Polní maršál von Schörner, tvůrce Norimberských zákonů Wilhelm Frick, muž se skleněným okem Karl Hermann Frank i nemocný někdejší „vrchní dopravní strážník” Kurt Daluege, každý má k útěku svůj důvod.
Polní maršál
Kdyby si třiapadesátiletý polní maršál Ferdinand von Schörner místo uniformy vzal třeba oblek, vypadal by se svými prošedivělými vlasy a strohými brýlemi s tenkou obroučkou jako bankéř, diplomat nebo třeba univerzitní profesor. Ale vojácká historie rodiny ho vyslala jinou cestou.
Tento nositel nejvyššího pruského vojenského vyznamenání Pour le Mérite se stal jedním z věrných spolupracovníků Adolfa Hitlera, v březnu 1938 se podílel na obsazení Rakouska a potom i zbytků Československa. Během řecké kampaně jeho vojáci dobyli Athény.
Ferdinand Schörner
Konec války ho zastihl v zapadlých českých Lázních Velichovky. Schörner se svým štábem zvažoval všechny varianty konce války, jejíž konec čekal, ale nechtěl se vzdát bez boje.
Ale souvislá obranná linie fronty už neexistovala a sama Armádní skupina Střed, které Schörner velel, se drolila. Vojáci se snažili o jediné: dostat se na západ a uniknout ruskému zajetí. Polní maršál nakonec předal velení nad armádou svému náčelníkovi štábu, generálporučíkovi von Natzmerovi. Ten měl řídit ústupové boje na západ a pokusit se dostat co nejvíce jednotek do amerického zajetí. Sám se vydal na západ letadlem, přitom si svlékl uniformu a převlékl se do obleku. Až do 15. května 1945 pak bloudil po Rakousku a hledal „Alpskou pevnost”, v jejíž existenci stále ještě věřil. Když zjistil, že se honí za Hitlerovou lží, sám se vydal do rukou Američanů. A ti ho předali Sovětům.
I ty zajímala údajná Alpská pevnost, ale bývalý polní maršál nemohl sloužit. Odsoudili ho na padesát let do vězení, ale kvůli špatnému zdravotnímu stavu ho nakonec roku 1955 propustili, aby ho německý soud vzápětí odsoudil k dalším skoro pěti letům vězení. Ferdinand von Schörner dožil svůj podivný život v rodném Mnichově. Zemřel roku 1973 a na rozdíl od pohřbu takového von Mansteina bylo důstojníkům v činné službě důrazně doporučeno, aby se akci vyhnuli.
Starý pletichář
Wilhelmu Frickovi bylo na konci války už osmašedesát let. Zatkli ho v jeho vile u Starnberského jezera, když se chystal na lov. Ten stařec s hubenou tváří byl nejen někdejším nacistickým ministrem vnitra, ale také druhým a posledním protektorem Protektorátu Čechy a Morava.
V roce 1923 se Frick, tehdy ředitel mnichovské kriminální policie, zúčastnil Hitlerova neúspěšného Pivního puče. Byl zatčen a v roce 1924 odsouzen pro velezradu k patnácti měsícům podmíněného vězení a odvolán z postu policejního ředitele. „Národní politická myšlenka Adolfa Hitlera je pro mě přijatelnější než bolševický mor,” řekl před soudem. O rok později vstoupil do NSDAP.
Wilhelm Frick (třetí zleva) byl na samém začátku nacistické totality. Na snímku z roku 1924 spolu s dalšími obviněnými z takzvaného Pivního (pivnicového) puče.
Po Hitlerově nástupu k moci se Frick stal ministrem vnitra. Mimochodem, byl jedním z pouhých tří nacistických ministrů ve vládě, společně s Göringem a Goebbelsem. Byl to právě Frick, který uhladil cestu koncentračním táborům, to on je podepsán pod diskriminačními Norimberskými zákony. Přesto v roce 1943 definitivně prohrál boj o bezpečnost s Himmlerem a jeho esesáckým státem ve státě.
V srpnu 1943 byl jmenován Říšským protektorem pro Protektorát Čechy a Morava, kde setrval až do konce druhé světové války. V době jmenování Wilhelma Fricka byla funkce Říšského protektora pouze titulární, faktickou moc v protektorátu měl Karl Hermann Frank jako státní ministr pro Protektorát. Přesto bylo Frickovou hlavní starostí v roce 1945 zmizet z Čech. „Nechci být vydán Čechům,” říkal ještě když ho zatýkali. Nejspíš už cítil oprátku na krku - a té nakonec stejně neunikl. Norimberský tribunál ho odsoudil k trestu smrti provazem.
„Chladný a lhostejný, šlo mu jen o vlastní krk a když zjistil, že si ho nezachrání, rozhodl se aspoň neudělat nic pro to, aby ho pomohl zachránit ostatním,” napsal o něm americký psycholog v Norimberku Gilbert.
