Podle Ústavního soudu porušily nižší instance právo spolumajitele farmaceutické firmy Vladimíra M. na výchovu dětí, když mu uložily povinnost platit synovi, kterého mají s exmanželkou ve střídavé péči, výživné 100 tisíc korun měsíčně.
Výživné mu vyměřily i zpětně, přičemž za dobu šesti let celková suma, z níž pětinu měl poslat matce a zbytek synovi na účet, přesáhla 10 milionů korun.
„Rozhodování o tom, s kolika penězi mají děti hospodařit, je nezbytnou součástí výchovy. Příliš vysoké výživné může vytvořit nerovnost mezi dětmi vyrůstajícími v úplné a neúplné rodině, přičemž druhá skupina může být v takových případech paradoxně zvýhodněna,“ zdůvodnil rozhodnutí soudce Tomáš Lichovník.
Krajský i okresní soud v Hradci Králové, jejichž rozhodnutí Ústavní soud v úterý zrušil, vycházely zejména z toho, že zákon dává dítěti právo podílet se na životní úrovni svých rodičů.
„Soudy správně vycházely z odůvodněných potřeb dítěte a majetkových poměrů rodičů. Měly ale přihlédnout k mimořádné situaci, kdy nelze mechanicky aplikovat ‚nadstandardní příjem rovná se naprosto nadstandardní výživné‘. Výživné má být daleko vyšší, než jsme zvyklí, ale má mít své hranice s přihlédnutím ke skutečným potřebám dítěte. V tomto případě dítě před soudem prohlásilo, že mu nic nechybí a u obou rodičů má zajištěno vše, co potřebuje,“ doplnil Lichovník.
Ve sporné kauze soudy vyměřily alimenty z průměrného měsíčního příjmu zhruba půl druhého milionu korun. Vladimír M. měl původně každý měsíc posílat bývalé ženě 30 tisíc korun, zbývajících 70 tisíc pak přímo synovi na účet. „Pan M. se k záležitosti nebude vyjadřovat,“ řekla před polednem iDNES.cz jeho asistentka.
Zahraniční „luxusní hranice“ by mohla být vzorem
V novém posuzování Ústavního soudu sehrála roli i skutečnost, že rodiče navzdory vysokým příjmům nežijí rozmařilým životem, například otec bydlí v bytě 4+1 se svojí matkou. „To, že má někdo potenciálně vysoký příjem, neznamená, že touto vysokou životní úrovní žije,“ konstatoval soudce.
Podle něj je politováníhodné, že tyto rodinné věci řeší Ústavní soud. „Nejvyšší soud je v takovýchto záležitostech ze hry, protože chybí možnost dovolání. Okresní a krajské soudy jsou pak v tíživé situaci, protože nemají nad sebou sjednocující soud, který by jim dal vodítko,“ uvedl.
V žádném z okolních států není maximální výše výživného stanovena zákonem. Nicméně například v rakouské judikatuře tvoří bohatí zvláštní kategorii, pro které existuje něco jako „luxusní hranice“, která má sloužit jako korekce přespříliš vysokého výživného, jež by bylo nevýchovné.
„Kolik by u nás taková hranice měla být, je velmi složité říct, je třeba to posuzovat jednotlivě. Právě ale příklady ze zahraničí by mohly být vodítkem, jestli se nevydat touto cestou,“ naznačil Lichovník.
Pokud je to možné, má výživné sloužit i jako určitá rezerva do budoucna. Má dítěti umožnit studovat a řádně se připravit na své povolání. „U někoho to bude studium v jeho městě, u jiného to bude studium na Oxfordu. Dítě však nesmí mít po rozvodu pocit, že se zhoršil jeho standard. Určitě ale není povinností rodiče zajistit ho na dalších 20 let bezpracného života,“ doplnil.
