Norimberský proces byl soudní proces vedený Spojenými státy, Sovětským svazem, Francií a Velkou Británií proti hlavním představitelům nacistického Německa před Mezinárodním vojenským tribunálem v Norimberku a probíhal v Justičním paláci. Stanul před ním i bývalý říšský maršál Hermann Göring.
Norimberský procesPrvní proces je také označován jako Proces s hlavními válečnými zločinci a byl veden před Mezinárodním vojenským tribunálem, který soudil 24 nejdůležitějších představitelů nacistického Německa, i když někteří hlavní strůjci (Adolf Hitler, Heinrich Himmler, a Joseph Goebbels) spáchali sebevraždu před začátkem procesu. Proces probíhal od 20. listopadu 1945 do 1. října 1946. Následné norimberské procesy byly vedeny podle Zákona č. 10 před americkými vojenskými tribunály. Ty byly ustanoveny na základě londýnské dohody o stíhání válečných zločinců z 8. srpna 1945 uzavřené mezi USA, SSSR, Velkou Británií a Francií. (zdroj: Wikipedia.cz) |
Předem odsouzený k smrti?
Göring se snažil před soudem vystupovat jako druhý muž Třetí říše, který před válkou pomohl vybudovat německé hospodářství, ale se zločiny vůdce Adolfa Hitlera neměl nic společného. Ovšem současně hrál roli muže, kterého vítězové předem odsoudili k smrti, a o tomto konci přesvědčoval i ostatní obžalované. Chtěl, aby se k ničemu nepřiznávali, a tím se snažil proces sabotovat. Pořád chodil ve své oblíbené bílé uniformě, která však na něm stále více visela, protože ze svých víc než 140 kilogramů asi padesát sundal.
Ubytování někdejších říšských pohlavárů ve věznici bylo prosté: každý měl na pěti čtverečních metrech stůl, stoličku, kavalec a klozet. Víc nepotřebovali. Byli v celách po jednom, ale stýkali se během líčení a procházek.
Každou chvilku je pozorovali američtí vojáci špehýrkou. Nesměli dělat něco zakázaného, nedejbože aby se pokusili o sebevraždu. Ještě před zahájením procesu si vzal život Robert Ley, říšský komisař pro sociální otázky a šéf nacistických odborů. Roztrhal spodní prádlo a vyrobil si z něj provaz, kterým se uškrtil vsedě na záchodě.
Jednání probíhalo před očima celého světa od listopadu 1945 do srpna 1946 v Norimberku, symbolicky ve městě, kde se konaly obrovské nacistické srazy. Po porážce Německa, které vyvolalo dosud nejkrvavější válku v historii, chtěli Spojenci ukázat světu kořeny nacistického běsnění a odsoudit jeho aktéry. Bohužel hlavní organizátoři, vůdce Adolf Hitler, šéf bezpečnosti Heinrich Himmler a vedoucí kanceláře nacistické strany NSDAP Martin Borman, už byli mrtví.
Muž se skleněným okem. Jak nacisté utíkali před českou spravedlnostíJe začátek května 1945, ozývají se poslední výstřely války v Evropě. Čtveřice Němců se vydává na útěk z protektorátu. Všichni jsou to vysoce postavení nacisté a nikdo z nich nechce padnout do rukou československé justici. Polní maršál von Schörner, tvůrce Norimberských zákonů Wilhelm Frick, muž se skleněným okem Karl Hermann Frank i nemocný někdejší „vrchní dopravní strážník” Kurt Daluege, každý má k útěku svůj důvod.  Kurt Daluege (vpravo) si potřásá rukou z Heinrichem Himmlerem. |
Po spojeneckém bombardování zůstal v Norimberku takřka nedotčený Justiční palác. Američané ho za pomoci německých zajatců rychle uzpůsobili k provozu. Z Washingtonu, Londýna a Moskvy tam vyslali své nejlepší právníky – všichni cítili, že proces může být vzorem pro souzení dalších diktátorů. A za pomoci mnoha právníků, vyšetřovatelů, vojáků, bývalých vězňů a dalších připravili obžalobu. Její součástí byly rovněž filmy z koncentráků, z poprav, z mučení a z ničení obcí a měst, které sami nacisté natočili. Na plátně se objevily hrůzné věci, o kterých obžalovaní tvrdili, že o nich nevěděli. Avšak některé dokumenty je usvědčovaly ze lži.
