I návštěvníci skyboxu stáli opření o zábradlí a bušili do něj dlaněmi. Hala bouřila a Mihail Dudaš běžel skoro jako Forrest Gump; neohroženě pádil čím dál rychleji. Věděl, že pokud chce sebrat v halovém sedmiboji bronz českému konkurentovi Adamu Sebastianovi Helceletovi, potřebuje jej na závěrečné kilometrové trati pokořit o pět sekund.
Ale nejen cimrmanologové vědí, že prvek očekávání následuje prvek zklamání.
„V Praze nás diváci lidi dohnali k plackám, tady Dudaše dohnali na zem,“ glosoval to šéftrenér atletů Tomáš Dvořák. Srbský atletický univerzál to sportovním žargonem šíleně „přepálil“ a ve finiši byly síly fuč až tak, že upadl.
V bělehradské Kombank Areně to byla vzácná chvíle. Srbská metropole se o víkendu nechala strhnout fotbalovým derby Crvene Zvezdy s Partizanem, atletikou tak ne. Pravá balkánská vřava tu vládla jen v neděli při Dudašově medailové snaze a hlavně ve chvíli, kdy na ploše plakala potetovaná dálkařka Ivana Španovičová. Její opakované lety za sedmimetrovou hranici zajistily Srbsku jedinou (a aspoň zlatou) medaili.
Srbka Ivana Španovičová ovládla finále dálkařek na HME v Bělehradě.
„Nakonec byla atmosféra aspoň na jedno odpoledne a člověk si připadal jako na nějakém šampionátu,“ řekl Dvořák. „Jinak mě to trochu mrzí. Myslel jsem, že Srbové jsou trochu větší fandové.“
Vše je umocněné srovnáním s divácky oceňovanou akcí v O2 areně 2015. „Doma to je jiný hec,“ srovnává Pavel Maslák, znovu zlatý z čtyřstovky a znovu bronzový ze štafety na 4x400 metrů.
V Praze zněla medailové bilance 2-1-3 a tím spíš jsou bělehradské jedno zlato, dvě stříbra a čtyři bronzy cennější. Nezrodily se díky euforickému povzbuzování, které před dvěma lety třeba Jakuba Holušu dotlačilo k titulu rozdílem šesti setin. „Lidé mě hnali tak, že jsem uvěřil,“ líčil tehdy.
Mělo to tu od nás koule
I v rámci tradičního českého sebemrskačství je vidět, že zemi poslední roky velké sportovní akce jdou. Atletické srovnání pak necílí jen na (ne)zaplněnost ochozů.
„Bělehrad je lepší medailově, ale na mistrovství se hodně podepsalo, že od pořadatelů nebylo úplně zvládnuté po technické stránce,“ srovnával Maslák. „Každý den měl nějaké zpoždění, naše bronzová štafeta snad půl hodiny. Byli jsme předtím celou dobu svlečení a podle toho vypadaly i výkony. Ani dráha nebyla tak rychlá.“
Čtvrtkaři tak kvůli prodlevě vychladli a čísla Maslákovi jen dávají za pravdu. Češi oproti Praze zpomalili o 4,5 sekundy, vítězní Poláci by před dvěma lety se svým nyní zlatým výkonem vůbec neměli ani medaili... Další bolístkou byly příliš často se opakující „ulité“ starty, které nakonec neskončily diskvalifikací, což sprintery mořilo.
Medaile z halového mistrovství Evropy nejsou v atletické hierarchii jistě nejvýše, českou výpravu ale těší, že v Praze se neudálo jednorázové vzepětí euforie. V Göteborgu 2013 pět cenných kovů, pak šest, nyní sedm - Češi na této úrovni mají na výběr.
„Praha byla ale specifická tím, že to někteří vzali přes hranu a v létě se jim pak třeba nevedlo,“ říká Dvořák.
Rok 2017 by měl být jiný. Zuzana Hejnová po první individuální medaili z haly v létě hodlá dobýt světový zlatý hattrick. Koulař Tomáš Staněk v Bělehradě poprvé dostal své mohutné tělo na pódium, což je příslib pro další průlomy. A i halový král Maslák cílí s trenérem na silnější venkovní sezonu.
„Jsem rád, jak to dopadlo. Když to tak řeknu, mělo to tu od nás koule,“ usmál se Dvořák.
I bez pražské podpory.
