Je tělem i duší fanouškem fotbalové Zbrojovky Brno. Zatímco po vynuceném stěhování klubu do Králova Pole mnozí věrní odpadávali, Fišer vytrval. I díky 33letému patriotovi, který za Žít Brno neúspěšně kandidoval do brněnského zastupitelstva v podzimních volbách, se fotbal na legendární stánek za Lužánkami vrátí.
„Nápad vznikl loni v hlavách kluků, kteří se starají o facebookové stránky stadionu. Nejprve jsem si myslel, že se pomátli,“ vypráví Fišer. „Díky nadšení Peti Švancary jsem se pro to okamžitě nadchl i já. Petr byl ideálním člověkem, který tomu mohl dát svoji tvář,“ dodává jeden z klíčových „Švancarových mužů“.
Bývalý ligový útočník se chce v Brně 27. června při obří show rozloučit s profi kariérou.
Proč se tak angažujete do vzkříšení stánku za Lužánkami? V Srbské ulici se jako fanoušek Zbrojovky necítíte doma?
Na Srbskou chodím pravidelně, ale je to takové provizorium. Fandění tam kvůli blbé akustice ani není pořádně slyšet. Myslím, že se tam necítí nikdo doma. Alespoň z těch, kteří chodili za Lužánky. To jsme poznali i na brigádách, kam nám chodila pomáhat řada lidí, kteří na Srbské nebyli ani jednou. Pro ně to přesunem do Králova Pole skončilo.
Marek Fišer33 let I díky jeho úsilí se na stadion za Lužánkami vrátí fotbalové utkání. 27. června se v legendárním brněnském stánku odehraje velkolepá rozlučka Petra Švancary. Je členem spolku Věříme Zbrojovce. Je členem pracovní skupiny pro obnovu stadionu za uskupení Žít Brno. |
Vzkřísit svépomocí stadion byl nápad nadšenců, potom se do toho vložil i Petr Švancara. Jaká byla vaše úloha?
Byl jsem u toho prakticky od začátku. Slíbil jsem Petrovi a pár lidem kolem něj, že pro to rád udělám vše. Jedinou šanci jsem viděl v tom, že co nejdříve domluvím schůzku s primátorem Petrem Vokřálem (ANO). To se mi podařilo díky Matěji Hollanovi (Žít Brno) téměř ze dne na den. Dával jsem tomu sám asi 10 procent, že nám vyjde vstříc. Ale hlavně díky podpoře města se rozlučka může uskutečnit. A věřím, že nezůstane jen u ní. Za Žít Brno jsem byl nominován jako člen pracovní skupiny pro obnovu stadionu a jsem připraven udělat vše pro to, aby stál co nejdříve.
Od myšlenky opět otevřít stadion za Lužánkami až po exhibici uplyne přibližně tři čtvrtě roku. Co bylo nejsložitější?
Nejdříve bylo důležité získat politickou podporu. Pak jsme si mysleli, že bude nejhorší tam udělat solidní hřiště, na což jsme neměli peníze. Pak Peťa přitáhl Jana Rouzka, specialistu na travnaté plochy. Ten přišel, rozhlédl se po tom pralese a řekl, že s tím nebude problém. Když jsme se zeptali, kolik to bude stát, tak se jen usmál a zeptal se, jestli nám nehráblo. Nechtěl ani korunu. Problémů ale bylo víc. Třeba puklina, kterou jsme objevili na tribuně, na stadionu není voda ani elektřina. Ale nakonec se vždy všechno díky nadšení lidí podařilo.
Jak se zapojoval do všeho Švancara?
Společně s Luďkem Zelenkou a dalšími lidmi řešil hlavně organizační věci, osobnosti a sponzory. Ale na stadion chodil pravidelně a několikrát se i aktivně zapojil. Já jsem byl sice na každé brigádě, ale určitě fyzicky toho odedřelo spousta lidí víc. Při bourání a uklízení jsem měl trochu strach, abych něco spíš nepokazil. Jako bývalý novinář jsem si vzal na starosti hlavně pořizování fotek, psal jsem tiskovky novinářům, vymýšlel marketingové akce, sháněl brigádníky, komunikoval s fanoušky. Postupně se vytvořila parta lidí, kteří si vzali za úkol to, co jim je nejbližší. A funguje to skvěle, vznikla tam taková jedna velká rodina.
Očekával jste, že se do brigád zapojí tolik lidí?
Já jsem lidi mobilizoval už před volbami. Stadion byl mým hlavním tématem, kvůli kterému jsem do nich šel. Tehdy jsem zažil různé reakce. Polovina mi fandila a polovina si myslela svoje. Dokonce jsem zaznamenal hlasy, že si nevidím do huby a skrz stadion se zviditelňuji, abych se dostal do politiky. Poté, co jsme s tímto nápadem vyšli ven, věřil jsem, že nás v tom srdcaři nenechají. Ale tak masivní podporu ze všech stran mně samotnému vyrazila dech. Je vidět, že lidé na stadion stále nezapomněli.
A co vy? Utkvěl vám v hlavě víc první, nebo poslední duel za Lužánkami?
Emočně silnější byl určitě první zápas. Tuším, že to bylo proti Prešovu, do té doby jsem si vůbec nedokázal představit takovou atmosféru, která mě ihned totálně pohltila. V roce 2001, když se stadion zavíral, jsme si všichni mysleli, že to nebude trvat dlouho a bude opraven. Těšil jsem se proto, že zanedlouho tam budeme stát znova. Bohužel v tom jsem se nejen já mýlil.
