„Přidejte, zvyšte zátěž,“ sípal muž. Ležel nahý na zádech na hlíně za vězením, na těle měl položenou desku a na ní šestice jeho katů pokládala, postupně, pomalu, kus za kusem, těžké balvany. Na hruď, na břicho.
Muž se jmenoval Giles Corey, byl jedním z obžalovaných v nechvalně proslulém čarodějnickém procesu v americkém Salemu a bolestivá procedura jej měla přimět k aktivní účasti na soudním líčení. Hrdý muž však vzdoroval, odmítal vypovídat.
Jeho tělo se vrývalo do země pod tíhou dalších a dalších kamenů. „Čas od času si na desku stoupl šerif a upíral pohled do Coreyových vyboulených očí,“ psal svědek procesu. „Během drcení Gilesovi Coreymu vylezl jazyk z úst, šerif mu ho svou holí vtlačil zase zpátky.“
Mučení trvalo dva dny a byly ty to dva dny plné nesnesitelné, neustávající, trvalé bolesti. Nakonec jednaosmdesátiletý stařec hlesl své hrdé „Přidejte zátěž“ naposledy a skonal. Byl jednou z nejznámějších obětí mučení drcením. Mačkání těl těch, kteří se dostali do soukolí nelidských soudů, má dlouhou a pestrou tradici.
Katův obří pohůnek s chobotem
Sloni byli v jižní a jihovýchodní Asii považováni nejen za symbol moci a síly. Vojevůdci, například Hanibal, je používali jako zdatné pomocníky ve válkách a vládci jako vykonavatele jejich kruté justiční moci. Čtyřnozí obři se totiž nechlubili jen devastující tíhou a silou, ale též jinou kvalitou – dali se snadno vycvičit a ovládat.
Repertoár krutých úkonů, jímž trestní systém sloni obohacovali, byl bohatou paletou. Zahrnoval samozřejmě rychlou smrt rozdupnutím hlavy, ale též pomalé, postupné rozmačkávání. Sloni ve službách justice dokázali převalovat nohama či chobotem spoutanou oběť, dokud se nerozhodla vypovídat či dokud pán neuznal za vhodné, že byla potrestána dost, a nerozhodl se dát na odiv svou velkorysost jejím omilostněním.
Sloní služby však byly jejich cvičiteli programovány s ještě mnohem větší kreativitou. „Jejich kopyta byla opatřena ostrými železy, některá z nich byla jako nože,“ zachytil jednu z poprav, při nichž hrál roli kata slon, návštěvník Dillí kolem roku 1330. Odsouzeného slon nejprve vyhazoval chobotem do vzduchu, poté si jej položil na zem a čekal na pokyn, aby ho pohyby nohou rozřezal.
Sloni za sebou trestance vláčeli na lanech, dokud jim nevyhodili údy z kloubů, dovedli jim oddělovat od těla končetiny: jednou nohou si přidrželi nešťastníka u země, chobotem mu obtočili úd po údu a odtrhali mu je, aby až po čase ukončili jeho utrpení rázným rozšlápnutím lebky. Jinde dozorci slonům připevňovali ostré železné nože na kly, jimiž oběti rozřezávali.
Drcení podle obecného práva
Drcení však bylo, a to dlouho, náležitostí i evropské justice. Právní řečí se metoda nazývala „Peine forte et dure“ (v překladu „tvrdý a účinný trest“) a jejím cílem nebylo opatřit mučením přiznání, ale přimět oběť , které odmítala mluvit, k účasti na procesu. Systém obecného práva měl totiž velmi omezené pole působnosti, mohl být aplikován pouze na ty, kteří s tím souhlasili.
