Michale, je Růžička váš osudový trenér?
Asi jo, protože mě vytáhl do velkého hokeje. Za to jsem mu vděčný. Byl jsem v Budějovicích, nešlo nám to a já vypadl ze sestavy. Řekl jsem agentovi, že bych chtěl pryč. Vypadalo to na Vsetín, ale na poslední chvíli z toho sešlo. Pak se ozvala Slavia. Ani na vteřinu jsem neváhal. Budějovice ten rok sestoupily a tehdejší manažer Pařízek pak říkal, jak mu všichni nadávali, že mě pustil. Přitom po mně do té doby nikdo neštěkl.
Začátky ve Slavii jste měl ale těžké.
Ve druhé sezoně jsem začal hrát ve čtvrté řadě. To nebylo jednoduché. Musel jsem bojovat, dokonce jsem šel na chvíli do Karlových Varů. Růža mě sice nechtěl pustit, ale já chtěl jít. Potřeboval jsem hrát. Když jsem se vrátil, už jsem ve Slavii neslezl z ledu.
Vladimír Růžička o Vondrkovi  "Michala znám velice dobře. Má veliké kvality, protože je použitelný na všechny herní situace - na přesilovky, na oslabení i na hru pět na pět. Je úžasně rychlý, má dobrý pohyb, ruce má také hodně šikovné - je to technik. Ale umí se přizpůsobit i tvrdosti, umí nahrát i vystřelit. Má všechno. Vypracoval se v top hráče. A také je vynikající jako kluk a je super do kabiny. S několika dalšíma hráči ji řídí, čímž mi hodně pomáhá. V roce 2003 jsem ho získal z Budějovic výměnou za Honzu Fadrnýho. Ze začátku to měl hodně těžké, protože byla ve Slavia obrovská konkurence a on byl hodně mladý. Pracoval ale na sobě, až se dostal i na mistrovství světa, kde hrál hodně dobře. Je to vynikající hokejista. Už má věk, ale je fantastický bruslař a v Chomutově je to pro nás klíčový hráč, velká posila a jsme rádi, že tu je. Hodně mu věřím, protože sázím na hráče, kteří mají charakter a zapadnou do mužstva. Mě totiž zajímá tým, ne jednotlivci." |
Jaký máte s Růžičkou vztah?
Budí velký respekt. Kluci, kteří ho neznají, jsou z něj dost vyjukaní. Nikdo na ně asi takhle neřval. Já už jsem zvyklý.
Také jste se ho ze začátku bál?
Růža nechává novým hráčům čas na rozkoukání. Ale pak je začne sekýrovat jako ostatní. Nedělá rozdíly. Občas za někým radši zajdu a řeknu, ať si z toho nic nedělá. Růža se dostane do takových emocí, že nevidí kolem sebe. Ale za chvíli nic neví. Každýmu říkám, ať si to nebere osobně. Má chvilkový pocit, který musí jít ven. Člověku nezbude nic jiného, než si na to zvyknout.
Na druhou stranu má Růžička své oblíbence, kterým věří, a přes to nejede vlak.
Jo, ale taky si pamatuju, že pár takových hráčů z vlaku klidně vyhodil. Na Slavii se protočily mraky hokejistů.
Podle Růžičky jste se sám vypracoval. Kdo vás nejvíc ovlivnil?
Hodně mi pomohlo, že jsem začal hrát s Pepíkem Beránkem a Davidem Hruškou. A dost mi dala zkušenost s Romanem Červenkou a Jardou Bednářem. V nároďáku se mi poštěstilo, že jsem na jeden zápas nastoupil v jedné lajně s Jágrem.
Byl jste z toho nervózní?
On kvůli tomu dělal humbuk hlavně Růža. Začal na mě řvát, ať mu furt neházím puk, ať z něj nejsem podělanej. Přitom to tak nebylo, nahrával jsem mu, protože jsme se často dostávali do přečíslení a on byl prostě volný. Tak jsme potom jezdili tři na jednoho, házeli si to pořád s Honzou Kovářem a Jágr jezdil za námi.
Nezačal na vás řvát on?
Ne, byl v klidu. Jarda je tišší hráč, i když se taky umí projevit. Má různé nálady: někdy najednou mluví, je vtipný, ale pak je zase jenom zahleděný do sebe. Tak to asi velcí hráči mají. Překvapilo mě ale, že na mistrovství v Praze vzal brusle Kuby Krejčíka, který si stěžoval, že ho tlačí, a šel mu je nahřát pistolí.
Vy jste se do reprezentace dostal poměrně pozdě. Doufal jste ještě?
Blízko jsem do ní měl už v 21 letech, ale poprvé se to povedlo v roce 2009. Výrazněji jsem se prosadil až o dva roky později, když jsem se vracel z Finska do Slavie. Tenkrát to bylo hodně divoké období. Rozváděl jsem se. Navíc jsem prožíval nový vztah, který vlastně prožívám doteď. Hodně mě to změnilo. Začal jsem být pozitivní. Se Slavii se nám sice nedařilo, ale já měl dobrou sezonu a jel na mistrovství světa.
Skoro ve třiceti.
Naštěstí tam byl i Petr Nedvěd, který si šel před mistrovstvím na poštu pro důchod. Ale vážně: moc jsem si to nepřipouštěl. Já byl hlavně rád, že jsem se na to mistrovství vůbec dostal. Byl to jeden z mých životních cílů. Navíc jsme udělali medaili.
A vy jste dostal nabídku ze Slovanu. Jak na to angažmá vzpomínáte?
