Ve Velkém Meziříčí, stejně jako v řadě jiných od středověku větších měst, najdeme katovny či místa, která upomínají na dobu, kdy tam působili mistři katovského řemesla. Na dobu, kdy cizoložné ženy byly zaživa zahrabávány a vrahové na prahu dospívání „milosrdně“ pouze utopeni.
„Praxe kata vyžadovala pokročilé znalosti z anatomie či obecně z medicíny. Ať už proto, aby člověku efektně ubližoval, nebo zmučeného účinně léčil,“ říká Martin Štindl z velkomeziříčského archivu.
Martin Štindl
|
Jak kati vůbec žili?
No, to je téma na celou knihu. Především izolovaně od ostatní „počestné“ společnosti. Kat byl totiž takzvanou sníženou osobou, která ve společenském ani právním slova smyslu nepožívala plných práv. Jednak proto, že působil ve veřejné, tedy opovrhované službě. A hlavně pro jeho kontakt s odsouzenci a mrtvými těly lidí či zvířat. To vedlo k ponižujícímu společenskému postavení, s nímž se kati - zejména když byli posíleni alkoholem - občas nehodlali smiřovat. Ani ti meziříčští se proto nevyhnuli konfliktům, urážkám radních a podobně.
Odkdy mělo Velké Meziříčí svého kata?
Nejpozději od roku 1613, kdy je meziříčský kat prokazatelně půjčován k výkonu exekucí do sousední Polné či Osové Bítýšky.
Kdo předtím pro město zajišťoval tuto službu?
Kat z královské Jihlavy, kterého si město Velké Meziříčí půjčovalo ještě v roce 1555. Královská města měla na vydržování katů více veřejných prostředků než města poddanská. Meziříčí patřilo k jihlavskému právnímu okruhu. Proto sem, stejně jako například do Slavonic, zajížděl kat z Jihlavy. Soud v Křižanově či v Bíteši už využíval naopak kata z Brna, protože náležel k okruhu brněnskému.
Co všechno musel kat dělat? To nebyly jen popravy, že?
Ne, popravy představovaly eufemisticky řečeno symbolickou třešničku na dortu. Kat se dále podílel i na jiných úkonech spojených s výkonem hrdelního soudnictví, jako byla tortura neboli mučení, či na výkonu takzvaných zneucťujících trestů.
To byly které?
K nim patřilo připoutání na pranýř, vypalování cejchu či veřejné vymrskání z města. Například v roce 1555 si však meziříčští radní vyžádali kata z Jihlavy proto, aby z místního lesa odklidil oběšené tělo sebevraha. S odklízením mrtvých těl sebevrahů či odsouzenců pak úzce souvisely i další „očistné“ práce, které kat také konal a jimiž se blížil profesi pohodného neboli rasa. A k této profesi patřilo nejen odklízení či zpracování uhynulého dobytka, ale třeba i pravidelné vybíjení přemnožených koček či psů.
Potřeboval kat ke své profesi nějaké vzdělání?
Kat svoje vzdělání zpravidla nijak nedokládal, musel být především „praktik“. V dochovaných atestech uchazečů o katovské řemeslo jsou proto nejčastěji zmiňována pouze odsloužená léta či počty odpravených odsouzenců. Praxe ovšem samozřejmě vyžadovala pokročilé znalosti z anatomie či obecně z medicíny. Ať už proto, aby člověku efektně ubližoval, nebo zmučeného účinně léčil. Kat nebo ras pak poměrně často vynikal také v chovu psů, ve zpracování kůží, ve výrobě kolomazi či v léčení domácích zvířat.
Ve kterém období se v Meziříčí nejvíc popravovalo?
Kontinuálně dochované historické doklady, které by umožňovaly spolehlivá srovnání, nám bohužel chybí, ale za vrchol exekuční křivky je možné považovat druhou polovinu 16. a první čtvrtinu 17. století. Tedy období, v němž si vytížený a na Jihlavě od roku 1562 nezávislý zdejší soud pořídil kata vlastního. Vrchol exekuční křivky v tomto období ale není jenom meziříčským jevem. Souvisí se všeobecnou emancipací městských soudů a dosud slabými regulačními zásahy ze strany panovníka či státu, kterých přibývá až ve druhé polovině 17. století.
Znamená to, že by panovník případně některé popravy či tvrdé tresty zamítl?