Během přelíčení vodili američtí vojenští policisté všechny obviněné do jídelny na obědy. Když získali Američané dojem, že Göring se snaží ostatní příliš ovlivňovat, nařídili, aby vysloužilý maršál obědval sám u stolu.
Patetická obhajoba
V sobotu 31. srpna 1946, poslední den procesu, proneslo všech jednadvacet obžalovaných závěrečné řeči. Göring pateticky obhajoval svou nevinu, dovolával se svědectví Boha a prohlašoval, že všechno, co dělal, dělal z čirého vlastenectví.
Franze von Papena, Hitlerova vicekancléře a později diplomata, tím namíchl. V jídelně přistoupil ke Göringovi a zaútočil na něj: „Kdo je proboha odpovědný za všechno to ničení, když ne vy?! Vy jste byl druhým mužem ve státě! Za to není odpovědný nikdo?“ A ukázal na zříceniny Norimberka za okny.
Dvaapadesátiletý Göring se nedal: „A proč na sebe nevezmete odpovědnost? Byl jste přece vicekancléřem!“
Ani von Papen neustoupil: „Já na sebe beru svůj díl odpovědnosti. Ale co vy? Vy nechcete vzít na sebe odpovědnost za nic! Vy se umíte jenom chvástat! To je hnus!“
Göring se smál. Přece se nebude s tím šestašedesátiletým staříkem dál zahazovat.
Čekání na rozhodnutí soudu trvalo měsíc. Obžalovaní mohli v té době přijímat návštěvy příbuzných, manželek a dětí. Přesto vládla stísněná atmosféra. Nikdo nevěděl, co s ním bude.
I Göringa přepadly chmury, které vylíčil americkému vojenskému psychologovi Gustavu M. Gilbertovi. „Už se nemusíte bát hitlerovské legendy,“ svěřil se exmaršál Američanovi, který to zaznamenal ve své knize Norimberský deník. „Když se německý národ dozví všechno, co vyšlo najevo u tohoto soudu, nebude už zapotřebí Hitlera odsuzovat, sám se tím odsoudil.“
12 provazů, 12 žádostí o milost, jedna sebevražda
V úterý 1. října 1946 vynesl tribunál rozsudky. Dvanáct nacistických pohlavárů, generálů a propagandistů včetně Göringa bude pověšeno. Tři dostali doživotí, ostatní vězení od deseti do dvaceti let. Jenom tři muži vyvázli bez trestu: šéf říšské banky, ředitel berlínského rozhlasu a politik s malým vlivem. Stranu NSDAP, generální štáb, tajnou policii gestapo a ozbrojené organizace SS, SA a SD označili soudci za zločinecké organizace.
Všichni odsouzení požádali o milost. Vždyť od začátku tvrdili, že jsou nevinní. Jen plnili rozkazy a chovali se jako němečtí vlastenci.
Večer 15. října 1946 obešel americký plukovník Burton Andrus všechny cely a oznámil odsouzeným rozhodnutí Spojenců: Všechny žádosti o milost byly zamítnuty. Ráno budete popraveni provazem!
Hermann Göring u soudního tribunálu v Norimberku. Byl odsouzen k trestu smrti oběšením, popravě však unikl, 15. října spáchal sebevraždu.
V deset hodin se podíval americký voják, který střežil Göringovu celu, dovnitř. Vše v pořádku. Vězeň ležel na kavalci s pootevřenýma očima, ruce na přikrývce, jak nařizoval předpis.
O čtvrt hodiny později zvedl špehýrku znovu. Göring sebou v křečích škubal, ruce se chvěly, tvář se stáhla do grimasy. A chroptěl.
Poplach! Strážce s důstojníkem vpadli do cely. Pozdě. Přiběhl lékař dr. Pflücker a snažil se nahmatat jeho pulz. Žádný necítil. „Mrtev,“ konstatoval. Bylo 22:45 hodin.
