Kdy jste armádní historii propadl?
Historii jsem miloval už ve škole. Dějepis byl jednoznačně můj nejoblíbenější předmět a pořád víc mě zajímala armáda. Vojenská historie se mi stala osudem během vojny v letech 1987 až 1989, kdy jsem sloužil na hranicích. Politruky mé znalosti armádní historie i současné armády zaujaly tak, že o mě začala jevit zájem vojenská kontrarozvědka. Ta zároveň odhalila, že mám kamaráda ve Francii a pravidelně si s ním dopisuji. Absolvoval jsem řadu výslechů, vyhrožovali mi tresty za to, že udržuji v průběhu vojenské služby styky se zahraničím. Nakonec mě odveleli do vnitrozemí.
Po roce 1989 se otevřely vojenské archivy. To vám asi nastaly skvělé časy, ne?
Určitě bylo snazší získávat informace. Víc času jsem ale vždycky věnoval hledání pamětníků. Nahrával jsem si každé slovo. Potkal jsem řadu úžasných lidí, i když už to třeba nebyli přímí aktéři, ale jejich potomci. Přesto jsem se dozvěděl úžasné věci a získal například i mimořádně cenné fotografie či další archivní materiál.
Vyslechl jste spoustu příběhů. Který vás nejvíc dojal?
Určitě jich byly stovky a mnohé velmi dojímavé. Není pravda, že to u armády nejde. Například syn majora Josefa Polácha, který měl hlídat hranice v nově zbudovaném pohraničním opevnění, mi předal fotografii, na které mu otec napsal dopis na rozloučenou. Syn měl tehdy několik měsíců.
Co v dopise stálo?
Dopis je datován 25. září 1938 a vystihuje tehdejší napjatou atmosféru lépe než historické statě. „Ivo, drahý můj hochu! Píši Ti v době, kdy těžké chvíle dolehly na naši drahou vlast, která volá všechny své drahé syny do zbraně. A proto, jestli Bůh dopřeje, abych Tě ještě někdy uviděl a Ty poznal svého otce. Jsi malé robátko, nechápající. Proto, hochu, zanechávám Ti vzkaz. Věřím, že naši vlast zachráníme. Proto ji miluj, miluj svou matku. Kdybych já zahynul, neopouštěj ji a buď jí dobrým synem. Duše má bude vždy s Vámi.“ Takový dopis musí pohnout s každým. Je v něm tolik citu, který by ve vojákovi, zvyklém na tvrdý vojenský režim, nikdo nehledal.
Napsal jste několik knih právě o pohraničním opevnění. Čím vás tak zaujalo?
Vždycky mě fascinovalo, jak jsou bunkry zasazeny do krajiny tak, že ji nijak zvlášť nenarušují. Obdivoval jsem, jak byly připraveny na boj i na dlouhodobý pobyt bez možnosti zásobování. Naši projektanti a stavaři v té době dosáhli v oblasti staveb bunkrů dokonalosti. Hovořil jsem s projektanty, kteří opevnění navrhovali, se zbrojními specialisty, kteří pro ně vyvíjeli nové zbraně. Mluvil jsem s lidmi, kteří bunkry vyměřovali v terénu, a také se stavaři. Hovořil jsem s těmi, co bunkrům veleli, i s vojáky, kteří v nich sloužili. Dá se říct, že každý bunkr měl svůj osud a svůj vlastní život.
Co podle vás prožívali vojáci, když museli bunkry opustit a nemohli bránit svou vlast?
S pražským vojenským historikem Eduardem Stehlíkem jsme vydali už sedm knih o českých hraničářích, kteří museli spolknout mimořádně hořkou pilulku a před rozpínavými Němci ustoupit bez boje. Každá kniha popisuje určitý úsek tehdejší hranice. Těch lidí si neskutečně vážím. Oni věřili, že s pomocí betonových pevností a bunkrů mohou proti Hitlerovi uspět. Také byli k smrti odhodláni bránit vlast. Z tehdejších vojáků čišelo ještě po tolika letech při našich setkáních ohromné vlastenectví a hrdost na svou vlast a z jejich potomků hrdost na své rodiče či prarodiče.
Váleční hrdinové z Hané |
Co byste řekl o českých vojácích, kteří za druhé světové války bojovali proti Hitlerovi a o kterých jste psal?