Mučící nástroje historie V našem seriálu jsme již představili starodávného bronzového býka i železnou masku, jejíž obětí se stávaly nejen drbny, ale i vzdorné, nepoddajné ženy. |
Postup, jak dotyčného k souhlasu s účastí na procesu donutit, výhružně popisoval například při procesu s Richardem Westonem, který odmítal vypovídat, v roce 1615 Sir Edward Coke. „Zaprvé bude natažen a budou na něj pokládána závaží, nejdříve ne více, než kolik dokáže unést, poté bude hmotnost kousek po kousku zvyšována,“ líčil a pokračoval: „Zadruhé bude vystaven na veřejném místě u vězení, pod širým nebem a nahý. A nakonec bude při životě udržován tím nejhrubším chlebem, který lze sehnat, a vodou z nejbližšího kanálu či louže u místa výkonu trestu. A v den, kdy dostane vodu, nedostane chléb, a onoho dne, kdy bude mít chléb, nebude mít vodu.“
Nebohý Giles Corey z úvodu článku, který podlehl drcení 19. listopadu 1692, je jedinou známou obětí drcení v Americe, Anglie jich má na kontě mnohem více. Především je to Margaret Clitherowová, která se po rozchodu Jindřicha VIII. s katolickou církví provinila katolickou vírou a ukrýváním jejích kněží. „Protože jsem nespáchala žádný přečin, nepotřebuji žádný soud,“ reagovala na své zatčení v roce 1586.
To jí vydláždilo cestu k „Peine forte et dure“ a za odměnu se výkonu trestu ujali žebráci. Podle instrukcí ji zády položili na ostrý kámen, na hrudník a břicho jí dali vysazené dveře jejího domu. Na ně poté pokládali balvany, dokud jí nezlomili páteř a nezabili ji. Smrt nastala po patnácti minutách, kamenů o hmotnosti přinejmenším 320 kilogramů však její mrtvé tělo zbavili až po šesti hodinách.
Čísla známe i u několika dalších obětí drcení. Například u Williama Spigotta, vůdce bandy lapků, se svědectví o mukách, jimiž musel projít, dochovalo včetně detailů. Bandita po svém dopadení odmítl soud a raději podstoupil „Peine forte et dure“, podle některých interpretací kvůli tomu, že kdyby se nechal odsoudit, přišla by jeho rodina o majetek, podle jiných chtěl dát najevo pohrdání svým kolegou lupičem, který promluvil a svědčil proti němu, podle dalších se chtěl zkrátka zapsat do dějin jako statečný lupič.
Nerozmyslel si to, ani když mu soud v temných tónech líčil, co jej čeká. A sou mu nelhal. Ve speciální vězeňské místnosti mu provazy roztáhli nohy a ruce, ležel na podlaze téměř nahý. Na prsa mu položili závaží o hmotnosti asi 160 kilogramů, kromě sténání však nevydal Spiggot ani slovo, postěžoval si jen na tlak v hlavě, kam mu tíha vytlačovala krev. Teprve když mu na hruď postavili dalších více než dvacet kilogramů, souhlasil s procesem. Soud jej v něm v roce 1721 odsoudil k smrti, věhlas a lidové sympatie si však Spiggot vysloužil. Po exekuci jeho tělo z popraviště dav odnesl, aby jej nemohli chirurgové použít pro pitevní účely.
V roce 1726 „Peine forte et dure“ zaklekla na šéfa gangu vrahů Edwarda Burnwortha. Jemu se dostalo závaží o hmotnosti 180 kilogramů. Při mučení se snažil zabít mlácením hlavy do podlahy, nakonec však v bolestech svolil s procesem, aby byl následně odsouzen a popraven. Tutéž hmotnost, 180 kilogramů, vyměřila justice v roce 1658 majoru Georgi Strangwaysovi, který zabil muže své sestry, údajně proto, že se k ní choval špatně. I on chtěl odmítáním účasti na procesu uchránit rodinu zbavení dědických práv a drcení jej nezlomilo. Šel odhodlaně vstříc smrti – nakonec mu ji darovali přihlížející, kteří se na jeho muka nemohli dívat a rozhodli se jej vysvobodit tím, že si k závažím na jeho tělo stoupli sami.
Poslední známý případ, kdy soud k drcení sáhl, je znám z roku 1741. Praktika „Peine forte et dure“ byla zrušena o jednatřicet let později.
