Upřímně, pro novináře bývá předvolba 0090 občas zapovězená, protože pro Turky jsou spekulace o fotbalových přestupech něco jako národní sport.
V neděli večer se to na displeji objevilo zase. 0090...
„Je mi to líto. Frank Rajtoral se před pár hodinami oběsil.“
Cože? František Rajtoral spáchal sebevraždu?
Vždyť ten člověk díky své víře a bojovnosti opakovaně překonal únavový syndrom. Dvakrát v životě mu vyhořelo tělo. Nemohl vyjít ani schody, nohy jako z betonu. Každý krok pro něj byl tak náročný, že mu tekly slzy.
Taky dokázal s Plzní čtyřikrát vyhrát titul. Jako jeden z mála.
I do národního týmu se dostal, čtrnáct zápasů nasbíral a na mistrovství Evropy 2012 si zahrál.
Tak rychlých a zdravě drzých krajních obránců bylo málo. A najednou se zničehonic rozsvítí turecká předvolba.
„Policejní zdroje tvrdí, že měl dluhy,“ ozve se v devět večer do sluchátka nejsmutnější zpráva. Františkovi rodiče v tu chvíli ještě nic netuší.
V březnu oslavil 31. narozeniny a věděl, že už v dalekém Gaziantepu u syrských hranic zůstávat nechce. Klub mu v létě nasliboval hory doly, ale neplatil mu. Nikomu neplatil. Českého parťáka Daniela Koláře v únoru poslali domů na neplacenou dovolenou, takže Rajtoral zůstal sám.
To se nemělo stát.
I když se usadil v luxusní čtvrti s kavárnami a restauracemi, cítil se špatně. Samota mu vadila ze všeho nejvíc. Měl sklony k depresím, vědělo se to o něm.
Možná proto působil trochu podivínsky. Lehkovážně a přezíravě. Čím populárnější byl, tím víc se to projevovalo. Ale byla to jen maska pod výrazně blonďatými vlasy.
„Franto, budeš nám chybět. Celá viktoriánská rodina truchlí, fotbal jde zcela stranou,“ napsala Plzeň na Twitter, když se vracela z pokaženého ligového šlágru na Spartě.
Prohrála 0:2, ani si neškrtla, ale zpráva o sebevraždě kamaráda „Rajtyho“ spadá do úplně jiné kategorie.
Šílené.
Nepochopitelné.
Zbytečné.
Rád vzpomínal na příbramskou babičku, se kterou chodil na poutní místo Svatá Hora. Tam se naučil věřit, že existuje „něco víc“.
Na rameno si nechal okázale vytetovat Pannu Marii s malým Ježíškem v náručí. Odtud vedl růženec na předloktí a na konci růžence ukřižovaný Kristus.
Na klouby u prstů přidal čtyři písmenka: I.N.R.I.
Když ho únavový syndrom srazil poprvé, balil to. Kopal za Baník Ostrava, bylo mu jedenadvacet: „Byl jsem přesvědčený, že chci skončit, ale nějaký vnitřní hlas mi říkal, že nemůžu.“
Vrátil se, našel si psychologa, a když po přestupu do Plzně vybojoval první titul, plakal dojetím.
Rozverná plzeňská parta ho naplňovala, byl jejím synem. I proto porazil zákeřný syndrom také podruhé. „Já byl hyperaktivní dítě, což se přeneslo i do kariéry. Navíc trenéři do nás odmalička hustili: Čím víc budeš trénovat, tím víc se zlepšíš. Jenže nám neřekli, že člověk má na jeden den určitou dávku energie, kterou když vyčerpá, tak se spálí. Já to zjistil dvakrát a už to nechci prožít potřetí. Hrozil mi invalidní důchod,“ vyprávěl mi předloni, když se vracel znovu.
Na chvíli spadl i do hazardu. Vytáhli ho psychologové, změnil výživu a v rámci terapie začal kopat penalty, aby ukázal, že se ničeho nebojí. „Dost mi pomáhá, když si sednu v kostele a cítím, jak na mě dýchá pozitivní síla,“ tvrdil zároveň.
Jenže pozitivní síla mu v Turecku postupně odcházela, místo toho se dostavil strach.
Přitom ještě před třemi měsíci Daniel Kolář líčil: „I když nám klub neplatí a hrajeme málo, s Rajtym makáme jako nikdy. Přidáváme si. Chceme být fit a věříme, že se to zlomí k lepšímu.“
V neděli František Rajtoral nepřišel na trénink. Dveře od jeho domu byly zamčené, v oknech se svítilo – a večer na displeji zasvítila předvolba 0090.
Sbohem, Rajty!
