Za komunistického režimu byl jedním z hybatelů undergroundové kultury v Třebíči, později disidentem, v listopadu 1989 zde zakládal Občanské fórum.
Pak byl už Luboš Kressa v politicky uvolněných poměrech kunsthistorikem, pořadatelem výstav, koncertů i zakladatelem rockového klubu. Podílel se na zrodu festivalu Zámostí. Patnáct let byl kurátorem galerie Malovaný dům.
Nesmazatelným písmem se Kressa vepsal do kulturní historie Třebíče. Před pár dny oslavil 53 let. Za přínos třebíčské kultuře a celoživotní demokratické postoje předloni obdržel Cenu města Třebíče.
Dnes se zabývá především obchodem s uměním – pro sběratele pátrá po dílech, která je zajímají, a zprostředkovává jejich nákupy a prodeje.
Za minulého režimu se prý nechtěl stát bojovníkem s komunistickým režimem, ale od začátku se věnovat kulturnímu dění nesvázanému dozorem Státní bezpečnosti a strážci socialistické morálky.
„Měli jsme například problém s výstavou, kterou nám komunisti nejdřív povolili a pak zakázali. Nebylo to nic angažovaného, říkali jsme si Klub mladých výtvarníků, ale komunisti z ní udělali průšvih. Já tam vystavil objekt Kubický metr spoutané země – trubku obalenou provazy. Oni v tom viděli jinotaj, který tam snad ani vůbec nebyl. Kolega výtvarník Zdeněk Štajnc psal do obrazů obráceným písmem a oni tam lítali a luštili ty nápisy s lupou a zrcadlem a hledali v tom nějaké významy,“ říká dnes s úsměvem Kressa.
Policie otevření případu odmítla
K jeho celoživotní vazbě na výtvarné umění ho přivedl jeho otec Lubomír Kressa, významný třebíčský surrealistický sochař a malíř. Ten za nevyjasněných okolností zemřel ve svých čtyřiceti letech v roce1981 – tehdy bylo jeho synovi patnáct let. Dodnes prý není jasné, zda otec nebyl ve skutečnosti zavražděn.
Syn však ani dnes netuší, jaký by vrah mohl mít motiv. Domnívá se, že jeho otec se zřejmě ocitl v nesprávnou dobu na nesprávném místě.
„Našli ho někde pomláceného a on do druhého dne zemřel. Šel jsem po tom, ale policie tehdy ani pak po roce 1989 ten případ už znovu nechtěla otevřít. Prostě velké tajemství. Bylo tam stoprocentně cizí zavinění. Otec měl sice nemocné srdce, takže zemřel na následek své nemoci, ale jeho zranění byla tak vážná, že by to ani tak asi nepřežil,“ míní Kressa.
„Otec byl člověk, jehož cesta se zavřela příliš brzy. Jeho práce řada renomovaných výtvarníků hodnotila velice dobře. Díky tomu, že maloval to, co maloval, se bohužel za socialismu moc prosadit nemohl,“ míní Kressa.
Ten je například znalcem díla jiného významného třebíčského surrealistického malíře a básníka Ladislava Nováka, který zemřel v roce 1999. „Znal jsem ho třicet let, dělali jsme spolu řadu výstav, řadu mnou pořádaných výstav mi Novák zahajoval. Znal ho už můj otec a tím pádem mě pak Novák s trochou nadsázky bral jako jakéhosi svého druhého syna,“ vzpomíná Kressa.
Podotkl, že Novák jako jediný třebíčský výtvarník – přestože vždy žil v Třebíči – měl už za socialismu své galeristy například v Kolíně nad Rýnem či v Paříži. Velkou sbírku jeho děl má například Meda Mládková.
„Ti lidé sem jezdili už za totality a Nováka kupovali. Ti někdejší sběratelé jsou už dnes v některých případech po smrti a jejich dědici sbírky prodávají,“ říká Kressa.
Ten v Třebíči uspořádal například výstavy Šimotové, Koláře, slavného třebíčského rodáka Franty, Maxe Ernsta, Čapka, Medka, Filly či Boudníka. Zpočátku Kressa i sám maloval. S už nežijícím přítelem za socialismu pořádali výstavy po třebíčských dvorcích, dělali akční umění. Jezdili po undergroundových akcích, pak se spřátelili i s jedním z vůdčích duchů tuzemského undergroundu Ivanem Jirousem.
Jak do lesa, tak z lesa
Pořádali akce s účastí hudebních kapel, pak také velký festival v Okarci v roce 1988, kterého se účastnil například jihlavský undergroundový band Závodnička Pětka. Atmosféra se vyostřovala.
„Čím víc do nás komunisti tlačili, tím to u nás vyvolávalo větší protitlak a odpor k nim. Přepisovali a šířili jsme samizdaty, pak jsme se zkontaktovali s lidmi kolem Václava Havla. Odtud byl už jen krůček k demonstracím. Já dělal od roku 1984 v kotelně, a dokonce i odtud mě chtěli z kádrových důvodů vyhodit – nepotřebovali důvod nebo příčinu. Postavil se za mě tehdy jeden člověk, byl to komunista, ale měl rozum a říkal: proč ho chcete vyhodit i z místa, kde denně skládá 70 metráků uhlí?“
Jako ironie osudu přišlo Kressovi, když po roce 1989 viděl ženu, která ho chtěla nechat propustit i z kotelny, jak někdejšímu disidentovi Petru Pithartovi nese kytici růží.
Ve vzpomínkách Kressovi zůstává zaryto například jedno ze setkání s Jirousem na dvorku třebíčského Kressova rodinného domku, kde v roce 1984 pořádali jednu z undergroundových akcí.
„Nezapomenu, jak jsme s Jirousem tamhle stáli. Zrovna ho pustili z kriminálu na podmínku, za zadkem měl estébáky a on přesto přijel do Třebíče do naší ulice a šel na undergroundovou akci, kde byly vystaveny práce jako Zarytý komunista, Kádrovák Sádlovák a hrálo tady výborné ostravské divadlo s nahými herci,“ směje se Kressa.
Ukazuje na dvorek, kde s Jirousem rozmlouval pod břečťanem. Jirous tehdy ještě nebyl neblaze proslulý pozdějšími opileckými excesy, kdy se svlékal a byl agresivní. „Tehdy byl Jirous naprosto fantastický, neobyčejně vzdělaný a vstřícný člověk. Nadšený, že i v Třebíči se dějí takové akce.“
