Zatím je to trochu předčasné, protože vám za pár týdnů bude teprve 31 let, ale neobáváte se jako herečka malinko toho, až vám začnou chodit nabídky na role, řekněme, zralejších dam?
Vůbec ne. Neskutečně se na to těším. Víte proč?
Proč?
Protože ode mě už nikdo nebude chtít, abych byla sexy, nikdo ode mě nebude chtít postelové scény a nikdo nebude chtít, abych se svlékala. Neuvěřitelně mě to otravuje už několik let. Snažím se držet toho, že jde udělat milostná scéna, i když ze mě není vidět téměř nic. Myslím, že to může být větší erotika, než kdybych tam byla nahá. Jde to. Ale i tak mě to hrozně otravuje. Obzvlášť když mám skutečného partnera, tak je mi to zkrátka nepříjemné osahávat někoho jiného. Takže vždycky hledám možnosti, jak režiséra a všechny kolem zmanipulovat, abychom se takovým scénám co nejvíce vyhnuli.
Andreo, vy jste se, na rozdíl od většiny vašich slovenských kolegyň, prosadila nejdříve jako herečka v Česku a až poté i doma na Slovensku. Nevnímali to vaši krajani jako takovou malou vlastizradu?
Pocházím z východního Slovenska a na východě je úplně jiná mentalita. Takže to jako vlastizradu určitě nevnímali, spíše mi říkali, že jsem o to lepší než všichni, co jsou v „té Bratislavě“, protože jsem se dostala mnohem dál hned na začátku.
Je vztah slovenského východu a Bratislavy na ostří nože?
To zase ne, ale spíš jde o to, že „východňári“ a Praha k sobě mají už desítky let hodně blízko. Je to proto, že když se chodilo na vojnu, tak východní Slováky posílali do Prahy, jako třeba zrovna mého tátu, a Pražáky posílali do Humenného na východ. Takže je hrozně moc československých manželství právě z té doby, kdy byla ještě povinná vojna. Proto je vztah východního Slovenska a Prahy moc hezký, mnohem hezčí než třeba vztah mezi Bratislavou a Prahou.
Vás si doma o to víc cení…
Na východě ano, tam mě mají rádi, a co si myslí v Bratislavě, nevím. A ani to neřeším.
Východ Slovenska je silně nábožensky založený, vy sama jste katolička. Změnila jste nějak přístup k víře poté, co jste odešla do Prahy?
Moje rodina jsou přísní katolíci, ale já jako nová generace jsem si prošla určitým hledáním Boha. Od 14 do 18 let jsem hrála v kostele na varhany, každou neděli jsem měla čtyři mše a vždycky jsem žila v takovém tom velice přísném křesťanství. Když jsem odešla, tak samozřejmě přirozeně nastalo i období ateismu. Pak přišlo cestování a začal mě zajímat buddhismus i hinduismus. Někdo si samozřejmě řekne, že je to zrada. Ale není to zrada, mám hodně známých kněží, v jejichž blízkosti jsem vyrůstala, a vždycky jsem o tom s nimi komunikovala.
Co jste jim říkala?
Vysvětlovala jsem, že nechci mít naučenou a přikázanou cestu k Bohu. Chci v něj věřit svobodně a to pro mě znamená mnohem víc, než když to děláte jen ze zvyku a z tradice. Tím jsem se po čase vnitřně znovu k Bohu vrátila. A čím jsem starší, tím je to silnější. Ve výsledku zjistíte, že veškerá náboženství mluví o tom samém. Mají stejná přikázání, stejná pravidla, jen měla jiného proroka nebo zkrátka někoho, kdo je přenesl do životů.
Už nechodíte v neděli na mši?
Nechodím do kostela pravidelně. To se přiznávám a vědí to i mí rodiče. Je sice napsáno, že člověk má světit neděli, ale já nechci chodit do kostela na sílu. Častokrát se mi stane, že tam jdu jen tak v týdnu pomodlit se sama za sebe a promluvit s Bohem. Dnes už mám svou alternativní cestu. Neříkám, že je to správné, ale zároveň si nemyslím, že je to špatně.
Říkáte, že vaše rodina je poměrně přísně katolická. Co příbuzní říkají na váš alternativní přístup k víře?
Co se týče nedělní mše, je těžké jim vysvětlit, že mnohdy v neděli pracuji, což je hřích. Ale já jim vždycky, když na to přijde řeč, řeknu, že v Bibli je původně, že se nesmí pracovat v sobotu. Tak já zase někdy nepracuji v sobotu. Rodina se to každopádně snaží chápat.
Potřebuje podle vás člověk ve svém životě víru, aby měl nějaký řád, nějaký vyšší princip?
Myslím si, že je to velmi důležité. Když někdo řekne, že všechno je to hloupost a že nevěří v nic, jenom sám v sebe, že se narodil, zemře a konec, připadá mi to úplně o ničem. Proč tady jsme, jestliže nic nebylo před námi a nebude nic po nás? Tím pádem je tu ten jedinec naprosto zbytečně. Pro mě představuje právě ono „předtím a potom“ krásný cyklus. To znamená, že vlastní cesta nikdy nekončí. Pak jsou také situace, kdy opravdu nevíte, co máte dělat a potřebujete pomoct. Když je nějaký problém a nevím si rady, tak častokrát, i když mám kolem sebe ty nejlepší lidi, vím, že to nikdo nepochopí. Pak je pro mě nejlepší přítel Bůh, nebo Marie, když mám nějaký ženský problém.
Andrea Kerestešová ■ Narodila se 21. 7. 1984 v obci Hlinné na východě Slovenska. ■ Vystudovala pedagogickou fakultu na univerzitě v Trnavě. ■ Jako herečka se prosadila až v Česku, diváci ji znají hlavně z filmu Rafťáci a z retro seriálu Vyprávěj. ■ Patří také mezi vyhledávané modelky. |
Nepřipadáte si v českém ateistickém prostředí jako věřící trochu osaměle?
Někdy mi to chybí. Někdy si říkám, že bych ráda zase chodila každou neděli do kostela, ale tady je to hrozně těžké na vůli. Nemám tu kolem sebe nikoho, kdo by mi řekl: To je skvělý nápad, pojďme spolu! V Česku je úžasné, že se tu můžete bavit o různých duchovních věcech. O energiích, o tom, že jsme teď všichni sluníčkoví, o tom, že si stačí něco přát a poslat to do vesmíru... Všechno je to ale vlastně modlitba, nic jiného. Dělají to všechny kultury a všechna náboženství. My jenom potřebujeme, aby to pojetí bylo moderní, inovativní. Říct kostel nebo modlitba je hrozně zastaralé, ale říct, že vysíláte energii do vesmíru, to je in.
Mění se s věkem kromě pohledu na náboženství také pohled na vaši práci? Říkávala jste, že kamera vás dokáže vyhecovat k neskutečným věcem.
Tehdy jsem točila krátké dokumentární filmy o cestování a v té době to byla pravda. Kamera mě dokázala vyhecovat, protože jsem si chtěla dokázat, že něco zvládnu a překonám strach. Teď už to tak není. Už na tomhle projektu nedělám a ani bych nechtěla, protože už jsem starší, víc na sebe dávám pozor a míň riskuji.
