Touhle dobou už měl mladý doktor, který každého vítá srdečným stiskem ruky a širokým úsměvem, sbírat zkušenosti v nějakém irském špitále. Oproti svým původním plánům už ale v chebské nemocnici pracuje téměř rok a odejít jen tak nehodlá.
Jak jste se dostal na západ Čech?
Po studiu medicíny v Hradci Králové jsem se rozhodoval kam dál. Volba padla na Irsko, ale nestihl jsem včas poslat svoji registraci. Protože jsem to v Irsku mohl znovu zkusit až za šest měsíců, začal jsem se poohlížet po práci v tuzemsku. Na internetu jsem přes úřad práce vložil svou nabídku a takřka okamžitě mne kontaktoval primář zdejší gynekologie Jozef Bobrik. Domluvili jsme se a jsem tady.
Proč jste se nevrátil po studiích domů do Nigérie?
Chtěl jsem nejprve v Irsku získat evropské atestace a něco se naučit. A jak to teď vypadá, než získám atestace, zřejmě zůstanu tady v Chebu. Pracovat s místním primářem je obrovská zkušenost. Je to odborník na slovo vzatý, je úžasně zručný. Všude ve světě by byl celebritou. U vás je ale situace ve zdravotnictví zvláštní. Lékař tu má takřka stejný základní plat jako má učitel. To je ve světě nemyslitelné. Tam patří lékaři k nejváženějším lidem a tomu odpovídá i ohodnocení jejich práce. Mohu to odpovědně posoudit. Moje sestry pracují jako lékařky v Irsku, Americe a v Norsku.
Vy jste ale žil a studoval v Dubaji. Jak jste se tam dostal?
Narodil jsem se v Nigérii, kde jsem chodil na základní školu. Přibližně v páté třídě jsme se přestěhovali do Dubaje. Tady jsem absolvoval soukromou střední školu a v šestnácti letech jsem zamířil do Hradce Králové. Moji rodiče v Dubaji stále žijí. A já se chci vrátit do Nigérie.
V tak mladém věku jste opustil rodinu? Nebylo to obtížné?
Stýskalo se mi, to je jasné. Ale chtěl jsem z domova odejít, moc mě to lákalo. A je pravda, že jsem měl situaci usnadněnou tím, že v Hradci už studovaly mé dvě starší sestry.
Kolik máte sourozenců?
Šest sester. A všechny jsou lékařky. Kromě té nejmladší, ta dokončuje střední školu a rozhoduje se, kam dál. Chtěl bych, aby i ona studovala medicínu v Hradci Králové.
Kdy jste poprvé zjistil, že právě studia medicíny jsou pro vás to pravé?
Já to věděl od malička. Tatínek rozhodl, že všechny jeho děti budou lékaři. A vidíte, zatím se nám daří jeho přání plnit.
Mluvíte obstojně česky. Jak jste se popral se záludnostmi jazyka?
Bylo to těžké. Studoval jsem v angličtině, a protože jsem předpokládal, že zakotvím v cizině, nikdy jsem se česky moc neučil. Ale rozumím dobře a postupně jsem se zdokonalil natolik, že se i domluvím. Nejde mi ale psát. A gramatika? Hrůza. Naštěstí toho na gynekologii moc nenapíšeme. (smích)
Ještě něco vám tady v Čechách dělá problém?
Povinnost být všude včas. Na to jsem si musel zvyknout. U nás, když někdo přijde o deset minut později, jde vlastně ještě brzo. A nikdo to neřeší. Ale tady je to jinak. Už jsem se naučil, že když se zpozdím, dávám tím svému partnerovi najevo, že si ho nevážím. Tak se teď snažím chodit všude na čas.
Jak vnímáte kulturní rozdíly mezi jednotlivými zeměmi, kde jste žil?
Asi nejvíc jsou vidět v lidech. Tady je velká střední třída. Například v Dubaji to je jiné, hodně extrémní. Tam jsou lidé buď pohádkově bohatí, nebo úplně chudí. Ale je pravda, že kdo má normální práci, má se tam velmi dobře. Dalším rozdílem je, že u nás jsou lidé mnohem srdečnější, otevřenější. Hodně se navštěvují a žijí pospolu. Jsou spontánnější. Tady je to jinak. Dlouho trvá, než si k sobě někoho pustíte.
Co se vám v Čechách líbí?
Na každém kroku je cítit historie. Je úžasné, co lidé v minulosti dokázali. Chrámy, mosty, věže. Obdivuji vysokou úroveň zdravotnictví, skvělé odborníky a dostupnost lékařské péče, která tu je. Mám ale pocit, že si toho lidé moc neváží. Jako by ani nevěděli, co mají. V Dubaji je také vynikající zdravotnictví, ale je extrémně drahé a není pro všechny. A abych nezapomněl, mám rád české pivo.
Kdy jste byl naposledy doma?
Teď o Vánocích jsem byl v Nigérii, ve vesnici, odkud moje rodina pochází. U nás si lidé, kteří žijí ve městě, staví ve svých rodných vesnicích jakési druhé domy. A právě tam jsme slavili Vánoce a obcházeli všechny příbuzné. Tatínek měl navíc narozeniny a sestra se vdávala.
Mluvíte o Vánocích, jste křesťan?
Pocházím z křesťanské rodiny. Mnozí se diví, že můžeme jako křesťané žít v Dubaji. Musíme sice respektovat jistá omezení, například nesmíme muslimy obracet na naši víru, ale jinak tam křesťané nemají problémy.
Setkal jste se v Česku s nějakými projevy rasismu?
V Hradci byly asi dva bary, kam jsme raději nechodili. Ale s otevřeným nepřátelstvím? To ne. S tím jsem se nikde nesetkal.
