Nadcházející čtyřicítka je dost dlouhá doba na to, aby se člověk zamyslel nad svou existencí. Eleysa Bazna v roce 1943 v Istanbulu nad kávou a bublající nargilé také bilancoval. Žádnou satisfakci přitom zrovna necítil.
Co dokázal? Od dětství prodával noviny a čistil boty na ulicích, pomáhal v malém zelinářském obchodě. Pracoval jako řidič nákladních vozů, jezdil pro civilní i vojenskou správu. Nechal se zaměstnat coby klempíř a posléze zámečník v pobočce francouzské automobilky. Po večerech si přivydělával jako hotelový portýr a recepční.
A od roku 1942 byl osobním sluhou, kavass. Pucflekem, chodícím kartáčem. Žádná sláva. Přitom samozřejmě nemládl, vzdaloval se mu tak sen, že se jednou stane slavným operním pěvcem. Nutno však dodat, že k oné kariéře tíhl ani ne tak z lásky k umění, ale spíš pro představu snadného, rozmařilého života celebrity, které naslouchají sály plné boháčů.
Bazna chtěl být jedním z nich, toužil po uznání a potlesku. Cítil se zoufale nedoceněným, měl pocit, že mu svět něco dluží.
Život, kterému se nedá věřit
Z životopisných údajů onoho pána je těžké vyčíst pravdu, protože většinu informací o svém původu zdařile retušoval už před druhou světovou válkou, aby v tom dál pokračoval. Narodil se do rodiny silně věřícího muslimského učitele z kosovské Prištiny, z území, které bylo později anektováno Srby. Rodina nakonec skončila v Istanbulu. To v něm vyvolalo trvalou a silnou nevraživost ke všemu balkánskému a netureckému. S jeho vlastními slavnými předky, generálmajory Osmanské říše, k nimž se často halasně hlásil, to však moc věrohodně nevypadalo.
Pohyboval se jistě v kontaktu s vojenským prostředím, uniformy a jimi ztělesňovanou autoritu si určitě oblíbil. Snad se i nechal zrekrutovat do francouzské armády. Nicméně zprávám o tom, že studoval vojenskou akademii, se úplně věřit nedá. Skvrnou na jeho štítu naopak je, že minimálně po tři léta nosil vězeňský mundúr, protože rozkrádal materiál z armádních skladů. Že by jím vlastenecky zásoboval milice mladoturků, je však hodno zpochybnění.
K politice halasnému národovectví nebo víře nikdy výrazně neinklinoval. Bazna se totiž řídil vlastním morálním kompasem. Jehož střelka vždy mířila k pořádné hromadě peněz. A těch se ve čtyřicátých letech dalo v Turecku najít víc než dost.
Tragédie druhé světové války pro něj byla šancí. Turecký stát si uchoval nezávislost a určitou formu neutrality, která se dala dobře zpeněžit. Nacistické Německo i Británie si žádaly zdejších surovin pro vlastní průmysl, oceňovaly místní výrobu i provozuschopné banky. Dobře to dokládal například nárůst tamních zlatých rezerv, které z předválečných 27 tun povyskočily na 216 tun. Turecko se stalo předělovým územím, branou východu a západu, nezdevastovaným teritoriem uprostřed válečného běsnění. Místem, kde mohly klidně koexistovat ambasády a velvyslanectví znepřátelených zemí. A právě u nich hledal Bazna své nové perspektivní zaměstnání.
V diplomatických službách
Důstojně vypadající, navýsost uctivý a plný ochoty, úslužný a navenek patřičně pokorný. Vybavený znalostí dokonalé francouzštiny, turečtiny, balkánských jazyků i mluvené angličtiny. Schopný řidič s bohatými zkušenostmi, manuálně zručný opravář. Muž, který dokáže od brány rezidence za flígr vynést podomního prodavače, ale zároveň umí s hlubokou úklonou otevřít dveře vzácným hostům svého pána. Ideální komorník.
Tedy, skoro ideální. První zaměstnavatel z velvyslanectví Albert Jenke, vedoucí německé obchodní mise v Turecku, s ním po pár týdnech pracovní poměr nazlobeně ukončil. Což si Bazna vzal dost osobně, s navztekanou ublížeností. Nekradl přece příbory v kuchyni nebo benzín v garáži, není žádný zloděj! Jen si četl jeho soukromou poštu… Která byla našlapána skutečně zajímavými informacemi, korespondenci totiž Jenke vedl se svým švagrem Joachimem von Ribbentropem, německým ministrem zahraničí.
