Ani ne dvouletá Kristýnka se bojí chlapů. Stejně jako většina ze 14 dětí v krupském azylovém domě s nimi nemá příliš dobré zkušenosti.
Zuzana s Kristýnkou jsou zde už pět měsíců.
„Rozešla jsem se po sedmi letech s přítelem. Byl to alkoholik, nepracoval. Myslela jsem si, že se po narození dcerky změní, ale nestalo se tak,“ vzpomíná na jedno z nejobtížnějších rozhodnutí svého života.
Z Olomouce se vrátila do rodných Teplic a našla si podnájem. S podnájemní smlouvou však neměla nárok na příspěvek na bydlení, a protože jí po zaplacení nájmu zbývala na živobytí asi tisícovka, skončila v azylovém domě.
Zázemí jako odrazový můstek
Podle vedoucího azylového domu Pavla Majeráka není Zuzanin příběh ojedinělý. Naopak. „Většina žen přichází do azylového domu kvůli finanční nouzi a problémům s partnerem. Najdou zde zázemí, které jim umožní odrazit se ode dna,“ říká.
Na zlepšení své situace pracuje i Zuzana, jež usilovně šetří, aby si mohla na podzim pronajmout byt a zaplatit kauci. V azylovém domě totiž může zůstat nejvýše rok, pak se musí postavit na vlastní nohy.
„Rok je dost dlouhá doba na to, aby se dalo ušetřit na kauci. Zprvu jsem brala jen mateřskou a přídavky na dítě, dohromady asi 5 tisíc. Nyní je to kolem 7,5 tisíce. Budu také řešit zanedbání povinné výživy, protože expartner neplatí alimenty, a když se tu za námi byl podívat, přivezl malé jen lentilky,“ popisuje Zuzana.
Před otěhotněním pracovala a o práci se snažila i po návratu do Teplic. „Měla jsem už sjednané zaměstnání, ale jesle jsou příliš drahé. A do školky můžu dát dceru až od tří let,“ dodává.
V azylovém domě si proto stejně jako ostatní matky snaží přivydělat výrobou ozdobných andělíčků nebo šitím drobných předmětů.
Většina klientek nikdy nepracovala
Jak upozorňuje vedoucí sociální práce v azylovém domě Karolína Jírová, tak 95 procent klientek nikdy nepracovalo.
„Neumějí třeba stříhat nůžkami a další drobnější práce. V azylovém domě je proto učíme těmto základním věcem, aby se mohly ucházet o nějaké manuální zaměstnání nebo aby si doma dokázaly něco vyspravit,“ říká Jírová.
Většina žen to prý vítá, některé ale mají problémy s jemnou motorikou. Zdokonalují se navlékáním korálků, šitím polštářků nebo zástěr, které pak mohou zpeněžit. „Hlavně ale zjišťují, že jim nikdo nic zadarmo dávat nebude,“ připomíná Jírová.
Stěžejní oblastí, na kterou se v azylovém domě klade důraz, je finanční gramotnost.
Ženy mají své týdenní rozpočty, učí se orientovat v cenách, ale třeba i smlouvách. „Dělají u nás ohromné pokroky,“ potvrzuje Jírová.
Cílem je osamostatnění
Snahou sociálních pracovnic není o klientky pečovat, ale vybavit je takovými dovednostmi, aby se po roce dokázaly o sebe a své děti postarat samy.
„Jsem tady spokojená, jsme tu jedna velká rodina. Snažím se ale, co to jde, abych si zařídila byt a posunula se zase dál,“ dodává Zuzana.
