V posledních letech hokejoví fanoušci doufali, že se v Česku objeví nástupce Jaromíra Jágra. Naděje vkládali do Aleše Hemského, Martina Havláta, pak do Jiřího Hudlera nebo do Michaela Frolíka... Při vší úctě k těmto skvělým hráčům i třeba k Davidu Krejčímu, jemuž se podařilo vyhrát produktivitu play-off, se prognózy nevyplnily.
Teď je tu však muž, který by číslo 68 mohl aspoň trochu napodobit.
Jakub Voráček dlouho vedl produktivitu celé NHL a stále živí šanci, že Art Ross Trophy pro vítěze bodování poputuje poprvé od roku 2001 do Česka.
„Tlučou mi to do hlavy každý den, ale já se to snažím moc nevnímat,“ tvrdí hvězda týmu Philadelphia Flyers v rozhovoru pro MF DNES. „Je to spíš story pro novináře než pro mě.“
Ale pokud by se to podařilo, byl by to obrovský osobní úspěch, Neříkejte, že se nad tím občas nezamyslíte.
Jistě, ale ten úspěch je hodně daleko. Kolem mě jsou hráči jako Patrick Kane, Tyler Seguin, Sidney Crosby nebo Jevgenij Malkin, to je ohromná konkurence. A důležitější je, aby se dařilo týmu. Nejlepší by bylo, kdybychom postoupili do play-off, já bych vyhrál Art Ross Trophy a ještě by byl nějaký úspěch ve Stanley Cupu. Ale to chci trochu moc, tak se raději soustředím na sebe.
Do sezony jste vlétl v neskutečném tempu. Nebyl jste z toho sám překvapený?
Po 35 zápasech jsem byl na cestě asi ke 135 bodům na konci základní části. Bylo jasné, že to nedám. Před pěti lety se ještě dělalo za sezonu 120 bodů, teď budeme rádi, když pět hráčů překročí hranici bod na zápas. Líp se brání, líp se bruslí, systémy jsou propracovanější.
Herně to nevypadalo zle, ale ve sbírání bodů jste nedávno zpomalil. Čím to je?
Někdy máte špatný zápas a najednou vám přistanou dvě druhé nahrávky, ani nevíte, odkud se vzaly. Jindy připravíte čtyři tutovky nebo se do nich sám dostanete, a nic tam nepadne. Snažím se soustředit na to, jak pomoci týmu vyhrávat. A to se momentálně daří.
Je znát, že si na vás obránci dávají větší pozor než na začátku sezony?
Stoprocentně. Rozdíl proti prvním 30 zápasům je enormní. Než mi přistane puk na hokejce, už dostanu ránu přes ruku. Někdy od Vánoc to opravdu bolí. Ale tak je to všude, když se podíváte na Crosbyho s Malkinem, na Kanea, takhle se proti nim hraje. S tím musím počítat. Když hraju v první lajně s nejlepším centrem na světě, bude ta pozornost větší s každým zápasem.
Pro soupeře je ovšem těžší uhlídat vás, když musí hlídat právě ještě Clauda Girouxe, co myslíte?
Určitě. Myslím, že hlavně na začátku sezony pro mě byla výhoda, že se obránci zaměřovali na něj a já jsem dostal víc prostoru. Teď už dostáváme nařezáno oba stejně.
Znáte se s konkurenty na špičce bodování?
Se Seguinem jsme vedle sebe seděli na Utkání hvězd, s Nashem jsme výborní kamarádi. S Kanem jsme byli na draftu v roce 2007. Crosbyho osobně neznám, Ovečkina jsem trochu poznal teď na All-Star Game. Ale nějak dobře se neznáme, pozdravíme se a to bývá tak všechno.
Flyers jsou stále na dostřel od Bostonu, posledního týmu na postupové pozici pro play-off. Kdyby to nakonec nevyšlo, počítáte s mistrovstvím světa?
Hrát šampionát v Praze, to by byl jeden z vrcholů kariéry. Máte Stanley Cup, olympiádu, ale udělat medaili doma, to by bylo něco. Tlak bude obrovský, lidi jsou natěšení. Poslední medaili získal nároďák před třemi lety, fanoušci chtějí úspěch. Ale já mám pořád povinnosti tady, dostat se do play-off s Flyers je priorita.
Před sezonou jste zhubl o pět kilo. Držíte váhu pořád dole?
Držím. Ono je hrozně těžké v sezoně něco nabrat, člověk toho hodně vypotí. Přes sezonu problém nemám, problém to byl v létě. Když přijedu domů do Čech, máma vaří dva obědy a dvě večeře. Ale já jsem doma měsíc, pak vždycky zmizím do Montrealu a tam na sobě makám.
Jak vás vlastně najednou napadlo, že byste mohl jít dolů s váhou?