Napodruhé tedy zkusil štěstí u sousedů, na ambasádě Velké Británie v Ankaře. Vydatně mu pomohlo, že svou neschopnost porozumět anglicky psanému dotazníku uchazeče o zaměstnání vynahradil plynulou konverzací ve francouzštině a během pracovního pohovoru opravil nepojízdný vůz prvního tajemníka Douglase Buska. Ze svého životopisu takticky vynechal předchozí pozici u německého ambasadora Jenkeho, chybějící léta doplnil profesí komorníka u jugoslávského diplomata a amerického vojenského atašé.
Lidský chameleon: Ignácz Trebitsch byl Žid, přítel nacistů i dalajláma Střídal jména, politické spojence, měnil církve, cestoval mezi kontinenty, neustále falšoval vlastní život, putoval mezi politikou, byznysem a válčením. Byl schopen obalamutit čelní nacisty, britského premiéra, duchovní, politiky i průmyslníky. Ignácz Trebitsch je asi nejbarvitější padouch v dějinách. |
Je až s podivem, že britské tajné služby s ověřováním uvedených informací neztrácely čas. Dokonce nedbale přehlédly varování turecké rozvědky, která neměla o Baznovi valné smýšlení. Mohly si tím ušetřit spoustu starostí později. Busk je nicméně se svým sluhou nadmíru spokojen, dokonce přechází i to, že má pletky s chůvou jeho dětí, a proto jej doporučí na místo osobního komorníka u nejvyššího velvyslance Sira Hughe Knatchbull-Hugessena.
Dobrácký pán a jeho uctivý komorník
Knatchbull-Hugessen, mimořádný a zplnomocněný velvyslanec, držitel nejvýznamnějších státních vyznamenání a tehdy jeden z nejprestižnějších britských diplomatů, měl za sebou předlouhou kariéru. Zájmy své vlasti hájil na nejvyšší úrovni v Bruselu, Rize, Budapešti, Teheránu i Šanghaji.
Jenže v roce 1943 to již byl trochu roztržitý pán v letech, který si nerad zvykal na nové tváře. Univerzální Eleysa Bazna mu je teď ochotně nahradí, stane se jeho komorníkem, řidičem, sluhou, dveřníkem, sekretářem. Bude mu uctivě pomáhat s oblékáním a kartáčovat klopy, leštit boty před každou vycházkou do města a nosit čerstvé noviny. Citlivě odkáže profiltrovat návštěvy podle významnosti buď do velkého sálu v rezidenci, nebo do kavárny přes ulici, když si jeho pán potřebuje po obědě zdřímnout, vyřizuje vzkazy a zvedá telefony.
A čím si získá dědouškovského Knatchbull-Hugessena nejvíc? Že si s ním dokáže u piana operním hlasem zazpívat. Šéf britské diplomacie v Turecku má tedy ke svému komorníkovi, pro kterého jednou zorganizuje i malý koncert, velmi přátelský vztah. Že si na prsou hřeje jedovatého hada, netuší.
Neviditelný a všudypřítomný
Chladně cílevědomý Bazna už totiž delší dobu realizoval svůj vlastní plán, jak pro sebe vyhrát celou válku a vyzískat z toho co nejvíc. Přísně důvěrné dokumenty a listiny totiž potají fotil, ve spolupráci s onou zdůvěrněnou chůvou, už u tajemníka Buska, nyní si materiály s nejvyšším stupněm utajení nabíral přímo z osobního trezoru svého zaměstnavatele. Jednoduše si vytvořil voskový otlak velvyslancových klíčů a s jeho pomocí si vyrobil vlastní.
Složky s nápisy Most Secret a Top Secret bral po hrstech ze sejfu a stránku po stránce je fotil, zrovna když byl pán ve vaně. Odhalení se nebál, měl klíče od celého domu, a aby měl na svou práci soukromí, zamykal ho. Byla to ukázka dalšího selhání jinak přísné bezpečnosti. Britští diplomaté a zaměstnanci velvyslanectví totiž nesměli opustit ambasádu s jakoukoliv listinou nebo dopisem, všechny dokumenty musely být skladovány v centrálním trezoru, u kterého se po čtyřiadvacet hodin střídá ozbrojená stráž. Knatchbull-Hugessen však díky zásluhám systému nepodléhal, veškerou korespondenci a administrativu raději řešil v pohodlí své vily. Kde mu pera, razítka a obálky podával Bazna.
