Rodačka z Havířova měla v objetí trabantů často pokušení nakopnout „mašinu“ a jet sama. Nakonec to překonala a vydržela – oporou jí byl hlavní tahoun výpravy, její přítel Dan Přibáň.
Domlouvání rozhovoru probíhalo zpravidla po půlnoci. Dominika Gawliczková je noční pták „Jsem zvyklá chodit spát v ranních hodinách, ale když musím někam vstávat, tak se přinutím jít spát už po půlnoci. V noci se mi lépe pracuje na mé knížce o cestě do Kyrgyzstánu,“ říká sympatická dívka.
Honí vás nějaký termín dokončení textu vaší cestopisné knihy?
To ani ne, vlastně jsem jediná, která si může určit termín. Knihu píšu sama na sebe, přes vydavatelství mi to přišlo hrozně nevýhodné. Snažili se mě uhnat víckrát, ale ty podmínky jsou takové, že se to prostě nevyplatí.
Kromě psaní knihy jezdíte také po celé republice na besedy, kde vyprávíte o vaší cestě Asií. Bezesporu jste dobrodruh, ale jaký jste vypravěč? Máte třeba trému před plnými sály?
Před každou přednáškou jsem nervózní, a to i když jsem jich dělala už desítky. U těch prvních přednášek jsem byla na prášky. Nebyla jsem schopna celý den nic sníst, jak jsem byla vystresovaná. Ale pak, když přišlo na věc, tak to ze mě najednou spadlo a bylo to super. Často si říkám, že mi ten stres za to nestojí, že na to zkrátka nemám povahu, ale pak se objeví někdo, kdo mi hrozně moc děkuje a říká, že se díky mně odvážil vycestovat přes půl zeměkoule, a já mám pak pocit, že to má smysl.
A o vaší společné cestě s Trabanty také přednášíte?
To má nejvíce na starost Dan, který je rozený vypravěč. Ale i když je jeho přednáška úžasná, nevejde se tam všechno, a tak jsem začala o cestě přednášet z trochu jiného pohledu, protože mi přišlo škoda nepodělit se o věci, které mě za ten půlrok potkaly a nějakým způsobem zasáhly.
Blíží se i slavnostní premiéra filmu Trabantem do posledního dechu. O tom, kde se bude konat, rozhodují sami fanoušci cestovatelů. Zatím velmi vysoko stojí i Havířov. Líbí se vám představa, že by se to promítalo ve vaší domovině?
Byla by to sranda. Koukala jsem, že tady zrekonstruovali kino, takže proč ne. Hlavně by byla legrace sledovat pražskou část filmového štábu. Těm se nechce třeba jen do Brna, co teprve kdyby museli vyrazit až do Havířova.
Než se na film budeme moci v Havířově nebo jinde podívat, pojďme si o cestě Tichomořím popovídat. Jak jste se stala součástí výpravy?
Už před cestou do Kyrgyzstánu jsem se sblížila s Danem, pomáhal mi hodně s přípravou na cestu a začali jsme spolu chodit. Pak jsem si s ním jednou z Kyrgyzstánu skypovala a on mimo řečí prohodil, že by se vlastně do kontejneru ještě jedna motorka vešla. Chvíli jsem vůbec nechápala, o čem mluví, ale jak mi to došlo, tak jsem si nejprve říkala, že to asi nepůjde, ale nakonec jsem neodolala.
Hodně jste nad tím přemýšlela?
Hlavně jsme s Danem řešili, jestli je dobrý nápad jet spolu jako pár. Co když se budeme hádat a taky že to může být divná situace pro ostatní. A jak se vlastně máme chovat, aby to bylo v pohodě. Ale zhruba po měsíci jsem se rozhodla do toho jít.
A nelitovala jste později toho rozhodnutí? Neměla jste chuť se na cestě sebrat a vrátit se domů?
Vrátit se určitě ne. Ale několikrát jsem měla chuť opustit skupinu a vyrazit si po svém. Ono to bylo náročné, pořád jsme na něco čekali, řešilo se, kdo má jaký problém, kdo chce kdy jíst, kdo chce kdy vstávat, kdo by něco udělal jinak. Takže místo abych si užívala pocitu, že jsem na nějakém úžasném místě, tak jsem žila těmi problémy ve skupině. Když jsme se dostali na Východní Timor, tak mě to tam tak nadchlo, že jsem měla chuť jim zmizet, ale nakonec jsem se rozhodla, že to vydržím (směje se).
Čím si vás právě Timor tak získal?
Byli tam skvělí lidé. Příjemní, hrdí na to, že získali nezávislost na Indonésii. Nebyli tak zaměřeni na turisty jako třeba lidé v Indonésii, kde se nás neustále snažili nějak ošidit, vymýšleli si ceny a přišli jsme tam třeba i o notebooky, mobil a nářadí. Timor byl tímhle ještě takový nezkažený. Místní se radovali z maličkostí. Jednou jsem například vařila těstoviny s omáčkou, kterou jsme měli ještě z Austrálie ve sklenici, a když jsem dovařila, požádala mě paní, jestli bych ji nemohla tu sklenici dát. Byla hrozně šťastná, když jsem souhlasila. Přitom taková maličkost.
Když jsme u té kuchyně, zhubla jste během výpravy?
Zhubla jsem kilo, i když od pohledu to vypadalo, že jsem shodila více. Ale od doby, co jsme se vrátili do Česka, tak jsem naopak čtyři kila přibrala.
Takže vám chyběla česká kuchyně?
Když jsme byli na cestě, tak jsme pořád snili o tom, co si dáme, až budeme doma. Ale pak když na to konečně přišlo, tak jsem vůbec neměla na českou kuchyni chuť. Knedlíky, ty jsem si dala až po Vánocích a zas je nějaký čas vidět nemusím. Přece jen, když jíte měsíce jen kuře a rýži k snídani, obědu i večeři, tak se to na vás podepíše. Nemají tam žádné pečivo, uzeniny ani sýry, prostě jen spoustu rýže a občas nudle.
Jaké jsou další vaše plány?
V létě se chystám na cestu po Jižní Americe. Mám v plánu jet z Kolumbie do Uruguaye. Jediný problém je, že když tady bude léto, tak tam je zima. Ale bohužel, jiný termín kvůli škole není možný.
A pojedete sama, nebo s někým?
Určitě sama (smích).
