Evakuační transporty, známé jako pochody smrti, byly posledním a velmi brutálním nástrojem nacistů k likvidaci nepohodlných svědků jejich hrůzovlády, především Židů. Počaly koncem roku 1944, kdy se od západu i východu blížila spojenecká vojska a hrozilo nebezpečí, že brzy osvobodí některý z koncentračních táborů a najevo tak vyjdou otřesné události, ke kterým zde docházelo.
Jeden takový pochod počal koncem ledna 1945 v táborech Schlesiersee a Grünberg (pobočky tábora Gross-Rosen) na území dnešního polského Slezska. Za otřesných podmínek se na cestu ve dvou skupinách vydalo přes 2 000 zubožených žen. Jedna skupina o přibližně 1 100–1 300 lidech směřovala přes Slezsko a Sasko do tábora v bavorském Helmbrechtsu. Počátkem března bylo 179 nejvíce nemocných žen z pochodu posláno vlakem ze saského města Oelsnitz přímo do tábora ve Svatavě na Sokolovsku. Devatenáct z nich zemřelo cestou, nejméně 41 dalších pak později ve svatavském táboře. Do Helmbrechtsu tak 6. března došlo jen 621 osob. Zbylých 300 až 500 žen cestou uprchlo, zemřelo hlady a vyčerpáním či bylo strážemi zavražděno.
Třináctého dubna 1945 se však k Helmbrechtsu přiblížila americká armáda a tábor musel být evakuován. Velitel SS Unterscharführer Alois Dörr tak nechal vypravit transport čítající zhruba 1 200 žen, takřka z poloviny Židovek. Ač měl mít rozkaz vězeňkyně kvůli možnému vyjednávání s Američany nezabíjet, nerespektoval jej a nebránil mnoha svým podřízeným dozorcům z SS, aby se nedopouštěli vražd a násilí na vězeňkyních. Od prvního dne pochodu tak opět docházelo k obětem na životech.
Přes Aš a Františkovy Lázně dospěl pochod 17. dubna do Svatavy. Zde nastala krátká přestávka, při níž ovšem umíraly další ženy, například česká Židovka Marta Löwidtová, která zemřela před očima čtrnáctileté dcery Evy, později Erbenové, která své zážitky zvěčnila v několika knihách - její příběh najdete o několik odstavců níže.
Nežidovské ženy zde byly odděleny a zůstaly ve Svatavě, naopak několik desítek „zdejších“ Židovek bylo k pochodu připojeno. Ráno 19. dubna se pochod vydal dále, směrem do Slavkovského lesa. Večer došel do obce Čistá (dříve Litrbachy), kde v mrazivé noci při přespání na holé zemi zemřelo dalších 12 žen.
Mrtví přibývali i na další cestě, jež směřovala do některého z velkých koncentračních táborů, pravděpodobně Dachau či Mauthausenu. Kdo nemohl již dál, byl strážemi SS bez milosti zastřelen. „Půjdeš dál, nebo půjdeš se mnou do lesa na houby?“ ptala se prý často se sadistickým humorem dozorkyně Ingeborg Schimming-Assmussová slabých vězeňkyň. Dozorci Koslowski, Kraschansky, Letmethe, Jensen, Wagner a další týrali a vraždili své oběti i v posledních minutách nacistické říše. Například 12 žen zemřelo hlady a vyčerpáním u Hartmanic, čtyři byly zastřeleny u Horní Vltavice, 26 žen bylo při dvou masakrech zastřeleno ještě v posledních dvou dnech pochodu u Křišťanovic a Cudrovic na Prachaticku.
Ve dnech 4. až 6. května 1945 se pochod v prostoru mezi Volary a Prachaticemi postupně v důsledku přiblížení americké armády rozpadl, stráže SS uprchly a o židovské ženy na pokraji smrti se urychleně začali starat američtí vojáci a čeští civilisté. V nemocnici ve Volarech jich však přes veškerou péči ještě několik zemřelo, poslední žena zemřela na následky utrpení v listopadu 1945. Celkem si pochod dle poválečného šetření německých úřadů vyžádal nejméně 178 obětí, z nichž bylo 49 prokazatelně ubito či zastřeleno. Počet nešťastnic, které pochod nepřežily, však bude zřejmě vyšší, zhruba 275, což tvoří takřka 30 % původního počtu, který vyšel z Helmbrechtsu.
Za své zločiny na tomto pochodu byly po válce odsouzeny pouze dvě osoby. Dozorkyně Ruth-Elfriede Hildnerová byla roku 1947 v Písku popravena a roku 1969 byl v Německu na doživotí odsouzen velitel Alois Dörr. Po deseti letech však vězení opustil a v klidu dožil ve svém rodném městě.
Eva Erbenová – příběh neobyčejného života
Eva Erbenová se narodila jako Eva Löwidtová 24. října 1930 v Děčíně do rodiny Marty Löwidtové a inženýra chemie Jindřicha Löwidta, jenž vedl továrnu na gumové výrobky ve Volyni, kde také Eva začala chodit do školy. V roce 1936, po požáru volyňské továrny, se celá rodina stěhuje do Prahy. Zde Löwidtovi najímají vilu ve Strašnicích, kterou si však mnoho neužijí. Rodina byla totiž židovského původu a po 15. březnu 1939, kdy zbytek českých a moravských zemí okupovali nacisté, se jejich život razantně změnil. Židé byli stále více a více omezováni (nesměli do restaurací, kin, na veřejná hřiště), až byly v říjnu 1941 zahájeny jejich hromadné deportace do ghetta v polské Lodži a posléze i do nově vzniklého ghetta v Terezíně. Z Prahy byl 10. prosince 1941 vypraven transport s označením L, jímž odjela i celá Löwidtova rodina.