Říkali mi, ať zkusím trošku shodit, že bych mohl být lehčí a rychlejší. Mně se přitom s mou váhou hrálo dobře. Ale řekl jsem si, že to zkusím. A sezona je zatím vynikající. na ledě máte víc energie, vydržíte déle čerstvý.
Nechybí vám na druhou stranu kila v osobních soubojích?
Ze začátku jsem si musel zvyknout, protože to je trochu něco jiného. Když je člověk o čtyři kila lehčí a soupeř do něj strčí, je to znát. Trvalo mi asi čtyři pět zápasů, než jsem si uvědomil, co si v nové situaci s pukem můžu a nemůžu dovolit.
Kromě kil jste přišel také o vousy, nedávno jste si kompletně oholil mohutný plnovous. Nechtěl jste si tím naklonit hokejové štěstí, aby se vrátila produktivita?
To ne, žádný důvod to nemělo. Byl jsem prostě líný, tak jsem to nechal dva měsíce růst. Až jsem se jednoho dne probudil a nemohl jsem se na sebe podívat. Tak jsem to zase celé shodil.
Co na tu změnu řekla přítelkyně?
Jí je to jedno. Jak se to říká? Je jedno, jak člověk vypadá, jde hlavně o srdíčko. Jsme spolu čtyři roky, ona už je zvyklá.
Jak jste se vlastně seznámili?
Ona je z Columbusu, kde jsem předtím hrál. Kde já ji vlastně potkal? Asi v baru, kde jinde?
Nebyla zklamaná, že se z domova v Ohiu musí stěhovat do Philadelphie?
Ona za mnou nešla hned. První rok, když jsem tu byl, měla práci v Columbusu, kde dělala v kanceláři pro baseballový klub. Pak nastala výluka NHL, tak šla za mnou do Čech. Ale zklamaná nebyla, změna je život. Tady dělá charitu pro Armádu spásy. Ráno v osm jde z domu a vrací se v pět. Já jsem rád, aspoň na mě nečeká doma. Má svou práci, já taky a je klid.
Někteří hokejisté mají raději partnerky doma, aby jim poskytly plný rodinný servis, navařily...
Já se najím v poledne na zimáku, pak přijdu domů, lehnu si, a když přijde ona, tak ten servis dostanu taky. Mně vlastně začíná den v půl šesté odpoledne. A nejradši jsem stejně doma.
Není to proto, že v dnešní době, kdy vás kdykoliv může někdo vyfotit třeba s pivem a zveřejnit snímek na sociálních sítích, nemáte venku soukromí?
To mi je úplně jedno. Myslím, že pivo nikoho nezabije. Pít týden v kuse prospěšné není, ale když půjdu na večeři, tak si pivo dám, protože ho prostě mám rád. Jakmile se člověk chová normálně, i když je trochu v náladě, tak se to přece dá ohlídat.
Třeba Robert Lang říkal, že je mu dnešních mladých hokejistů líto. Že za jeho časů šel tým po prohře do hospody, hráči si všechno vyříkali a druhý den vyhráli.
Jasně, dneska se člověk musí nějak chovat, když se všechno medializuje. Ale když si někde dám pivo, co je komu po tom? Spíš jde o to, že hokej je fyzicky náročnější, takže si musíte hlídat, jak pijete, co jíte, jak spíte.
Zařadil jste se mezi hvězdy NHL, počet vašich fanoušků na Twitteru vzrostl na 68 tisíc. Poznávají vás lidé ve Philadelphii víc než dřív?
Ano, každý rok je popularita věští. Ale to je i tím, že jsem tu už čtvrtou sezonu, ne jen díky bodování.
Je s tím spojeno i víc povinností s marketingem nebo charitou?
To bych neřekl. Takové věci se většinou týkají všech hráčů. Podpisové akce, charita, nemocnice. Jdeme třeba ve čtyřech, příště zase jiná čtyřka. To je něco, co by hráči měli dělat automaticky. Dětem, které třeba bojují s rakovinou a nemůžou mít takovou radost ze života jako ty zdravé, jenom to, že se tam ukážeme a dáme jim dárky, může hodně pomoct.
Pomáhají tyhle akce i vám?
Stoprocentně. Když mi třeba teď podsouvají, že jsem měl jen dva body za posledních šest zápasů, tak říkám: Zaprvé vyhráváme, zadruhé jsou mnohem horší věci. Já si vážím toho, že hraju NHL, jsem zdravý, rodina je zdravá. Některé děti bojují s rakovinou, jinde je hladomor a já se budu stresovat, když mi někdo vyčte, že jsem v zápase neměl žádnou nahrávku? Hokej miluju, dávám mu všechno, ale v životě jsou důležitější věci.
O pražském mistrovství mluvil Voráček i nedávno před kamerou iDNES.cz:
11. února 2015 |
