Jak se změnil fotbal od vašich časů? Není to úplně jiný svět?
Všichni se vyvíjejí, všechno se modernizuje. Nechci mluvit jako staromilec, ale mezi vrstevníky často slyším: Jó, za našich časů bejvávalo.
Jak bejvávalo?
Osobností bylo víc než dneska.
Kam se ztratily?
Nechápu, doba je spolkla. Moderní technologie, počítače, telefony.
Mluvíme o výchově dětí, že?
Je jiná doba. Nestěžuju si, jen si myslím, že český fotbal dneska produkuje příliš podobné hráče. Rychlé, bojovné. Jsou to hráči, se kterými se dobře pracuje, ale ničím zvláštním nevybočují. Dřív to bývalo pestřejší.
Chybí vám to?
Chybí, protože každý jsme byli z jiného těsta. Jeden důrazný, druhý nosič vody, další na koncovku. Někdo byl rychlý, jiný špílmachr, další vyčuránek. Daly se tvořit party s charakterem, což se teď trochu vytrácí.
Jakou roli v tom hraje skromnost? Dnes už hráči na trénink nepřijedou v autě za 200 tisíc.
Ani já ne, možnosti mi to dovolují. Ale to nic nemění na principu: měli bychom najít cestu, jak vychovat hráče, kteří znovu budou mít šmrnc.
Máte mustr?
Ne. Na jednu stranu nechci moralizovat, protože jsem celou kariéru prožil v nejvyšším patře, ale zároveň cítím zodpovědnost za český fotbal. Jak to udělat, abychom vykročili zase nahoru? Abychom našli nové hvězdy?
Nic ve zlém, ale jako trenéra Slavie vás to nemusí trápit. Mozaiku si můžete doplnit z ciziny.
Abych se přiznal, o tom nejsem úplně přesvědčený. Představuju si, že kostra Slavie bude z našich hráčů. Gró musí mít česko-slovenskou mentalitu. Když už přijde cizinec, musí to být pecka. Domácí hráče musí minimálně o fous převyšovat.
To se ve Slavii v létě nestalo?
Vzhledem k tomu, že jsem tu čtrnáct dní, nechci hodnotit.
Ale co Gino van Kessel, útočník za 35 milionů?
Musíme zjistit, co ho trápí. V Trenčíně byl silný, dynamický. Nevím, možná mu nesedl přechod do nového prostředí. Taky není ideálně kondičně připravený. Udělá pět sprintů a při každém dalším musí odpočívat. Ale já nikoho nezatracuju. Na hřišti vnímám, jak kdo pracuje, ale zatím jsem kluky nepoznal detailně podle charakteru. Obecně tvrdím, že cizinec by se měl a musí přizpůsobit. Co když vyznává jinou víru? Co když drží ramadán? Pardon, to hlavní je tým, nikoli jednotlivec.
Vy jste vždy působil skromně. Neměl jste obavy, když váš oslovila nenasytná Slavia?
Já vyznávám pokoru. Respekt cítím ke každému a nedělám rozdíly, jestli je to prezident, nebo údržbář stadionu. Slovo nenasytnost se mi nelíbí.
Tak ambicióznost?
To ano! Slavia je velký klub. Cítil jsem obrovskou šanci, jak něco dokázat, jak vytvořit opravdu silný klub. Zázemí, fanoušci, kádr. Hrozně mě to lákalo.
Ale Slavia chce všechno a nejlépe hned. Nejsou její očekávání až přehnaná?
Slavia musí mít nejvyšší ambice. Sice teď měla chudší období, ale s příchodem nových čínských majitelů musí stoupat. Musí! Management v čele s panem Tvrdíkem nám dal za úkol, že musíme skončit do třetího místa a jít do pohárů.
Co vy na to?
My tu výzvu přijali.
A když to nevyjde?
Jsem ve fotbale dost dlouho na to, abych věděl, co by následovalo. Kdybych byl rozklepaný, ani nad tou nabídkou nepřemýšlím.
Vnímáte paralelu s érou mecenáše Korbela, do které jste vkročil jako hráč? Slavia z 90. let se kasala, že bude zase slavná.
Ano, je to podobné. I pan Korbel přinesl velký kapitál, snil o trofejích. Přišla spousta výborných hráčů, hrál se skvělý fotbal, na který rád vzpomínám, ale nevyšlo to. Možná to chtělo ještě rok nebo dva.
Od té doby jste slávistou?
Ano, do Slavie jsem přišel těsně po revoluci. Cheb se cukal, napoprvé mě nepustil.
Takže jste revoluci strávil v Rudé hvězdě, v policejním klubu.
Měl jsem propůjčenou hodnost poručíka SNB, ale v civilu. Pětadvacátého listopadu 1989 se hrálo památné utkání Slavia – Cheb v Edenu. Na tribunách ani živáčka, všichni na Letné. Vyšel jsem na starou dřevěnou tribunu se slávistickým kapitánem Pavlem Řehákem a pod národní vlajkou jsme přečetli prohlášení, že se připojujeme k demonstrantům.
A?
