Kdy jste se vytrápila nejvíc?
Hlavně v závěrečné osmistovce, na kterou jsem neměla naběháno, jak by bylo žádoucí. Bojovala jsem už po 400 metrech, možná i dřív. Padla na mě deka, začaly mi tuhnout nohy, ale nevzdala jsem to a čas nakonec nebyl tak špatný. Chybělo mi pár závěrečných kvalitních tréninků, pětistovky, třístovky, což s achilovkou tolik nešlo.
A co vám udělalo největší radost?
Oštěp! To bylo něco mezi zázrakem a velkým štěstím. Ani nevím, jak se mi to povedlo hodit, jsem šťastná, nakopnutá.
Poprvé za 51 metrů. Jak se to stane?
Já netuším. Vůbec. Disciplíny, kde jsem spoléhala na body, totálně selhaly, a naopak disciplína, kde jsem čekala, že to nebude moc valné, ostatně začala jsem pokusem 38 metrů, tak to najednou ulítlo. Nevím, jak se to mohlo stát.
Vítr na stadionu?
Nebyl tak dobrý, ale někdy to prostě uletí. Vyhodila jsem si pár žeber, málem jsem si udělala otřes mozku, vyhodila rameno, ale budu na to hezky vzpomínat.
I na tu bolest za cílem?
Tam už jsem prostě neměla sílu vstát. Byla jsem úplně mrtvá, neměla jsem energii se odplazit pryč. Holky se už chystaly na další běh, tak mě museli pořadatelé odklidit z tartanu. Po dobrém to nešlo, tak mě museli čapnout a odnést. Při oslavném kolečku už jsem to rozdýchala. Naštěstí před námi ještě chlapi běželi osmistovku, to mi pomohlo.
Jaké tedy byly dva dny v Pekingu?
Boj, nejen proti holkám, ale i se zdravotními problémy. Nakonec jsem ráda, že jsem to nevzdala. Letos jsem sezonu končila už asi desetkrát, obden jsem měla takové nálady. Ale pak jsem si zase řekla, že to půjde, a nakonec jsem ráda, že jsem do Pekingu odjela. Myslím, že 13. místo je super.
Konec sezony přijde až teď?
Kdybych nejela sem, říkala jsem si, že ještě zkusím Talence. Ale tím, že jsem tady dokončila, tak to tady zabalím, budu se dávat zdravotně do kupy, abych mohla se připravit na Rio. Zjistila jsem, že tělo nezvládne dva vrcholy, je lepší připravit se na jeden a proto taky letošní halu půjdu jenom tak lehárko a podřídím přípravu olympiádě.
