Pod skleněným víkem rakve v brněnské Kapucínské hrobce leží ostatky muže, který v moravské metropoli dodnes platí za svého druhu legendu. Ostatně právě probíhá detailní výzkum přirozeně mumifikovaného těla a od ní post mortem oddělené hlavy. Pracuje se na rekonstrukci obličeje a trojrozměrném modelu seschlé mumie, který Brňané uvidí v rámci velké výstavy na Špilberku za dva roky. A po baronu Trenckovi je také pojmenováno jedno místní pivo. Ve městě sice pobýval jen poslední dva roky života, a to jako vězeň, ale jeho životní příběh z něj dělá fascinující osobnost.
Dětství plné nástrah
Franz či František Trenck se narodil roku 1711 v Reggiu di Calabria na špičce apeninské boty jako třetí syn Johanna a Anny Marie Trenckových. Jedna z mnoha pověstí o jejich synu praví, že po porodu vypadal jako mrtvý, pročež jej porodní bába ponořila do vína a dítě ožilo. Půlroční František přežil rozsáhlé popáleniny po pádu do ohně a ve čtyřech letech se jen o fous nezastřelil, když si hrál s otcovou nabitou zbraní. Jako dítě ho nezabilo ani podchlazení, když se pod ním prolomil led, a dokázal vyskočit z kočáru, který se řítil do propasti.
Fotogalerie |
V Itálii se Trenck narodil spíš náhodou, jeho otec byl důstojníkem rakouské armády a co pár let někam přeložen. Různé etapy dětství tak František strávil také v Korutanech, Tyrolsku, Banátu nebo v maďarském Sopronu, kde jej Anna Marie, kladoucí důraz na vzdělání svých dětí, poslala do školy.
Prý měl velmi dobrý prospěch, ale upozorňoval na sebe nezvladatelným temperamentem, takže byl ze školy vyhozen. Později studoval u jezuitů v chorvatském městě Požega. František Trenck tedy byl vcelku vzdělaným a také muzikálním mužem, který ovládal sedm jazyků.
Za zvukem bubnů
Budoucí slavný velitel narukoval už v sedmnácti letech jako praporčík do pěšího pluku hraběte Pálffyho. Trenck se honil za každou sukní, rval se po hospodách a každou chvíli si s někým dával duel kordem či pistolí, takže po třech letech byl z císařských služeb propuštěn. Ani ve vídeňské společnosti však mladý baron nebyl zrovna vítanou osobou, to kvůli svým eskapádám. Jednou nechal svého sluhu vylít plný nočník na hlavu dámě z nejvyšších kruhů, protože zranila jeho city.
Poté si nechal od otce koupit panství na východě dnešního Chorvatska, ve Slavonii, kterou tehdy probíhala vojenská hranice s Osmany. Usadil se a oženil s dcerou velitele novosadské pevnosti Josephou, s níž měl pletky už před svatbou. Jejich čtyři děti však postupně zemřely, poslední z nich i Trenckova žena podlehly moru během epidemie v roce 1737. Po jejich smrti se baron se nabídl, že zrekrutuje sbor pandurů, tedy žoldáků z řad místních obyvatel, pro boj s Turky. Nechvalná pověst ale Trencka dostihla i na divoké výspě habsburské říše, velitel rakouských sil nabídku odmítl.
Trenck se proto nechal naverbovat k husarům do carského vojska. I tam se dostával do konfliktů s veliteli, zároveň se ale v bojích s Osmany vyznamenal neobyčejnou odvahou a byl jmenován majorem orlovského regimentu dragounů. Potom však veřejně nafackoval veliteli pluku, za což byl vojenským tribunálem odsouzen k smrti. Prý už stál před popravčí četou, když dorazil kurýr s milostí polního maršála, který si Trencka vážil jako vojáka.
Divoký baron byl alespoň degradován, poslán na půl roku za mříže a vyhoštěn z Ruska. Vrátil se tedy na svoje statky na Balkáně, kde s malou soldateskou brutálně lovil loupežníky a bandity. Za to se opět dostal za mříže, kde se nakazil žloutenkou, než jej jeho švagr stačil ze žaláře vysekat.
Nad Evropou se tehdy stahovala mračna, která přihnal nástup mladé císařovny Marie Terezie na vídeňský trůn. Osm let trvající sérii konfliktů o habsburské dědictví otevřela koncem roku 1740 první válka o Slezsko. Trenck císařovně promptně nabídl, že na vlastní náklady postaví jednotku pandurů, obdržel majorský patent a on do tří týdnů vyrážel v čele tisícovky mužů k Vídni.
Snědí, s dlouhým knírem, se zahnutým mečem a v cizokrajných šatech, působili Trenckovi panduři v hlavním městě hotový poprask. Už po pár týdnech však baron skončil v šatlavě poté, co se odmítl dělit o velení sboru a urazil svého nadřízeného. Za mřížemi strávil jen měsíc a velení jednotky mu bylo navráceno. Chorvaté totiž odmítali bez Trencka vytáhnout do boje, čtyřicet z nich za to dokonce bylo disciplinárně potrestáno.