Řehy byl v pohodě, my měli strach. Všechny nás mohli zavřít! Druhý den jsme naklusali k raportu a museli vysvětlovat. Říkali nám, že to byla jen pražská kamufláž, ať všechno dementujeme, že to bude pořád stejné. Chvíli jsme byli v nejistotě. Byl jsem připravený nést následky.
Byly?
Naštěstí ne. Naše země se změnila.
K lepšímu? Teď sedíte v nóbl šatně, z Edenu je nóbl stadion.
Rád vzpomínám, jaké to bylo dřív, ale současnost je pro fotbal daleko lepší. Klukům v kabině nevysvětlím, že v Edenu bývali žabáci, a když se lidé naštvali na rozhodčí, křičeli: Sudí ven! To byla největší nadávka.
Vy jste načichl Slavií, ale zároveň jste přes pět let pracoval jako asistent ve Spartě. Jak se ke klubismu stavíte teď, když jste se do Slavie vrátil?
Nejsem vyhraněný. V roli trenéra to ani nejde. Kdybych měl být věrný jednomu klubu, ze kterého by mě za rok vyhodili, co budu dělat pak? Celý život čekat na další šanci? Musel jsem to vzít jinak. Jsem slávista, i na Spartě si ze mě dělali profesní srandičky.
Ale?
Zároveň jsem trenérsky rostl, díky úspěchům a Lize mistrů. Zkušenosti si nekoupíte, ty si musíte prožít.
Dlouho jste dělal pomocníka, na Žižkově, ve Spartě i v národním týmu Karlu Brücknerovi. Neříkal jste si, že vám je role asistenta souzená?
Docela často jsme se o tom bavili s kamarády: Jardo, není už čas? Jenže utečte z Ligy mistrů! Utečte z mistrovství Evropy! Musel bych všechno opustit a začít od nuly.
Stejně jste to udělal.
Udělal, ale to už jsem měl zkušeností k nezaplacení. Při první štaci na Kladně už jsem věděl, pak Plzeň, Budějovice, Liberec.
Brücknerovy zásady jste využil?
Nejen jeho. V českém fotbale jsem od šesti let, nikdy jsem ho neopustil. V patnácti do Plzně, pak Cheb, skoro do čtyřiceti jsem hrál ligu.
Pak trenéřina. Titul s Libercem, velké plány s Jabloncem, krátká štace v Dukle, teď Slavia...
Nikdy jsem si nemohl říct, že budu tak dobrý jako Brückner. Tak to nefunguje. Chtěl jsem být svůj, jít vlastní cestou, po nikom se neopičit.
Jaká je vaše cesta?
Ta vychází z člověka, z výchovy, z mentality. Jako trenér se řadím spíš k hráčům, jsem jeden z nich a chci, aby rozhodovala týmová hra. Coby trenér naslouchám, byť se nakonec rozhodnu sám.
Rozhodnete, ale stejně máte nálepku hodného trenéra.
Hodnej nemusí znamenat hloupej! Nechovám se jako puťka, na kterou když houknete, přikrčí se v rohu. Neleknu se. Když si to situace vyžaduje, nebojím se jít do konfliktu. Dokážu být nepříjemný.
O tom svědčí rekordních dvanáct červených karet, které jste nasbíral coby hráč?
Ne, o charakteru svědčí hlavně moje pozice. Pokud nepočítám krátký začátek v Plzni, tak všude, kde jsem byl, si mě vybrali za kapitána. V Chebu, na Slavii, v Drnovicích, na Žižkově... Dokázal jsem lidi spojovat, dokázal jsem je vést.
Věří vám současná Slavia? Co jí chcete dát?
Kdyby mi nevěřila, tak tu nejsem. Mohl bych razit populární heslo: Ofenzivní fotbal nade vše! To by se lidem líbilo. Ale hlavní jsou výsledky. Vyhráváš? Pokračuješ! To je jediný platný princip.
Pomalu nás přesvědčujete, že nejste jen hodný. Jak to vypadá, když se naštvete?
Nebojte, dokáže mi naskočit žíla. Jednou se mi o přestávce povedlo rozkopat koš. Tehdy to pomohlo, aby kluci zpozorněli, ale já se s tím nikde moc nechlubím.
Jsou hráči ve Slavii pozorní?
Zatím ano. Je důležité, aby si osahali, kdo jsem. Výsledky nám pomáhají. Remíza v Teplicích a výhra nad Libercem, to není špatný start.
A co výhra nad Spartou?
Byla by krásná, ale nejsem snílek. V neděli rozhodne devadesát minut jako vždycky. Mně se v derby podařilo dát dva góly a nikdy k vítězství nestačily. Pokud vyhrajeme teď, bude to skvělé.
Jaké je vlastně derby?
Neopakovatelné. Jako hráč jsem si říkal: No a? Co z toho děláte za vědu? Zase se připravím stejně, normální zápas. Jenže ty kulisy jsou jiné. A teď dvojnásob. Hráč do toho vletí, zpotí se, udělá první skluz a zapomene, že se hraje zrovna derby. Trenér zůstane stát před střídačkou a musí s tím žít pořád.
Jak to víte? Čeká vás první derby v roli hlavního kouče.
Vím to, protože derby je pořád stejné, neobyčejné.
