Kromě uměleckých aktivit, které v ní často představuje, je zajímavé, že v centru Ostravy také otevíral pobočku sázkové kanceláře Fortuna, kterou dříve vlastnil. Proč první mimopražská pobočka Fortuny byla otevřena v Ostravě?
„Sídlila v Hotelovém domu Jindřich. Otevřeli jsme ji tady proto, že v Ostravě je hodně lidí, kteří mají chuť sázet. Byla to dobrá intuice, protože třeba ve srovnání s Jižními Čechami je tady v Ostravě přirozenou lidskou vlastností otevřená nátura, jsou mnohem více nakloněni k tomu, aby si vsadili, než kdekoliv jinde. Vím třeba, že Jarek Nohavica jednou za padesátikorunu vsadil na herního hada a vyhrál sedm tisíc, což byla událost sezony,“ usmívá se Horáček.
Michal Horáček Spisovatel, básník, esejista, textař se narodil 23. července 1952. V roce 1970 byl přijat na Fakultu sociálních věd a publicistiky Univerzity Karlovy. Jako jeden z mála studentů nikdy nevstoupil do SSM. V roce 1974 po návratu z USA byl zatčen a uvězněn, od té doby byl v hledáčku StB, živil se podřadnými pracemi. Seznámením se skladatelem Petrem Hapkou začala plodná třicetiletá spolupráce. Hráčskou vášeň projevil i založením sázkařské kanceláře Fortuna. |
Fortuna je ovšem byznys, který už dlouho není blízký Horáčkovu srdci. „Naopak, co je blízké mému srdci, tak je setkávání se s lidmi nejen v Ostravě, ale ve zdejším regionu, protože jsou přímočaří, což je velice osvěžující. Pravda, jsou razantnější a používají vulgarismy, ale to pro mě není žádná novinka, takže se s nimi cítím dobře,“ vysvětluje Horáček, který se za normalizace musel živit i jako umývač nebo dělník.
Moravskoslezský region mu ale padl do oka také díky své jedinečné geografické poloze. „Je to roh tří zemí, což je cítit zejména v Českém Těšíně, ale i tady v Ostravě. V Americe by se tomu říkalo frontier (pohraničí), protože je nedaleko Polsko a blízko na Slovensko. Je to zvláštní, protože ten frontier je jiný než v tradičních koutech naší země. Za mého života to bylo ještě spojeno s tím, že se říkalo: Jsem havíř, kdo je víc? Spojení s určitým stylem života s těžkým průmyslem. Teď je to úplně jinak, ale je tady jiná perspektiva, hodně místa, je možnost tady budovat nové technologické projekty, každý vizionář, kdo sem přijde, tak má volné ruce, třeba Světlík a jeho Dolní Vítkovice, Colours of Ostrava, to je přesný příklad, událost sezony,“ říká razantně.
První setkání s Ostravou pro něj přitom bylo téměř odstrašující. „Zůstala ve mně temná vzpomínka na něco, co hlučí, trochu páchne, saze, celé je to smutné, tak mi to připadalo v šedesátých až sedmdesátých letech, když jsme sem dost jezdili. Bylo to hořké, ale teď mám radost, že se Ostrava mění. Třeba ty vánoční trhy na Masarykově náměstí. Je to tady více echt, třeba jen to, že pro ně někdo udělal vlastní kolotoč, že jej vymyslel, udělal pro ně koníčky, že je neobjednal, nekoupil je někde na klíč. To je to pravé gusto, protože stánky jinak nabízejí stejné zboží jako kdekoliv jinde. Jistě, ale nechybí mezi tím osobitá imaginace.“
S Nohavicou máme podobné ambice, říká Horáček
Když známý písničkář Jarek Nohavica pozval Horáčka k sobě do klubu Heligonka, cítil se tam jako doma. „S Jarkem se znám třicet let, ještě z období, když jsem působil v Mladém světě, to byl na začátku své kariéry. On měl furt zarachy a byl problematický, já jsem o něm napsal třístránkový rozhovor. Jinak se známe jako kolegové, máme podobné ambice, chceme pomocí písniček něco vyprávět, česky.“
Ještě zajímavější příhoda v souvislosti s Ostravskem a okolím se váže ke vzniku Horáčkova konceptuálního alba Český kalendář, na které přispěl i místní dělník Hynek Koloničný.
„Petr Hapka už umíral, já jsem psal villonské balady a dával je na web. Prosil jsem lidi, aby k nim přispěli, aby je zhudebnili. Napsal mi jistý Hynek Koloničný, montér střešních panelů v Těšíně. Jeho manželka je listonoška a sotva ráno odjede, on běží skládat, protože ona nesnáší, když skládá. Takže jediná chvíle, kdy tvoří, je ta, když manželka pracuje. Poslal mi 22 skladeb, které jsem nepřijal – a pak přišla ta třiadvacátá a byla skvělá. Nejprve jsem si říkal montér, musím to vůbec poslouchat? Nemohl by být zároveň citlivý umělec? Je to pro mě strašně důležitá zkušenost. Pokáral jsem se za tyto předsudky a už je nemám. Ne že bych se jich úplně zbavil, ale můj život je jiný. Jeho také, je sice dál montér střešních panelů, ale má větší renomé u svých kolegů. Když jsme v regionu, tak jej zvu, aby si s námi zazpíval ve sboru.“
Michal Horáček spolupracoval s Petrem Hapkou třicet let.
Podle Horáčka je zdejší kraj ideálním místem pro jedinečné projekty a originální nápady, na které by jinde neměli odvahu. „Třeba Stodolní je fenomén, to jsem vždycky říkal, že by se něco podobného mělo udělat někde na okraji Prahy. Podobně golfové hřiště na Čeladné, tam, kde nikdy nebylo. Přitom využít místní charakteristiku a dát vlastní podobu golfu, to je krásné, jiné než načančané věci z Havaje,“ říká Horáček.
Z oblíbených míst v Ostravě na prvním místě zmíní Nohavicův klub u Dolu Hlubina. „Mám rád Heligonku, ne protože ji vede Jarek, ale že ji udělal Pleskot, kterému to stálo za to, vložit invenci do nevábného prostoru. Pak Světlík, který v sobě našel energii vytvořit Gong a nasvítil Vysoké pece, to je člověk, který musí mít srdce jako Kníže Rohan,“ dodává obdivně Horáček.
Varování před Ostravou se nepotvrdilo
Před pár dny přijel do Ostravy v rámci své kandidatury na prezidenta a prohlašuje, že má pochopení pro zdejší zklamaný lid: „Nejde o prachy, ty vyděláte, ale zraněné srdce, zraněná víra v to, že nový systém bude spravedlivější, vůbec se nedivím, že zdejší lidé jsou tady strašně zklamaní. Nejsou viníci, kteří by byli voláni k odpovědnosti,“ vysvětluje.
Přitom jeho kolegové jej varovali, aby do Ostravy nejezdil, nemuselo by to pro něj totiž dopadnout dobře. „Ty vole, jeď do Ostravy, tam jim povídej, že chceš být prezidentem. Dají ti na budku a budou na tebe plivat. Nikdy se nic takového nestalo, ani náznakem, to jsou ty předsudky. Vidláci? Burani? Ani náhodou,“ usmívá se nadšeně.
