Jako na houpačce se musí cítit generální ředitel Českého porcelánu v Dubí a šéf představenstva Vladimír Feix. Patrné je to například u porcelánových figur z duchcovské dceřinky Royal Dux Bohemia, na které donedávna padal ve výlohách prach a teď jsou zase v kurzu.
Figurální porcelán jste vezli také na velkou výstavu v New Yorku. Líbil se Američanům?
Líbil se jim moc, hlavně velké kusy, které reprezentovala figura Nosička vody. Už před deseti lety jsme si dělali průzkum, jaký porcelán se do USA dováží. Američané chtějí všechno velké, což se nám teď potvrdilo.
Takže máte dveře do USA otevřené?
Očekáváme, že se to trochu pohne, ale tak jednoduché to není. Zakázku přímo na výstavě neuděláte. Klienti si vyžádají ceník, katalog, dodací lhůty, a že se pak ozvou. Já teď dostanu od svých lidí seznam, s kým jednali, a pak budu naše obchodníky uhánět, jestli už jim volali. I okrajový zájem se musí přiživovat.
A co další trhy? Stále platí, že polovinu produkce dovážíte do Jižní Koreje?
Jsme hlavní výrobci cibuláku na světě, v katalogu máme 800 položek. Doma je nám ale s cibulákem tričko skoro malé, v Evropě hodně malé, takže se orientujeme na Dálný východ. Polovina jde do Koreje, čtvrtina do Japonska, zbytek připadá na ostatní země, mezi které bychom chtěli zařadit i USA. Poptávka se zvedá i po figurálním porcelánu.
Takže vašemu duchcovskému podniku se začíná dařit?
Naštěstí ano. Bědoval jsem, když jsme duchcovskou fabriku kupovali. O porcelánové figury tehdy přestal být zájem, takže jsme museli propouštět. Najednou ale figury letí. Není čas na žalmy, že něco nezvládneme.
Žalmy?
Tak říkám nářkům některých mých mistrů. Třeba že jsou pololetní prázdniny a zaměstnanci mají malé děti nebo že řádí chřipky a že trvají déle než obvykle, a podobně... Když nebudeme pracovat a nebudou peníze na výplaty, tak ať pak tyhle žalmy říkají lidem.
Kolik máte zaměstnanců?
V době nejhorší krize jsme měli 300 zaměstnanců, dnes to je 230 lidí. Přišlo ale období, kdy zahraniční firmy nabízejí skokové zvýšení mezd, což my nemůžeme, takže jsme o spoustu lidí přišli. Krizi přečkali u nás a pak šli tam, kde se vydělá víc. Ale projevem inteligence je umět se přizpůsobit. Musíme najít cestu, aby fabrika fungovala. Udržet český podnik v českých rukách není jednoduché, musíte k tomu zbláznit lidi a neustále je motivovat.
Jaké profese sháníte?
Hlavně malířky a modeláře, které nám přetáhla konkurence. Celkem asi 10 lidí. Máme nouzi, protože nemůžeme čerpat z učňovského střediska, které tu fungovalo od roku 1947. Ještě dnes máme ve fabrice 40 procent lidí vyučených, ale ti odcházejí do důchodu a náhrada žádná. Kdysi se totiž řeklo, že sklářský a keramický průmysl nemá žádnou perspektivu, což mělo vliv na rodiče dětí. Nebyl zájem o učňovské obory, které tak zanikly. Malířky k nám kdysi musely dělat talentové zkoušky, vybírali jsme jen nejlepší. Kdepak dnes... Všechny nováčky si musíme zaučit.
I vy sám jste začínal v Českém porcelánu coby učeň. Letos to bude už 70 let. Jak na tu dobu vzpomínáte?
To už je let! Nastoupil jsem do porcelánky do učení, které jsem ale po roce přerušil, abych mohl jít na průmyslovku. Tehdy k tomu byl potřeba rok praxe. Po dvou letech, to mi bylo osmnáct, jsem se vrátil jako mistr. Na konci 40. let tu bylo ještě 30 procent lidí německé národnosti, což mi hodně ulehčilo situaci. Respektovali totiž nadřízené, ať vám bylo, kolik bylo. To dnes neplatí. Když můžete házet po prezidentovi vajíčka, tak co byste mistrovi neřekl, že je blbej. Demokracie je sice hezká, ale nehodí se do fabriky.
Stavíte na tom, že jste jedinou českou porcelánkou, která neprošla insolvencí a která se plně samofinancuje. Jaké investice máte v poslední době za sebou?
Máme roční obrat 150 milionů korun a za poslední dva roky jsme investovali 33 milionů z vlastních prostředků, teď plánujeme nákup nové pece na přežah, tedy na první pálení porcelánu na 900 stupňů. Bude od českého dodavatele a vyjde asi na 10 milionů. Staré kapitalistické heslo sice říká, že pracovat se má s cizími penězi, které si půjčíte a točíte, zatímco vlastní držíte. My to ale děláme jinak. Vše si financujeme sami.