Göring spolkl ampulku s cyankáli. Zbytky našli patologové během pitvy v jeho ústech. Bývalému maršálovi bylo 53 let.
Kdo dal Göringovi jed?
Kdo mu ten jed dodal? Vyšetřování vedené Američany na nikoho neukázalo. Ampulku mohl Göringovi podstrčit kdokoli z návštěvníků.
Tresty pro nacistyTrest smrti dostali:
Doživotní tresty dostali:
Na 20 let byli odsouzeni:
Na 15 let byl odsouzen:
Na 10 let byl odsouzen:
|
Zůstalo u spekulací. Jed mu mohl dát dr. Pflücker, který ho ten den vyšetřoval. Anebo některý důstojník SS v mýdle. Anebo jeho žena Emma při rozloučení. V roce 1984 vydal historik Ben Schearingen knihu The Mystery of Hermann Göring’s Suicide (Záhada sebevraždy Hermanna Göringa), v níž nadhodil, že kyanid mohl maršál získat od poručíka Jacka Wheelise. Často si spolu povídali o letadlech.
Až v únoru 2005 se přiznal bývalý voják 26. pluku 1. pěší divize Herbert Lee Stivers, že Göringovi jed přinesl on. Osmasedmdesátiletý slévač z Hesperie v jižní Kalifornii to prozradil reportérům deníku Los Angeles Times.
Jednou zastavila tohoto devatenáctiletého amerického vojáka v Norimberku na ulici tmavovlasá Němka Monika. Poprosila ho, aby jí sehnal Göringův autogram. Později chtěla ještě podpis Baldura von Schiraka, někdejšího říšského vůdce mládeže.
Když jí vyhověl, řekla mu, že s ním chtějí mluvit její dva přátelé. Zavedla ho k nim a představili se jako Erich a Thomas. Vojákovi vysvětlovali, že Göring je velmi nemocný člověk, který potřebuje léky, jaké ve vězení nedostane. „Byl byste tak hodný a doručil mu je?“
Američan souhlasil, i když věděl, že je to přísně zakázáno. Ale co by pro tu krásnou německou dívku neudělal.
Nejdřív mu dali plnicí pero, ve kterém byl pro maršála vzkaz. A potom ještě jedno. Napotřetí pero s ampulkou. „Erik řekl, že obsahuje medicínu, a jestliže udělá Göringovi lépe, pošle mu ještě další.“
Stivers si s vězněm dobře rozuměl. „Göring byl příjemný chlapík. Mluvil roztomilou, ale slušnou angličtinou. Povídali jsme si o sportu. Byl letec. A tak přišla řeč i na Charlese Lindberga, který jako první přeletěl Atlantik, a jak ho Göring před válkou vyznamenal.“
Když se Stivers dověděl o Göringově sebevraždě, pomyslel si, že mu jed dodal on. „Po jeho smrti jsem se cítil mizerně,“ přiznal reportérům. Nechtěl o tom nikdy mluvit, protože se bál, že by ho kvůli tomu mohli soudit. Teď, když už byl starý, ho přesvědčila dcera Linda, aby si to s sebou nevzal do hrobu.
Mluvčí Pentagonu se odmítl ke zpovědi Stiverse vyjádřit. Zato historici ji komentovali.
„Nezní to jako pohádka,“ připustil Cornelius Schnauber z Jihokalifornské univerzity. „Vypadá to pravdivěji než dosud všeobecně přijímané tvrzení, že měl jed ukrytý v korunce zubu.“
„To je záhada, která nemůže být nikdy opravdu vyluštěna,“ upozornil Michael Marrus, historik z Torontské univerzity, který se Norimberským tribunálem podrobně zabýval.
Britská historička Anna Tusová, která napsala se svým manželem Johnem knihu o Norimberském procesu, byla opatrnější: „Je to možné, ale buďme obezřetní. Byla tam řada lidí, kteří během těch let mohli tvrdit totéž.“
Ovšem Stivers z toho ke konci života neměl žádný prospěch. Jen pochybnou slávu.
Z rukopisu chystané knihy Neobyčejné okamžiky historie.