V Terezíně žila malá Eva se svou maminkou (otce od rodiny oddělili) skoro tři roky. Účastnila se mimo jiné také známého dětského představení opery Brundibár, která se tu hrála takřka padesátkrát. Většina dětí, které v této hře hrály, později zahynula.
Terezín byl, jak známo, ghettem, nikoliv koncentračním táborem. Většina Židů z protektorátu byla dříve či později zařazena do dalších transportů, které směřovaly směrem na východ – do vyhlazovacích táborů na území Polska. Nejinak tomu bylo i v případě Löwidtových. Tatínek Jindřich odjel transportem EK 28. září 1944 do Osvětim, na nádraží jej provázela malá Eva i žena Marta. Věřili, že se brzy shledají, nikdy se však již neviděli. V lednu 1945 zemřel Jindřich Löwidt v táboře Kaufering, jedné z poboček koncentračního tábora Dachau.
Přečtěte si: Ve stínu Krušných horKniha podrobně mapuje pobočky koncentračního tábora Flossenbürg na Karlovarsku, tedy ženské tábory ve Svatavě, Kraslicích a Nové Roli a mužské v Ostrově a Korunní, včetně tzv. pochodů smrti, které přes tyto tábory koncem války procházely. Autor na knize pracoval pět let a využil všech dostupných archivních a literárních pramenů české i zahraniční provenience. |
Eva s maminkou byla jen za několik málo dní zařazena do transportu EN. Ten odjel 4. října 1944 z Terezína také do Osvětimi. Zde naštěstí nebyly určeny k okamžité smrti, ale byly vybrány na práci do dalšího tábora, jímž byl slezský Schlesiersee, aby tu kopaly protitankové zákopy. V lednu 1945 byly spolu s dalšími stovkami žen vyhnány na evakuační transport, jenž se brzy proměnil v opravdový pochod smrti.
Hladové, nedostatečně obuté a oděné, vyčerpané, v mrazu a sněhu byly stovky nebohých žen hnány přes Slezsko a Sasko až do tábora v bavorském Helmbrechtsu, kam došly počátkem března 1945. Desítky jich přitom zemřely či byly cestou zavražděny. Zde však strašná cesta nekončila, 13. dubna byl po přiblížení amerických vojsk celý tábor evakuován a Eva se s maminkou musela vydat na další cestu.
Sedmnáctého dubna došly do ženského tábora ve Svatavě na Sokolovsku, kde vyčerpaná Marta Löwidtová před očima své dcery zemřela. Samotné Evě se později někde mezi Slavkovským lesem a Domažlickem podařilo z pochodu, jenž skončil až u Prachatic a Volar, uprchnout a až do konce války ji v obci Postřekov skrývala jedna česká rodina, která ji polomrtvou našla a zachránila.
Po válce se vrátila do Prahy, kde se seznámila s Petrem Erbenem, židovským mladíkem, kterého si vzala za manžela. Po roce 1948, kdy v Československu v důsledku komunistického puče opět narůstal antisemitismus, se oba rozhodli začít nový život ve státě, který zrovna vznikl, v Izraeli. V srpnu 1948 se tam odstěhovali a našli tak nový domov. Narodily se jim tři děti a po letech přibylo i devět vnoučat a jedenáct pravnoučat. O svých zážitcích napsala Eva Erbenová několik knih, které byly přeloženy do více světových jazyků.
O autoroviPhDr. Vladimír Bružeňák (nar. 1975), absolvent PF a FF UJEP Ústí nad Labem, obor český jazyk - dějepis, vyučuje na Gymnáziu Sokolov. Zabývá se regionálními dějinami Karlovarského kraje, především Sokolovska 20. století. Je autorem či spoluautorem několika publikací, např. Ve spárech orlice (2010) zevrubně mapující období 2. světové války na Sokolovsku, Historie Sokolovska(2010), Ozvěny Velké války (2012) o zajateckém táboře z 1. světové války v Jindřichovicích či Květen bez šeříků (2013) o osvobození Sokolovska americkou armádou v roce 1945. Spolupracuje se Muzeem Sokolov a přednáší v knihovnách a dalších institucích po celém Karlovarském kraji. Je spoluautorem odhalení pamětní desky letci sgt. Theodoru Schwarzovi, americkému vojáku a kameramanu Samuellu Fullerovi, pamětního kamene na místě sokolovského lazaretu pro válečné zajatce a pamětní desky židovským ženám zemřelým v koncentračním táboře ve Svatavě. V současné době se zabývá především mapováním zajateckých táborů z 2. světové války a jejich obětí na území Karlovarského a Plzeňského kraje či událostmi roku 1938 na Sokolovsku, což by obojí chtěl zúročit v dalších publikacích. |