Divoch, který nešel zkrotit
Sbor pandurů bojoval ve střední Evropě další dva roky, proti Prusům i Bavorům. Trenckovi muži obsadili České Budějovice, kde zajali vysokého pruského generála, při útoku na Kolín byl baron málem zabit tříliberní dělovou koulí. Tedy údajně, v úvodu zmíněná analýza Trenckovy mumie překvapivě neobjevila následky žádných vážnějších zranění.
Jen za tažení proti pruskému králi vzali panduři na čtyři a půl tisíce zajatců, ukořistili 25 děl a získali 10 praporů. Prosluli však také neobyčejnou krutostí vůči civilistům: poté, co dobyli bavorský Cham, město tři dny plenili a nakonec ho vypálili. Trenckovi nadřízení mu takové chování mnohokrát vyčinili, v roce 1744 byl přesto povýšen na plukovníka.
V září dalšího roku se panduři účastnili bitvy u Hajnic na Trutnovsku, která se měla Trenckovi stát osudnou. Ze střetnutí nakonec vyšli vítězně Prusové, v jeho průběhu však byli nuceni vyklidit svůj hlavní stan. Trenck už měl za to, že mají císařští vyhráno, a jal se tábor plenit. Domů si prý odvezl stříbrné nádobí Fridricha Velikého, podle zlých jazyků však krále v ležení zajal a nechal si zaplatit za to, že jej propustil.
Trenckové jdou do válkyVe válce o Slezko bojoval baron proti svému bratranci Friedrichovi, který měl stejně barvitý život plný zvratů. Rodina totiž pocházela z Pruska, do jehož armády Friedrich narukoval. Na vrcholu konfliktu s Rakouskem sloužil jako ordonanc samotného krále. Zanedlouho však byl uvězněn, podle svých memoárů kvůli aféře s královou sestrou, spíše však pro spřízněnost s velitelem pandurů. Po roce z žaláře uprchl a oblékl uniformu rakouských kyrysníků.  O šest let později cestoval Friedrich v rodinných záležitostech Pruskem, byl zatčen a bez soudu uvržen do magdeburské pevnosti. Po pokusu o útěk jej drželi v okovech připoutaného ke zdi a pustili až o deset let později po intervenci rakouské císařovny. Chvíli žil v Cáchách, kde prodával maďarské víno a vydával noviny, později na svých statcích v Uhrách. Dal se na psaní a cestoval po Evropě. Za francouzské revoluce bydlel v Paříži, možná jako oficiální pozorovatel rakouské koruny. V roce 1794 však jako údajný špion skončil na gilotině, pouhé dva dny před pádem Robespierrovy krutovlády. |
Obvinění na adresu Trenckova nepřístojného chování zněla stále hlasitěji a císařovna musela zřídit vyšetřovací komisi. Baron byl mezitím poslán do domácího vězení, namísto toho se však proháněl po Vídni v nákladných kočárech a chodil do opery. Při jednom představení se popral před zraky samotné císařovny. Pohár trpělivosti přetekl.
Trenck byl postaven před vojenský soud, jemuž předsedal jeho zarputilý nepřítel generál Löwenwalde. Když si jednou neodpustil uštěpačnou poznámku k Trenckově obhajobě, chňapl baron generála za límec a vlekl jej k oknu. Löwenwaldově defenestraci zabránily jen stráže. Trenck si opět vyslechl rozsudek smrti, po přímluvě jeho přátel však císařovna proces znovu otevřela. Baron vyvázl s doživotím na Špilberku, což v jeho případě znamenalo velmi mírný trest. Obýval dvě místnosti, každou neděli obědval u velitele pevnosti a později měl dokonce dovoleno bydlet přímo ve městě.
V říjnu 1749, to mu bylo 38 let, nechal baron svolat všechny důstojníky brněnské posádky, dal si vyholit kapucínskou tonzuru a oblékl mnišské roucho. Prý prohlásil, že právě nadešla jeho poslední hodina, načež si sedl za stůl a zavřel oči. Po jisté době přihlížející zjistili, že je mrtev.
Podle jedné legendy totiž požil uspávací nápoj, načež se chtěl v Kapucínské hrobce vzbudit a uprchnout z Brna. Pokud to tak opravdu bylo, plán selhal. Po jeho bohatém dědictví totiž toužilo mnoho lidí, proto mu pro jistotu nechali setnout hlavu. Nakonec se však pletli i ti, co čekali na dělení dědictví. Ve svojí poslední vůli totiž Trenck odkázal nemalou část svého majetku městu Cham, které se svými muži plenil. Další peníze šly na mše za jeho hříšnou duši, na stavbu vězeňské kaple a myslel též na brněnské chudé.