Bazna, který využíval své všudypřítomnosti a nepostradatelnosti, ale současně i nenápadnosti hraničící s absolutní neviditelností. Když se v salonku baví diplomaté a řeší mezinárodní či vojenskou situaci, v livreji obchází stoly, dolévá pití a připaluje dýmky. Vážení debatující pánové přitom zapomínají, že nesedí v londýnském společenském klubu a že k jejich státnímu pověření patří i diskrétnost.
A když se náhodou při vyřizování spěšných depeší v pracovně svého nadřízeného zeptají, jestli mohou bezpečně hovořit? Knatchbull-Hugessen jen odtuší: „Tady ten? V pořádku, pánové, to je můj komorník. Výtečný chlapík, myslím odkudsi z Albánie. Mohl bych vám potom zahrát a on nám k tomu zazpívá.“
O čem si píšou velvyslanci?
Bazna byl možná mistrem přetvářky, ale sotva jej můžeme považovat za génia špionáže. Ve svých kalkulacích vycházel jen z toho, že korespondence diplomatů má velkou cenu. A že nejlépe mu za tajemství britské důvěrné komunikace zaplatí Němci.
Háček byl v tom, že se napoprvé u Jenkeho neukázal zrovna v dobrém světle. Když 26. října 1943 znovu zavítal na německou ambasádu v Ankaře, málem ho vyrazil. Dost nedůvěryhodně působil už tím, že si za dvě ruličky filmů chtěl nechat vyplatit dvakrát 10 tisíc liber. Jak troufalé a bláhové!
Němci však dost rychle změnili názor, když se první vyvolané kopie, ještě ze stolu prvního tajemníka britské ambasády Buska, dostaly do rukou Franze von Papena, německého velvyslance. To nebyly žádné přepisy nebo amatérské poznámky plné nekonkrétních náznaků, ale přesně nafocené duplikáty naprosto reálných dokumentů! Ano, budou mu platit. Rádi. A to královských 15 tisíc liber za každou další ruličku s fotofilmem.
Bazna si mohl pogratulovat. Jeho neobratný pokus o kontakt s kupci, který málem nevyšel, mu vydělal v přepočtu na současné ceny 42,5 milionu korun. Za dva filmy, které se podle všeho nedaly důležitostí srovnat s tím, co sesbíral v trezoru od Knatchbull-Hugessena.
Sám ovšem nedokázal zpravodajskou hodnotu materiálu posoudit. Protože neuměl číst anglicky. Takže vedle skutečných klenotů, nedocenitelných pro práci rozvědky, byl schopen dodat i nafocený seznam hostů s pozvánkami na hudební večírek nebo katalog adres zaměstnanců k rozesílání vánočních přání. Ona nedokonalost ovšem reputaci jím dodávaných informací paradoxně zvyšuje. Mají totiž komplexní výpovědní hodnotu, jak říká von Papen: „Ohromující výmluvnost.“
Příliš mnoho velkých šéfů
Nadšení německé rozvědky však není zdaleka univerzální. Bazna dráždí podezřívavé nejen vysokou cenou a balastním zpravodajským materiálem, ale také nápadně vysokou kvalitou dodávaných fotografií. Nemůže jít o cílený podvrh, další hru spojeneckých tajných služeb? Možné to klidně je.
Největším problémem jsou však kompetence: komu by měla tato špionská zlatá husa snášet vejce? Von Papen a jeho spojka, Ludwig Carl Moyzisch, neochvějně věří, že jedině sicherheitsdienstu, tedy zpravodajské službě SS a NSDAP. Papenův přímý nadřízený, ministr zahraničí Ribbentrop, však nemůže ankarského velvyslance vystát. A nestojí tedy o to, aby u vůdce získával za svého tureckého zvěda body. Na věci by chtěl vydělat šéf tajné policie Ernst Kaltenbrunner a vojenská rozvědka abwehr, která si konkuruje se všemi výše zmíněnými, hodlá přičinlivého slouhu buď vytěžit pro své zájmy, nebo kompromitovat před ostatními. Eleysa Bazna se tedy stává do krajnosti exponovaným člověkem, což jeho utajení zrovna neprospívá.
