÝSLEDKY: Devadesát procent pro nezávislost TISK: Evropu zděsila krvavá neděle DOZVUKY: Separatisté chtějí generální stávku |
Katalánská vláda teď bude chtít celý konflikt maximálně zinternacionalizovat, což Carles Puigdemont (katalánský premiér, pozn. red.) potvrdil i na dnešní tiskové konferenci, kde žádal o mezinárodní mediaci mezi španělskou a katalánskou vládou. Zároveň spoléhá na možnost vyhlásit nezávislost jednostranně, přesně dle zákona o referendu, schváleného na počátku září.
Katalánský parlament tak vzhledem k výsledku referenda opravdu může již tento nebo příští týden vyhlásit jednostranně nezávislost. Tato hrozba by měla stačit, aby se do konfliktu zapojil nějaký mezinárodní aktér, ideálně EU, která by Rajoye dotlačila k dialogu s katalánskou vládou v tom smyslu, že by výsledkem bylo domluvené referendum podobné tomu ve Skotsku.
Tomu se Rajoy z mnoha logických důvodů brání: musí hájit celistvost Španělska a jeho ekonomické zájmy, v případné kampani za setrvání by musel Katalánce přesvědčit, že jim má co nabídnout, i když jeho strana Katalánsko systematicky opomíjí už mnoho let - to je vidět například na klesajících investicích.
Na druhou stranu čistě emočně je teď Katalánsko rozhodně nezávislosti už hodně blízko a řada voličů Junts pel Sí a CUP by „návrat“ k referendu s posvěcením španělské vlády považovala za krok zpět. Proto se opravdu v tuto chvíli nedá vyloučit vlastně žádný scénář.
Jaké možnosti má španělská vláda?
Pokud by Katalánsko nakonec opravdu jednostranně vyhlásilo nezávislost, reakce Madridu je nepředvídatelná - může dojít k zatýkání politiků, ale také k opravdové nabídce dialogu, na kterou katalánská vláda už roky čeká - ve smyslu referenda. Nic menšího, kupříkladu v podobě fiskálního paktu, už nyní není pro současnou katalánskou vládu akceptovatelné - vždy by však záleželo na konkrétní nabídce. Na druhou stranu ekonomický rozměr je tím nejzásadnějším problémem, takže finančně naprosto nezávislé Katalánsko by pro Španělsko mělo dost malý význam.
Každopádně v případě jednostranného vyhlášení nezávislosti by bylo též důležité, jak by se zachoval svět a hlavně EU. Rozhodně jsou tu významné státy, které by Katalánsko mohly relativně brzy uznat: Rusko, možná někdo ze Skandinávie či Pobaltí. V takovém případě už by pro Madrid bylo opět mnohem těžší reagovat - ale to už se opravdu nacházíme v moři spekulací.
Může drama kolem referenda Rajoyovi zlomit vaz?
Evidentně ne. Nebo ne hned. Ale to záleží v tuto chvíli zejména na dalších významných španělských stranách PSOE a Ciutadans, které ale Rajoye v katalánské otázce zatím vždy podpořily a nejinak tomu bylo i v jejich včerejších sděleních.
K Rajoyově konci by mohlo dojít, pokud by se do problému zapojila EU. Rajoy však má obdivuhodnou schopnost přestát jakoukoliv krizi. V katalánském tisku se jako projev jeho neochvějné sebejistoty zmiňuje jeho včerejší projev, v němž si pogratuloval k uhájení právního státu, ale ani slůvkem se nezmínil o 900 zraněných španělských občanech, které by stát měl spíše chránit. Je to jen další důkaz toho, že Lidové straně na Katalánsku absolutně nezáleží, neboť v celošpanělské politice dokáže pohodlně uspět i bez výsledku v Katalánsku.
Jak v kontextu katalánské historie vnímat postavu Carlese Puigdemonta? A jak daleko je ochoten zajít?
Puigdemont ke svému postu přišel spíše náhodou, nicméně zatím se ukazuje jako poměrně schopný lídr zastánců nezávislosti. A na rozdíl od svého předchůdce Artura Mase již dokázal, že je ochoten zajít opravdu daleko.
Navíc je o něm známo, že je velmi zapáleným zastáncem nezávislosti, což byla dříve ve straně, jejíž barvy hájí (dříve CiU - dnes pod názvem PDeCAT), poměrně rarita. Takže ideologicky pro něj byla nezávislost Katalánska vždy cílem, avšak nyní bude muset přijmout obrovskou odpovědnost a určitě se v rámci té koalice pro nezávislost (Junts pel Sí a CUP) bude snažit vše udržet na co nejracionálnější úrovni. Ale rozhodně je reálné, že bude ochoten vyhlásit nezávislost i jednostranně, pokud nebude jiná možnost.
Reakce evropských politiků byla hodně zdrženlivá. Co referendum pro EU a ostatní evropské státy může znamenat?
Role EU je důležitá, avšak situace v Katalánsku je pro ni neustále jen „vnitřní záležitostí členské země“. A zatím se nezdá, že by tuto pozici ani po včerejších událostech opustila.
Pro Katalánsko je v tomto ohledu skutečně problémem, že by se stalo precedentem. Kdyby se situace vyvíjela jinak, mohla tuto roli přenechat Skotsku - i tam bude ta situace zajímavá, pokud Británie skutečně vystoupí z EU a Skotsko vyvolá nové referendum o nezávislosti s cílem zachovat si tak členství v EU - to by byla krásná situace, k níž by se EU musela postavit a znamenala by precedent právě pro Katalánsko zejména v té diskutované otázce, jestli by nezávislé Katalánsko zůstalo automaticky v EU, nebo by muselo žádat o přijetí (Evropská komise v pondělí dala najevo, že nezávislé Katalánsko by se ocitlo mimo Evropskou unii, pozn. red.).
Mohly by katalánský příklad následovat další evropské regiony toužící po samostatnosti?
Nevidím v Evropě tolik regionů, které by měly takovou touhu a tak našlápnuto k nezávislosti jako právě Katalánsko. Ve španělském tisku jsem zahlédl kupříkladu mapy, kde rozebírají následky odtržení Katalánska v podobě rozdrobené Evropy, a jedním z oněch nových ministátečků tam byla i Morava, kde nezávislost určitě není na pořadu dne a nebyla by ani v případě nezávislosti katalánské.
A ani pro EU jako instituci by katalánská nezávislost nemusela znamenat problém v případě domluvy na automatickém setrvání, neboť Katalánsko je čistým plátcem - logicky i ekonomicky by to pro všechny bylo nejjednodušší, nicméně je pravda, že EU v tomto smyslu asi hodně trápí právě ta zodpovědnost za případné vytvoření precedentu.