Říká se, že Češi nejsou národem hrdinů. Já to mohu s klidným svědomím vyvrátit. Mezi nimi je řada těch, kteří mají vazbu na náš region. Například Jaroslav Švarc, rodák z Velkého Újezdu. Po mnoha peripetiích se dostal do Anglie. Odtud byl po tvrdém výcviku vyslán do své vlasti, aby s parťákem zlikvidovali kolaborantského ministra školství Emanuela Moravce. Jeho kolega však selhal. Švarc sám nebyl schopen atentát provést a zemřel při obraně v kryptě chrámu svatého Cyrila a Metoděje v Praze, kde se setkal s úspěšnými atentátníky, kteří zabili Heydricha (podrobnosti čtěte zde).
Nebo bratři Taláškové z Olomouce. Tři bratři, všichni váleční hrdinové. Byla to pro mě ohromná čest, že jsem mohl přispět k tomu, aby se na ně nezapomnělo. Byl jsem rád, když před několika lety dostali vysoká vyznamenání in memoriam. A mohl bych jmenovat dál. Hrdinové tu jsou. Jen si jich neumíme vážit.
Bratři Taláškové? Stěží bychom hledali jim podobné Výsadkářská ikona českého odboje druhé světové války, plukovník Oldřich Talášek, během služby ve Velké Británii. Armádní historik Martin Vaňourek se podílel například na oživení odkazu ojedinělé sourozenecké trojice - bratří Talášků. Jaroslav, Vladimír a Oldřich se zapojili do odboje proti nacistům. Všichni dostali řadu vyznamenání za hrdinství. Vladimír zemřel pod nacistickou gilotinou, Jaroslav a Oldřich si po válce museli prožít roky komunistické perzekuce. „Všichni tři se nesmazatelně zapsali do historie odboje. Jen stěží bychom hledali podobný příklad v jiné rodině,“ zdůraznil Vaňourek. Také díky němu všichni tři bratři dostali posmrtně jedno z nejvyšších vojenských vyznamenání - Kříž obrany státu. V jeden den. Právě jejich osudy patří k Vaňourkovým srdečním tématům. „Byl v tom kus symboliky. Jsem rád, že se podařilo vyznamenat všechny najednou. Oni i jejich rodiny si to zasloužili,“ vyzvedl Vaňourek. Trvalo přitom dlouhá desetiletí, než se bratrům dostalo zadostiučinění. „Je mi smutno z toho, jak se naše republika chovala k hrdinům, kteří bojovali s nasazením života proti nacistům. Taláškové jsou toho zářným příkladem. Kdyby se taková rodina vyskytla v Americe nebo Anglii, už dávno je o ní natočený film a všichni se těší velké úctě. My jim vlastně až v posledních letech alespoň trochu děkujeme za všechno, co pro vlast udělali,“ doplnil mohelnický historik. Bratři Taláškové se zapojili do odbojové organizace Obrana národa. Vladimíra zatkli nacisté v prosinci roku 1939, v roce 1942 byl po nelidském týrání popraven. Nejstarší z bratrské trojice, Jaroslav, jako jediný zasáhl už do bojů první světové války, postupně se vypracoval až na post důstojníka hlavního štábu na ministerstvu národní obrany. Po rozpuštění armády se stejně jako jeho bratr zapojil do Obrany národa. Byl zatčen jen rok po něm. Na rozdíl od většiny „brněnské“ skupiny mu gestapo práci pro ilegální organizaci v plném rozsahu nedokázalo. Přesto byl v roce 1942 odsouzen ke dvanácti letům káznice pro přípravu velezrady. Postupně byl převážen na několik míst. Konce války se dočkal ve věznici na Mírově. Oldřich Talášek je dodnes považován za výsadkářskou ikonu. Byl rovněž v Obraně národa, kde převáděl bývalé vojáky do Polska a později na Slovensko a do Maďarska. Poté bojoval proti nacismu ve Francii, později v Anglii a v SSSR. zúčastnil se také Slovenského národního povstání. Místo uznání jej komunisté pronásledovali. Jaroslav dokonce strávil tři roky v komunistickém kriminále v Leopoldově. „Hrdinství za války bylo v mnoha případech považováno za přitěžující okolnost, zvláště když hrdinové bojovali na západní frontě. Soud s Jaroslavem Taláškem byl dokladem toho, jak u těchto lidí postupovala komunistická justice. Nepodařilo se jí prokázat nejstaršímu z bratrů protistátní činnost, přesto jej odsoudila za provinění proti socialistickému zřízení a lidu. To bylo naprosto absurdní,“ řekl Vaňourek. Z kriminálu se Jaroslav Talášek dostal až díky amnestii v roce 1960. |