Jinak je však považován za trumfovou kartu ve zpravodajských hrách, o čemž svědčí i jeho krycí jméno. Agent Cicero. Protože stejně jako slavný římský řečník dodává neustálý proud vesměs vydatného materiálu k přemýšlení. Konkrétně například závěry ze spojeneckých konferencí v Teheránu, Káhiře a Moskvě, soukromou korespondenci Knatchbull-Hugessena s králem Jiřím, zprávy o válečné strategii, pohybech vojska, o vyjednávání spojenců s Tureckem, o vývoji situace na Balkánu a ve Středozemním moři. O tom, že prezident Roosevelt nečeká od třetí říše nic jiného než bezpodmínečnou kapitulaci.
A také zásadní zprávu, která naprosto zapadla. Snahu Britů smluvit s Turky pronájem jejich letišť, „aby spojenecká letadla mohla vytvářet setrvalou hrozbu nad východem Evropy, než dojde ke spuštění operace Overlord.“ Bylo to vůbec poprvé, co Němci krycí název pro Den-D a vylodění v Normandii zaslechli. Jenže správně vytěžit onen dokument nedokázal ani Hitler, ani nikdo jiný. Cicero tedy s informací, která mohla změnit průběh celé války, nezabodoval.
Hlupák, který neumí číst
Díky prolomení kódu německého šifrovacího přístroje Enigma Britové měli určitou představu o tom, že jakýsi agent Cicero zásobuje třetí říši velmi kvalitními informacemi, ale netušili, kde přesně k úniku dochází. Z chaotické povahy zpráv se zdálo, že je únik lokalizován na nejvyšších místech. Ale nikdo pochopitelně nepodezříval zasloužilého Knatchbull-Hugessena, natož pak jeho komorníka, který neumí číst. Bazna dokonce ofotil z trezoru vyjmutou zprávu o tom, že má britská kontrašpionáž podezření na zdroj úniků uvnitř ankarské ambasády.
Když nakonec přišlo na prošetřování všech zaměstnanců britské diplomacie v Turecku, Bazna propadl sítem. Přímo na velvyslanectví totiž nepracoval a jeho pán o něm před vyšetřovateli z MI5 dobromyslně prohlásil, že doma má jen prosťáčka, který je na nějakou špionáž příliš hloupý.
To už však začínalo přituhovat. Operační důstojník pro agenta Cicera Ludwig Carl Moyzisch v lednu 1943 najal novou sekretářku Cornelii Kappovou. Začala vynášet podrobnosti o podezřelých kontaktech americké OSS. A na komorníka Baznu už padl velmi konkrétní stín podezření. Proto se rozhodl hodit ručník do ringu a špionského řemesla zanechat. V práci dal, k zármutku svého pána, výpověď a odešel z města na venkov. Tedy spíše do předčasného důchodu. Německý ambasador mu za dobré služby osobně slíbil, že po válce dostane luxusní vilu na tureckém pobřeží a vysoká vyznamenání. Jenže válka se mezitím blížila k jinému konci, než jaký očekával.
Bazna toho neželel. Na odměnách si vydělal přes 300 tisíc liber. V přepočtu na současné peníze 425 milionů korun. Královské jmění.
Podvodník přátelům nemůže věřit
Ve svých kalkulacích se totiž drzý komorník přepočítal. I když konec války přečkal bez obtíží a jeho skutečná identita coby německého špiona zůstala víceméně skrytá, narazil na nemilý problém. Peníze, které mu tak štědře vypláceli jeho chlebodárci, totiž byly falešné. Byly to padělky, vyrobené v tiskárnách koncentračního tábora Sachsenhausen, během operace Bernhard.
A za jejich použití se dostal do vězení. „Měl jsem nastřádané obrovské jmění, které nemělo cenu ani papíru, na němž bylo vytištěné,“ bude později vzpomínat ve svých pamětech, v knize Já, Cicero, která vyšla v roce 1962.
Nežil si jako král, ani jako operní pěvec, jak si vysnil. Pracoval jako noční hlídač v Mnichově, kde také v roce 1970, ve věku 66 let, zemřel na selhání ledvin. Potlesku za své pochybné zásluhy, veřejného uznání ani vytouženého bohatství se nikdy nedočkal.