Já i přítelkyně jenom hezky, Bratislava nám přirostla k srdci. Měli jsme to tam rádi. Kdyby tam fungovali manažeři, jak měli, tak by tam chtěl hrát každý hokejista. Ta destinace je výborná.
Michal VondrkaOdchovanec českobudějovického hokeje byl v roce 2001 draftován Buffalem, v zámoří se však nikdy neprosadil. Během sezony 2003/2004 odešel do Slavie, v níž se poprvé setkal s trenérem Vladimírem Růžičkou. Se Slavií se stal dvakrát mistrem. V roce 2012, v téměř třiceti letech, si poprvé zahrál na MS. Hrál ve Finsku za Oulu, nastupoval i v KHL za Slovan, kde patřil k hvězdám. V současnosti je kapitánem Chomutova, v bodování extraligy je druhý, dosud nastřádal 19 gólů a 21 asistencí. |
Jenže jste měli problémy s výplatami, viďte?
Nedostali jsme zaplaceno třeba čtvrt roku. Tehdy to nikdo nechtěl řešit a za mnou chodili mladí, že nemají peníze. Tak jsem se ozval. Byl to tehdy velký humbuk v novinách a já byl středem pozornosti.
Tehdy jste chtěl odejít, ale nakonec podepsal novou smlouvu. Proč?
Kvůli trenérům. Pan Čada mi věřil, pod ním se mi dařilo. Ale šli po mně. Už jsem si to tolik neužíval. A zrovna na Čadu dělali hrozný prasárny. Podepsali s ním kontrakt na pět let a pak za jeho zády začali jednat s Růžou, z kterého udělali také pitomce. Byl na ně naštvaný, protože na poslední chvíli couvli. Dělali spoustu leváren.
Například?
Třeba Zdeňku Kutlákovi řekli, že končí, a dali mu podepsat papír, že se vzdává veškerého odstupného. V ruštině. V KHL vám přitom musí zaplatit 50 procent ze zbytku smlouvy.
Proto jste raději odešel do Sparty, byť to byl kontroverzní přestup, viďte?
Byl, protože jsem hrál dlouho ve Slavii. Musel jsem se s tím poprat, protože jsem potřeboval někde hrát, abych se dostal na MS. První zápas byl paradoxně na Slavii, to bylo super. Slávisti na mě řvali, že jsem zrádce, a sparťani, ať se vrátím do Edenu.
Přitom ve Slovanu jste byl miláček fanoušků. Byl to pro vás velký nezvyk?
Už před příchodem mě hodně chválil do novin trenér Čada. Myslím, že jsem lidi nezklamal. Fanoušci tam byli neskuteční, hned na první přípravný zápas v červenci tam bylo vyprodáno. Až druhou sezonu jich bylo míň, protože byli naštvaní na vedení.
Jak jste se srovnával s rolí hlavní hvězdy?
Bylo to příjemné, užíval jsem si to. Vím, že na Slovensku občas nemají Čechy v lásce, ale v Bratislavě mě mile překvapili. Asi jsem se setkal s lidmi, co to neřeší. Poznal jsem tam strašnou spoustu fakt dobrých lidí. To mi chybí.
Byl jste draftovaný Buffalem, proč jste vlastně nebojoval o NHL v zámořské juniorce?
Jel jsem tam jen na dva týdny na kemp. Chuť zabojovat o NHL jsem měl, ale i když se mi tenkrát ten kemp povedl, tak jsem měl smůlu, protože Buffalo mělo jako jeden z nejhorších týmů hodně výběrů na draftu.
Nikdy jste výrazně nesbíral body, až letos. Víte proč?
Protože jsem musel vždycky hodně bránit. Až letos jsem se s Růžou domluvil, že půjdu na pravé křídlo. To mi moc pomohlo.
Mezi útočníky máte nejvyšší ice-time v celé lize. Není už za hranou, že hrajete každý zápas 25 minut?
Já to mám rád. Cítím se dobře fyzicky, s tím jsem neměl nikdy problém. Úplně nejradši bych byl, kdybychom na začátku zápasu hráli na dvě lajny.
Cítíte, že byste se mohl dostat počtvrté na MS? A láká vás vyhrát bodování?
Bylo by to perfektní, hrozně bych si to přál, ale zápasů je moc a člověk musí bodovat furt, aby udržel krok. Soupeřím s nejlepšími hráči, kteří se nikdy nezastaví. Ale ještě bych chtěl říct něco k tomu Slovensku.
Povídejte.
Seznámil jsem se tam s jedním člověkem, jmenoval se Marek Trávníček, dělá průvodce v Tatrách. Tehdy jsem si splnil sen a vylezl v létě Gerlachovský štít, což je pořádná dřina, ale zároveň psychický relax. Zvlášť tehdy, kdy jsem se hádal s vedením o peníze. Ten pán mě nastavil do určité polohy, díky níž mám od té doby životní nadhled. Do toho jsem začal jinak jíst: bez lepku a snažím se i bez laktózy, ale to je těžší. Cítím se líp. Samozřejmě jsem kvůli tomu někdy terčem posměchu, ale to už se také mění, protože se lidem otevírají oči. Sport není jenom o koncepci tréninku, ale také o jídle. Je hrozně důležité. U nás ještě vrcholoví sportovci pořád neumí jíst, do pár let to přijde.
Ten pán je psycholog?
Není. Vydal knížku, ale dělá shodou okolností manažera ve fotbalu. Umí mluvit, vysvětlovat, argumentovat, je to pašák. Mám ho rád jako člověka. Změnil mi život.