Panovník měl teoreticky vždycky možnost do rozsudku zasáhnout, ale zpravidla nezasahoval. Teprve od roku 1677 byla odsouzeným dána možnost žádosti o milost či zmírnění trestu. Upouštění od trestu smrti však souviselo s obecně pronikající snahou delikventa napravit či alespoň pracovně využít a především s postupným přenosem pravomoci k vynášení rozsudků do rukou apelačních soudů.
Kolik poprav bylo ročně v těch nejhorších časech a za co se popravovalo?
Dobové výtahy z nedochovaných účtů hovoří ve Velkém Meziříčí až o sedmi popravách ročně. Pokud mezi poškozenou stranou a viníkem nedošlo k nějakému smírnému vyrovnání, k němuž mohly obě strany dospět například i v případě zabití, trest smrti byl z dnešního pohledu vynášen poměrně často. Tedy i za zločiny, které modernější právní systémy penalizují už jiným způsobem: vězením, nucenou prací a podobně. Trest smrti proto hrozil a běžně následoval nejen za zločiny proti majetku či zdraví - krádeže a vraždy, ale i za prohřešky proti mravům.
Můžete být přesnější?
Smrtí bylo trestáno smilstvo a cizoložnictví, tedy nevěra. A samozřejmě čarodějnictví, které v praxi znamenalo úspěšné či neúspěšné lidové léčitelství. Kacíři pak byli trestáni smrtí vlastně za své náboženské přesvědčení či za individuální odchylky od oficiálních nebo většinových ideologií.
Kde se popravovalo?
Na popravištích za městem situovaných zpravidla na dobře viditelných výšinách či křižovatkách frekventovaných cest. V Meziříčí je tato lokalita dodnes nazývaná jako Na Spravedlnosti a její výstražnou polohu při silnici směrem k Brnu zaznamenává i nákres z roku 1728.
Jaké byly druhy poprav?
Způsob popravy měl původně především symbolický význam a jako takový byl i symbolickou odplatou za spáchaný zločin. Žháři s čarodějníky byli proto zpravidla upalováni, cizoložné ženy zahrabávané zaživa a vrazi čtvrceni či lámáni kolem. Mezi jednotlivými způsoby usmrcení dokonce existovala jakási hierarchie trestů těžších a „mírnějších“ či způsobů zahanbujících a přiměřeně čestných. Dvanáctiletý chlapec, který na pastvě zabil sekyrou své dva mladší kamarády, byl tak s ohledem na svůj věk ve Velkém Meziříčí roku 1505 „pouze“ utopen, a nikoli lámán v kole.
Která z poprav byla nejvíce potupná a proč?
Za nejpotupnější způsoby poprav byly vnímány ty, po nichž ostatky odsouzenců zůstávaly nejen nepohřbeny, ale ještě nějaký čas veřejně vystaveny. Tedy oběšení, lámání kolem a jakékoli vystavování tělesných ostatků. Naopak stětí mečem bylo čestnou formou exekuce.
A stínalo se za co?
Stínáni byly především urozenější osoby, ale i lupiči, podvodníci nebo vražedkyně vlastních dětí.
Oběšení a stětí si člověk dovede představit. Jak ale vypadalo lámání kolem?
Při lámání kolem byl odsouzenec s roztaženými končetinami připoután k zemi a kat mu údery těžkého okovaného kola lámal kosti. Byly dva způsoby: těžší lámání odspodu, při němž se začínalo u nohou, a „milosrdnější“ lámání odshora, které kat zahájil zlomením vazu.
Co se dělo s ostatky popravených lidí - zejména oběšenců?
Kat je zahrabával na popravišti nebo byly třeba jako součást trestu oběšení ponechány samovolnému rozkladu. V žádném případě však nekončily na hřbitově. Posmrtné spočinutí v posvěcené půdě bylo odsouzencům, stejně jako sebevrahům, zásadně odepřeno.
A kdy postupně katovské řemeslo jako takové upadlo?
Katovské řemeslo upadá od počátku 18. století, kdy dochází ke zřetelnému omezování trestů smrti, ale i městských soudů. A s tím, jak katům ubývalo práce v mučírnách a na popravištích, tak se začali stále častěji věnovat pohodnickým činnostem spojeným s odklízením fekálií a uhynulých zvířat. O tento druh nevábných činností začala být v průběhu 18. století dokonce nouze a mezi příslušníky někdejší katovské profese se o ně rozzuřil i konkurenční boj. Podobný osud potkal také obyvatele meziříčské katovny, mezi nimiž členové rodů Herzů či Gruberů se věnovali už výhradně pohodnické živnosti.
