„Že jsem objevil Beskydy, za to mohu děkovat především rodičům. Otec měl hory rád, a když naši koupili spartaka, jezdilo se do hor. Psal se rok 1955. Pamatuju se také na vlak, který tehdy nekončil v Ostravici, ale pokračoval až na Bílou. Vybavuji si, jak jsem jel tím nejkrásnějším hamerským údolím, na jehož místě je dnes přehrada Šance. Viděl jsem tváře lidí, jak směřovali do hor. Mimochodem Luděk Eliáš (bývalý ředitel Divadla Petra Bezruče, pozn. red.) tam měl také někde chatu,“ vzpomíná Jaromír Šlosar, pocházející z Václavovic u Frýdku.
Jaromír Šlosar
|
Cestování se ovšem dělilo mezi hory a město. Ostravu poznal už jako malý chlapec. „Babička velmi ráda jezdila do Ostravy, nejenom nakupovat, ale i za příbuznými, třeba za strýcem, který byl farářem v Michálkovicích. Věnoval mi dva dopisy od spisovatele Vojtěcha Martínka, které si mezi sebou vyměnili. Jezdili jsme za ním z Václavovic klasickým modrým starým autobusem s vlečkou. Pamatuji se, že se jednou ta vlečka nečekaně odpojila a pokračovala samostatně, ale nic se nestalo.“
Okouzlily i obchodní domy
Ostrava ho tehdy jako venkovského kluka očarovala především obchodními domy. „Bachner, Borger či Textilia, ta se mi líbila nejvíc. Dnes jsem naštvaný, jak vypadá. Okouzlila mě už jako děcko, jak se v ní rozvětvovalo nádherné schodiště. V mezipatře bylo bistro a světlíkem do obchodního domu proudilo světlo. Vůbec jsem neuvažoval o architektonickém významu, ale pro mě to byla živá současnost. V Domě potravin se pak daly sehnat i tehdy netradiční potraviny, jako byl třeba kaviár.“
Malý Jaromír na Ostravě obdivoval také to, jak v ní pulzoval život. „Byly to vozíky, které jezdily nad Ostravou. Večer hořely výspy, kde se vylévala struska. To byly obrovské dojmy, zvláště pro dítě. I později mi imponovala. Studoval jsem sice v Olomouci, která mi připadala zkostnatělá, a Ostrava mě proto lákala více. Byl jsem trochu rebel a štvali mě lidi se svými měšťáckými postoji. V Olomouci na vernisáž třeba chodili v cylindrech, což se vám v Ostravě nestalo. Tady byli normální lidi a strašně se mi líbilo, jak to v Ostravě vonělo i smrdělo, jak to kdo vezme,“ směje se a zároveň přiznává, že díky poezii je pro něj pohled na město neopakovatelným.
„Třeba výhled z Bartovic na Beskydy s Lysou horou je kouzelný, prostě úžasný. Stejně tak mě fascinují ostravské parky a jejich život. Je tam třeba hodně holubů hřivnáčů. Ve městě se pak člověk setká se zajícem nebo divokým králíkem častěji než v horách. Příroda vstupuje do města nebo na jeho předměstí, třeba Václavovice jsou tímto předměstím. Poslední dobou tady potkávám stopy srn na každém kroku, vůbec se nebojí,“ vysvětluje.
Lučina? Kdepak, správně je Lucina
Na svých cestách si pak Jaromír Šlosar všiml i stop bobrů. „Když jedu kolem Luciny, tak je kolem ní vidět stromy pokácené bobrem. Kdysi vzácné zvíře se přestěhovalo do města,“ líčí.
Nepřeřekl se a nechtěl říci, že se jedná o Lučinu? Kdepak. „Schválně říkám Luciny, protože původně se jedná o Lucinu, nikoliv Lučinu. Kdybych mohl, tak ji přejmenuji zpět. Říkat jí Lučina je blbost. Bezruč by jí neřekl jinak než Lucina, stejně tak všichni staří lidé jí neřeknou jinak. Lucina a Lučina, to jsou přece dvě úplně jiná jména. Stejně tak bych zůstal u Olzy, protože Olše s ní nemá nic společného,“ přibližuje své důvody spisovatel, který má blízký vztah k Petru Bezručovi.
Už dříve totiž spolupracoval na dokumentu, který zpochybňoval jeho autorství Slezských písní. „Bezruč je mi stále blízký. Když jsme připravovali dokument nazvaný Petr Bezruč (bez záruky), tak jsem zjistil, že v místech, kterými chodil, se jeho stopy ani za ta desetiletí neztratily. Když popisoval, kde našel oměj tuhý, tak ten tam kvete skutečně dodnes. Lysou horu znal více jako biolog a mluví jazykem dnešních ekologů. Bylo to přitom o generaci dříve. Setkával jsem se i s lidmi, kteří jej znali, třeba s vnučkou Dody Bezručové.“
Bezruč mu zůstal blízký
Kdo tedy napsal Slezské písně? Šlosarovo pátrání začalo na základě jedné neznámé anonymní básně, která připomínala styl Petra Bezruče. Zkoumali ji literární badatelé.
„Ani jeden vědec neodpověděl stejně, všichni mluvili velmi přesvědčivě. Mohl by to být třeba Nechvátal, nedopátrali jsme se pravdy. Kdo napsal Slezské písně, to je na dlouhé povídání. Osobně si myslím, že na většině čísel Slezských písní se podíleli dva autoři. Pochybnosti bývaly už dříve, v roce 2002 tyto tendence gradovaly. Vyšla kniha od Jana Drozda, který měl podezření třeba na Jana Grmelu z Mariánských hor. Já bych řekl, že autory Slezských písní byli Ondřej Boleslav Petr a Vladimír Vašek,“ míní Jaromír Šlosar.
Přesto má Vladimíra Vaška (bývá za něj považován Petr Bezruč, pozn. red.) za génia a obdivuje jeho pozdní fyzickou vitalitu. „Je podivné, že se mu nikdo nepostavil, nikdo se neodvážil mu oponovat. Lidé, co mu byli nejblíž, o těch nechtěl mluvit. Ani velcí literární vědci nešli hlouběji, nechali se odbýt. Spokojili se s tím a já nevím proč,“ dodává na závěr Jaromír Šlosar, kterému Bezruč zůstává stále blízký.
