Opravdu to bylo na Tour de Ski tak hrozné?
Bylo, na takové dno jsem si ještě nikdy nehrábla a doufám, že už nikdy nehrábnu. Měla jsem pocit, že umřu. Ani jsem nevnímala okolí, jela jsem v nějakém deliriu. To už nebyl ani sportovní výkon, spíš hrábnutí do bůhvíjakých rezerv.
Ten problém nastal až během závodu? Před ním jste nic necítila?
Ne, právě že před závodem jsem se nikdy necítila špatně. Kdyby jo, rovnou řeknu, že odstupuju a netrápím se. Protože co se výsledku i výkonu týče, bylo to hrozné. Ale před startem jsem opravdu byla v pohodě, ale jakmile jsem se dostala do zátěže, věděla jsem, že to asi dobrý není. Odstoupila jsem a jela se léčit domů.
O co konkrétně šlo? Bolelo vás něco nebo píchalo?
Nebolelo, nepíchalo, spíš taková celková slabost, až mrákoty. Měla jsem i problémy s viděním a byla jsem jakoby mimo realitu.
Byla slabost zapříčiněna jen onemocněním?
Ano, opravdu. Lékaři mi brali krev, zjistili, že mám kyselejší pH a zvýšené leukocyty. Měla jsem zánět horních cest dýchacích, dostala jsem antibiotika a musela jsem odpočívat. Po týdnu se mi leukocyty snížily na normální hodnotu, takže v Novém Městě chci jet. Bude to před domácím publikem a já potřebuju otestovat, jestli se mi nemoc nevrátí.
Nemáte z toho trochu strach?
Trochu jo, ale člověk to musí zkusit, jinak nic nezjistí. Věřím, že se nic nestane, i když je desítka delší než pětka. Kratší vzdálenost člověk ještě nějak odjede, ale deset kilometrů nevím. Dopředu asi nemůžu říct, jak se budu cítit, ale věřím, že to bude v pohodě a já budu moct závodit jako předtím.
Jak jste na tom psychicky? Ta Tour de Ski vám snad není souzená...
Na celé Tour se mi nalepilo dost smůly na paty. Ve třetí etapě mi zlomili hůl, pak jsem upadla, pak znovu. Ta desítka v Oberstdorfu už byla ovlivněná nemocí, nejelo se mi moc dobře a pak už přišel můj poslední závod na Tour v Toblachu, tam všichni víme, jak to skončilo. Tour pro mě měla takovou sestupující tendenci, ale všechno špatné je pro něco dobré. Snad jsem si smůlu už vybrala.
Na startu bude i váš bratr Michal, to je taky povzbuzení, ne?
Jsem ráda, že brácha může taky startovat ve Světovém poháru, protože čím dřív získá zkušenosti s těmi nejlepšími závodníky, tím dřív se třeba pak dostane do světové elity. Dokáže vnímat atmosféru, zázemí kolem.
Jak se těšíte na tradiční novoměstskou atmosféru?
Jsem na ni zvědavá. Sice si říkám, že by to mohlo být trochu svazující, protože si řeknu: Ty jo, musím něco předvést. Ale věřím, že mě lidi budou hecovat, nabudí mě a budu do závodu zapálená.
Jezdila jste dřív do Nového Města povzbuzovat Lukáše Bauera nebo Kateřinu Neumannovou?
Dřív jsem koukala jen v televizi. Ale byla jsem u toho, kdy Lukáš vyhrál Světový pohár v Kuusamu před olympiádou a to byl taky skvělý zážitek. Vyhrál o několik vteřin a my tam s holkama běžely, abychom se podívaly, jestli je na tabuli fakt první. To pak člověk ze závodů odjíždí s radostí i přesto, že se mu třeba až tak nedaří. Víte, že aspoň někdo z týmu má radost a ta sdílená je ještě větší.
Jak jste s dosavadní sezonou zatím spokojená?
Zatím je přibližně stejná jako loňská s tím rozdílem, že loni touhle dobou už jsem nezávodila. Jsem ráda, že nemám žádné další zranění s ramenem a doufám, že ještě předvedu dobré výsledky, protože toho před sebou ještě máme dost. Čeká mě mistrovství světa do 23 let a Ski Tour Canada. Zároveň bych se ráda ve Světovém poháru ještě párkrát objevila v top 10, tak uvidíme, jak to půjde.
