„Musíme ukázat respekt k lidem, kteří v Nice zemřeli,“ říkal Peter Sagan. „Kdo tohle dělá? Každý měsíc je ve světě horší.“
Jen o den později oznámili tenisté Tomáš Berdych a Karolína Plíšková, že nebudou reprezentovat na olympijských hrách v Riu. Coby důvod uvedli obavy z viru zika. Prodloužili tím seznam sportovců, v drtivé většině tenistů a golfistů, kteří cestu odmítli.
Masakr v Nice a virus zika.
Co mají tyto dvě události společného?
Jistě, obě odrážejí realitu současného „podělaného bláznivého světa“, o němž mluvil po událostech v Nice cyklista Bauke Mollema, druhý jezdec pořadí Tour.
Ale spojuje je ještě cosi jiného.
Všichni jmenovaní jsou předními profesionálními sportovci. Existují ovšem chvíle, kdy jejich výkon a výsledek jsou bezvýznamné. Kdy vše přebíjí vyšší princip. Soucit s oběťmi teroristického útoku. Obavy o zdraví a o svoji rodinu.
Český olympijský výbor ujišťuje, že aktivita komárů přenášejících ziku má být v době her kvůli zimě a po preventivních akcích brazilské vlády i armády velmi nízká. Nicméně hrozba infikování trvá. Nikdo a nic nezaručí sportovcům, že nebudou postiženi právě oni a neohrozí tím i své blízké.
Americký cyklista Tejay van Garderen jako první už na jaře odmítl startovat v Riu kvůli viru zika. „Má žena Jessica je těhotná a já nechci přivézt zpět cokoliv, co by jí potenciálně mohlo způsobit potíže.“
Přesto je zde i zvláštní podtext prodlužující se série odřeknutí účasti na hrách. Až na van Garderena a basketbalistu Stephena Curryho se jich kvůli zice vzdávají jen golfisté a tenisté, zástupci dvou extrémně bohatých sportů, pro něž olympijské hry nejsou vrcholem snažení. Z minulosti známe případy, kdy tenisté dali najevo, že úspěch na zářijovém turnaji US Open je pro ně důležitější než olympijské zlato.
Zika není jen problémem Brazílie, více než 50 zemí je označováno za rizikové pro šíření tohoto viru. V řadě z nich přitom tito sportovci soutěžili či zde trávili dovolenou, třeba Berdych na Maledivách.
Proto se nedivme rychle se množícím názorům, že někteří z olympijských absentérů se za virus zika jen schovávají, aby nemuseli přiznat, že se jim do Ria nechce a že start pro ně není přitažlivý.
Berdych sám k takovým úvahám nahrál, když ve Wimbledonu novinářům sdělil: „Do Ria samozřejmě jedu, na hry se těším.“ Navrch vyjádřil (sehrál?) údiv, kde se vzaly spekulace o jeho neúčasti. O dva týdny později se spekulace proměňují v realitu. Skutečně tak rychle změnil názor?
Jestliže byl rozhodnut dávno předtím, bylo by chlapštější přiznat už dříve, že s hrami nepočítá, než až po oznámení olympijské nominace českého týmu.
A jestliže zika byla skutečně jen zástěrkou, bylo by férovější říci, co je skutečným důvodem absence v Riu. Ale jaká je pravda doopravdy, ví patrně jen on a jeho blízcí. Totéž platí o dalších sportovcích, kteří nahlásili zikou motivovanou omluvenku.
Navzdory vzneseným výhradám nicméně platí: Zdraví je nadřazeno všem medailím. Je svobodnou volbou každého sportovce cestovat na hry, či nikoliv.
A v někdy až nemilosrdné „džungli“ profesionálního sportu je lidsky zcela pochopitelné a odůvodnitelné, pokud skutečné obavy z nákazy virem, jenž dosud není zcela prozkoumán, převáží olympijskou vábničku.
