Loni jich předvedl několik. Domů už běžel nonstop bez spánku třeba z Plzně, Lysé hory, ze Sněžky i z pražského Václavského náměstí. Chce toho zvládnout ještě víc. Nejen v běhu.
V dukovanské elektrárně míváte dvanáctihodinové směny. Domů z nich běháte jen po hlavní silnici?
Musím to střídat, to by se nedalo po jedné trase. Můžu běžet po hlavní, nebo přes vesničky. Když to střihnu kolem přehrady, tak to mám i víc než 40 kilometrů.
Za jak dlouho jste doma?
Průměrně za tři hodiny, nikam nespěchám. Když ale chci, tak se to dá zvládnout za dvě a půl hodiny. Jen když mám závody či jinou akci, tak z práce jedu.
Kde se ve vás vzala touha po extrémním sportování?
My jsme doma neměli auto. Všude jsme chodili pěšky nebo jezdili na kole. Po čase jsem zjistil, že mám obrovskou vytrvalost. V devatenácti jsem šel poprvé běhat s taťkou. Po šesti a půl kilometrech jsem byl úplně zničený. Tři dny jsem se rozhýbával. Pak jsem to zkusil znovu a už to nebolelo. Po třech letech jsem poprvé uběhl padesát kilometrů. V botách, co jsme fasovali v armádě. Byl jsem úplně zničený.
Postupem jste si dávky zvyšoval a začal běhat mezi městy...
Ano. Někdy třeba dojedu vlakem do Jihlavy a pak valím zpátky. Doma jsem za tři hodiny a něco. Nebo běhám ze Žďáru, Znojma či Pelhřimova. Poprvé dál to bylo z Českých Budějovic. Tam jsem si naplánoval trasu dlouhou 150 kilometrů. Zabloudil jsem ale v lese, tak to nakonec bylo 160. V Dačicích mě sice začalo bolet koleno, ale jelikož mám tvrdou hlavu, tak jsem to vydržel až do Třebíče.
Jak vás napadla cesta z pražského Václavského náměstí do Třebíče?
Po Českých Budějovicích mi kámoš řekl, že by to chtělo dvoustovku. Tak jsme vybrali Prahu. Byla to poslední akce, kdy jsem běžel jen sám bez doprovodu. Vydal jsem se podél řeky Sázavy a ke konci uhnul směrem na Jihlavu. Dálnici jsem jen podběhl. Bylo to úžasné, mnohá místa jsem neznal. Když plánuji trasy, tak turistické a značené, které si upravím. Po hlavních silnicích běžím jen v noci, kdy není provoz. Třeba při nočním běhu ze Sněžky jsem potkal na hlavní silnici z Pardubic do Žďáru jen tři auta.
Jak dlouho jste z Prahy domů běžel?
První den jsem vyběhl v pět ráno a do cíle jsem dorazil druhý den po obědě. Ty dálky běžím nonstop, nedá se někde zastavit. Kdybych si lehnul, tak by v těle začal regenerační proces. A druhý den bych byl tak rozlámaný, že bych se ani nehnul. To by nešlo znovu nastartovat. Dokud tělo běží, tak všechno funguje normálně. Při běhu z Prahy mě ale potkala nepříjemnost. Dva kilometry před cílem mi natekl sval u kolena. Byl jsem nad Poušovem a už jsem skoro nemohl běžet. Noha přestala fungovat. Pomohl mi kámoš, který doběhl do lesa pro klacek. Já si ho vzal jako berli a došel aspoň k našim na zahradu, kterou mají v Poušově.
Praha vám nestačila. Běžel jste loni i z Plzně.
Tahle trasa měřila 264 kilometrů. Poprvé mi to ale nesedlo. Po padesáti kilometrech jsem poznal, že to není ono. Bolely mě svaly. Přesto jsem to ještě vydržel do 160 kilometrů. Tam jsem si ale v noci řekl, že už na to dlabu. Za mnou jeli v autě naši, tak mě odvezli domů. Další cesta z Plzně už se povedla. Loni jsem běžel i ze Sněžky do Třebíče, což bylo 232 kilometrů. Tento běh už jsem přenášel on-line na internet. Lidé už se ke mně přidávali a běželi se mnou. Někdo jen kousek, někdo i delší cestu. Po návratu jsem byl o šest kilo lehčí. Když jsem se pak doma vyspal, tak jsem si řekl, že se půjdu vyklusat na rovinku. No a vyklusával jsem se 40 kilometrů na nejvyšší kopec Třebíčska. Pak přišel můj nejdelší běh z Lysé hory – 300 kilometrů. To mi trvalo pětačtyřicet hodin.