Muž se skleněným okem
Osud chladného a enigmatického, byť stále ještě normativně uvažujícího Wilhelma Fricka nás přivedl k osobě státního ministra pro Protektorát a nejspíš nejnenáviděnějšího Němce v Protektorátu, Karla Hermanna Franka.
Nepříliš úspěšný karlovarský knihkupec, protivník a poté souběžec Konrada Henleina a po likvidaci Kameradschaftsbundu v sudetoněmecké straně Henleinův „černý stín“ se v roce 1935 ocitl v československém parlamentu. V první řeči se přihlásil k republice - a o tři roky později ji pomohl rozbít. Frank, který měl fakticky v náplni práce policejní dozor nad obyvateli Protektorátu, měl strohé vojácké vystupování. V postupu proti Čechům byl Frank zarputilý a tvrdý.
K. H. Frank ve své cele na Pankráci.
Neurathova politika mu připadala měkká, začátkem listopadu 1939 musel přijet do Prahy osobně Himmler, aby Franka podpořil. Státní sekretář pak nadšeně realizoval Hitlerovo nařízení proti studentům a vysokým školám. Není divu, že přivítal příchod Heydricha. A po jeho smrti to byl on kdo Hitlera přesvědčil, že účinnější než drakonické vybití deseti tisíc mužů v odplatě za Heydrichovu smrt bude „odstupňovaný teror”. Vzal na sebe podobu Ležáků a Lidic. Jak se blížil konec války, teror se ovšem znovu stupňoval a Frank souhlasil s perzekucí všeho druhu, ať už to byla poprava čtyř protektorátních četníků v Kobylisích v červnu 1943, nebo teroristické metody v protipartyzánském boji, který zesílil zejména po vypuknutí povstání na Slovensku.
Trest smrti čekal na každého, kdo by překročil protektorátní hranici se Slovenskem, nebo se o její přechod pokusil. Přikazoval také, ať se popraví „větší počet polapených banditů (...) Popravení zůstanou viset veřejně na šibenici 48 hodin.“ Na sklonku války pak rozpracovával plán „spálené země“, jehož součástí byla i loupež insignií Karlovy univerzity a jejich odvoz do Německa.
Nic z toho se nakonec nestalo a sám Frank se ve zmatku na samém konci války pokusil zmizet. Nepovedlo se mu to. Dne 9. května byl o zajat v Rokycanech a americkou stranou předán k potrestání Československu. Na základě retribučního dekretu byl postaven před soud a 22. května 1946 ve 13:29 veřejně popraven oběšením na Pankráci.
Nejpřísnější trest si tento kat českého národa nejspíš zasloužil, ale forma veřejné popravy je něco, čím se poválečná československá demokracie dostala na úroveň nacismu. S jedinou výjimkou: Franka na šibenici nenechali viset dva dny, ale tři čtvrtě hodiny.
Vrchní dopravní strážník
Heydrichovým nástupcem ve funkci zastupujícího říšského protektora a mužem, jehož rozkazy rozpoutaly heydrichiádu, byl roku 1942 pětačtyřicetiletý rodák ze Slezska Kurt Daluege.
Povstání, den po dni4.5. - 9.5.1945
  |
Tento absolvent berlínské techniky udělal kariéru v polovojenských jednotkách Freikorpsu a odtud vedla až příliš častá cesta do bezpečnostních sil nacistické strany. Jistou dobu v nich hrál významnou úlohu, potlačoval třeba Stennesův puč, ale pak ho jako mnoho jiných (jako třeba jinde zmíněného Fricka) převálcovala smrtící efektivita doskúrů Himmler - Heydrich. Daluege byl odsunut do role šéfa uniformované pořádkové policie a jedovatý Heydrich si neodpustil poznámku o „nejvyšším dopravním strážníkovi Říše“.
Po Heydrichově smrti byl 4. června 1942 jmenován novým zastupujícím říšským protektorem Protektorátu Čechy a Morava se sídlem na zámku v Dobříši, kam se odstěhoval i s rodinou. Hned po příjezdu vyhlásil stanné právo a zahájil akci, která vešla do dějin pod názvem heydrichiáda. Jeho působení je spojeno s vyhlazením Lidic, Ležáků a téměř s 1 400 popravami českých vlastenců. Dne 20. srpna 1943 byl po dvou vážných infarktech Hitlerem odvolán. Zbytek života prožil střídavě v Dobříši a na bavorském statku, který mu věnoval Hitler. Konec války ho hnal do západní spojenecké zóny. V Lübecku ho zajali Angličané a převezli ho do Norimberka. Odtud byl v září roku 1946 i přes skoro zoufalé protesty svého právníka předán Československu.
Daluege už věděl co ho čeká. Obnovená demokracie se zdlouhavostí spravedlnosti nevyznačovala. Na smrt nemocný Daluege byl mimořádným lidovým soudem odsouzen k smrti a dne 23. října 1946 popraven.
