„Už nějaký čas vím, že moje snažení má smysl,“ vzkazuje čtyřicetiletý šampion z Mallorky, kde jej čeká ještě několik dní cyklistické dřiny.
Po těžkém zranění začal s přípravou až v prosinci. Nicméně i přes dvě chybějící žebra, části svalů a kus plíce, když navíc má v pravé paži už napořád titanovou dlahu, si jeho tělo zvyklo na nové podmínky natolik, že na konci března odjel na mistrovství světa hendikepovaných dráhařů v nizozemském Apeldoornu.
„Něco podobného jsem už zažil, když jsem v dětství přišel o nohu. Takže vím, že lidské tělo se dokáže neuvěřitelně adaptovat. Musíte ale věřit, že to dokážete,“ ohlíží se Ježek za sezonou na cyklistické dráze.
První závody spíš ze zvědavosti
Výsledek byl úžasný. Ačkoli se šampionátem na dráze v Apeldoornu i kvůli předchozí viróze nepočítal a v některých disciplínách se pak neumístil nikterak vysoko, ve stíhacím závodě na čtyři kilometry se blýskl šestým místem.
Šlo o jeho první závody po téměř sedmiměsíční odmlce.
„Z toho šestého místa jsem měl obrovskou radost - možná taky proto, že šlo vždycky o moji nejsilnější disciplínu. Nakonec jsem byl rád, že jsme se po poradě s trenérem Viktorem Zapletalem a mojí manželkou, která je zároveň mým manažerem, dohodli, že dráhový šampionát zkusím. Ale je pravda, že jsem tam jel bez velkých ambicí - spíš ze zvědavosti, co se mnou ten loňský úraz provedl,“ přiznává.
Dobře věděl, že startem v Apeldoornu coby paralympijská hvězda tak trochu riskuje.
„Jasně, ale já dost drze věřil, že snad úplně poslední být nemůžu. A i kdyby,tak každý věděl, co mám za sebou. Poslední tři týdny před šampionátem, když jsem konečně dobral antibiotika, jsem opravdu dřel. Šesté místo mi pak dalo obrovskou naději, že má smysl makat dál a že se snad znovu budu moci vrátit do světové špičky.“
Jeho návrat k závodění přitom byl velmi emotivní. „Přivítání mezi závodníky a trenéry bylo až dojemné. To člověku dojde, že za těch dvacet let kariéry asi zanechal ve svém oboru nějakou stopu. Taky proto bylo prima, že jsem tam jel, a ten překvapivý výsledek byl už jen bonus,“ přemítá.
Máš na to, ujišťuje ho trenér
Na Mallorce trénuje denně čtyři až šest hodin. „Je to náročné, ale jiná cesta k úspěchu nevede. Navíc jsem šťastný, že zase můžu dělat svoji práci.“
Jeho další program je jasný - v květnu chce co nejvíc závodit v Čechách, jako vždy po boku zdravých cyklistů, a v červnu přijdou na řadu zahraniční závody paralympijské cyklistiky.
„Chci se soustředit hlavně na podniky Světového poháru. Vrcholem bude silniční mistrovství světa, které se pojede na přelomu července ve Švýcarsku,“ přibližuje sezonu, v níž půjde i o kvalifikační body pro paralympiádu v Rio de Janeiru 2016.
Potom se zamyslí. „I kvůli nezbytným změnám posedu a stylu jízdy, čímž bylo třeba co nejvíc eliminovat dopady následků úrazu, už asi těžko budu vítězit. Pořád ale věřím, že budu schopný bojovat o umístění na stupních pro nejlepší,“ neskrývá závodník, který proslul vůlí a houževnatostí.
„Buď v klidu, máš na to,“ ujišťuje jej jeho trenér Viktor Zapletal.
