„Historie jejích provozů se ale začala psát již dříve, protože jejich základem byly strojírna, slévárna a kovárna v Ostravě,“ vysvětlila mluvčí ostravského Mittalu Barbora Černá Dvořáková.
Na první roky po vzniku firmy pamatuje i Václav Nečesaný, který v její slévárně působil od roku 1962.
„Přišel jsem do tehdejší Nové huti z Vítkovic, kde jsem se vyučil. A na praxi jsem byl ještě ve staré slévárně na závodě 5. Po přechodu se mi zdálo, že jsem někde úplně jinde. Ve Vítkovicích to byla na staré slévárně jenom lopata, v NHKG (Nová huť Klementa Gottwalda, název společnosti ArcelorMittal Ostrava až do roku 1990 - pozn. red.) to byla moderna, ta práce byla úplně jinde,“ vzpomíná na začátek šedesátých let slévač.
Výlet do historie huti |
Práce se podle něj od té doby diametrálně změnila. „Nejdříve jsme dělali formy z písku, pak přišly směsi s vodním sklem, to už nebyla taková dřina. A dnes to je už úplně jinde, některé věci bychom s těmi starými směsmi ani nemohli dělat.“
Srovnání s dřívější a současnou prací má Nečesaný dodnes, i když už je, coby ročník 1946, v důchodu. Ve slévárně totiž pracuje jeho syn.
„Přitáhl jsem ho tam. Původně nastoupil jinde, kde nebylo tolik peněz, tak přešel. A v huti byli kromě otce skoro všichni z rodiny. Maminka pracovala na koksovně, starší bratr na dopravě, mladší v rourovně. A syn v té samé dílně jako já.“
A srovnávat může pamětník dob dávno minulých i v jiném. Například když chlapi od pecí chodili do kantýny pro pivo. A pro mléko.
Montérky nejdříve dělníci prali doma
„Pitný režim byl tehdy takový, že jsme od mistra dostali kolečka, za která jsme v kantýně dostali pití. Každý si mohl vybrat. Půllitr piva, sedmičky, půllitr mléka a podobně. A když jsem si k mléku vzal dva rohlíky, měl jsem svačinu,“ přibližuje hutník návštěvy kantýny.
Ale chodilo se i na obědy. „Ty jsme dostávali za stravenky. Bývaly dva tři druhy jídel, každý si musel předem objednat. Den nebo týden dopředu.“
A přestože státu vládla dělnická třída, některé výhody se prosazovaly jen pomalu. „Například jsme si museli nosit montérky prát domů. Že by nám je pral zaměstnavatel, to přišlo až později. Navíc my montérky neměli, slévači nosili ‚mofosy‘ (nehořlavý pracovní oděv - pozn. red.) a i ty jsme si museli prát sami,“ dokončil Václav Nečesaný.