Štěpán DvořákJednatřicetiletý hasič a extrémní sportovec žije v Třebíči, kde vystudoval gymnázium. Dokázal třeba dvanáct dní po sobě běhat trať delší než maraton. Na horském kole za den přejel celé Česko (620 km). Přeplaval Dalešickou i Vranovskou přehradu. Nyní pracuje v dukovanské elektrárně, dříve působil v armádě. Je svobodný, založení rodiny zatím neplánuje. „Až to přijde, tak to přijde,“ říká s úsměvem. |
Z Lysé hory jste to též zvládl bez spánku?
Jistě. Navíc tenkrát přišly bouřky a přívalové deště. Lilo a do toho ještě silně foukalo. Tenkrát mi pomohli kluci z Prostějova, kteří mi přiběhli naproti. Dvacet kilometrů se mnou běželi v tomto hnusném počasí. Boty mi pak čvachtaly několik hodin.
Jak dlouho jste spal po té Lysé hoře?
Osm hodin, já nedokážu spát déle.
Máte rád film Forrest Gump? Trochu mi připomínáte hlavní postavu v běžeckých scénách, také se k němu přidávali další lidé. Není ten váš běh i útěkem před něčím nebo za něčím v životě?
Mě to hlavně baví. Můj největší cíl je oběhnout celý svět. Snad se mi podaří získat sponzory. Vůbec na to nespěchám, neboť vytrvalost jde u člověka nahoru až do padesáti.
Co nejtěžšího zažíváte na těch dlouhých trasách?
Spací krize. Většinou přijdou po půlnoci a pak znovu k ránu. Běžím a chce se mi tak moc spát, že mi padá hlava. Skoro usínám v pohybu. To trvá třeba až hodinu.
Posloucháte hudbu při běhu?
Někdy ano. Nějaké rychlejší disco tam mám, s dechovkou bych daleko nedoběhl. Mluvené slovo ne. Nutilo by mě nad tím přemýšlet a ztratilo by to efekt, že jsem v přírodě.
Má člověk jako vy, který je ve vynikající fyzické kondici, nějaké neřesti?
Třeba jídelníček neřeším. Tělo ultravytrvalce je schopné zpracovat naprosto všechno. Dnes ráno jsem měl klobásu a rohlíky, k obědu si dám jogurt a zase rohlíky. Když dostanu chuť na chipsy, dám si je. O Vánocích perníčky a vanilkové rohlíčky, to je moje. Jím všechno, ale celkově docela málo.
Existuje maximální hranice, kolik toho dokážete uběhnout?
Myslím, že žádná není. Pokud slouží zdraví, tak se to dá posouvat. Vím, že se dá uběhnout 600 kilometrů přes celou republiku od východu na západ. Chci to zkusit.
Taky jste přeplaval Vranovskou přehradu, celkem 25 kilometrů. Viděl jsem fotku, jak jste uprostřed žabinců připomínajících hrachovou kaši. Neříkal jste si, že už to je příliš i na vás?
Nečekal jsem, že jich tam bude tolik. Strašně to smrdělo. Nejhorší bylo, jak se mi to otíralo přes obličej. Ale byly to jen žabince. Dalo se to vydržet. Věděl jsem, že to přestane. A taťka byl vedle mě celou dobu na lodi.
Jaká potkáváte zvířata na cestách?
Srnky, občas kance. Teď v zimě jsou nejhorší zajíci zalezlí v norách. Čekají do poslední chvíle a když jsem metr od nich, tak vystřelí z díry. To se pak leknu víc než oni.
Přidává se k vám někdo z Třebíče, když dobíháte z velké dálky?
Mám kámoše, který se mnou vždycky dobíhá posledních 20 kilometrů. Když se ke mně po cestě někdo přidává a neznáme se, tak čeká, že budu vypadat strašně unavený. A je překvapený, že vypadám normálně. Já se nedokážu unavit. Mně se unavují jen svaly, když cítím, že začínají zpomalovat. Energie mám ale pořád stejně. I po stovkách kilometrů normálně mluvím a směju se.
Co ještě dál děláte?
Teď jsme s kamarády jeli do lomu v Horní Cerekvi. Udělali jsme tam díry do ledu. V plavkách jsme pak vlezli do vody a na jeden nádech podplavávali led. Začalo to ale vtipně. Na úvod jsem všechny poučoval, aby do děr nespadli. A pak jsem do jedné sám zahučel ještě v oblečení.
