Každý z nás zná takové české génie, jakými byli například Křižík, Purkyně, Ressel, Cimrman, Heyrovský či autorovi oblíbení bratranci Veverkovi. Vedle těchto notoricky známých velikánů však naše země vydala celou řadu jejich stejně, ba mnohdy i více zasloužilých kolegů, kteří se dnes tísní v hlubině zapomnění. Skromná studie, kterou jste právě otevřeli, se snaží těmto nešťastníkům zaplatit alespoň informační dluh.
Turnovský aerodynamický tunel
Inženýr Tomáš Dědeček se narodil jako prostý chlapec roku 1873 v Turnově, malebném městě na středním toku Jizery proslaveném zpracováním granátů. Tomáš se kupodivu nestal šperkařem, jak si přáli jeho rodiče, ale svůj profesní život zasvětil strojařině, konkrétně návrhu a výrobě dopravních a z nich odvozených užitkových prostředků.
Na sklonku 19. století postavil ve svém rodném městě aerodynamický tunel ke zkoumání aerodynamických vlastností těchto prostředků. Sice to nebyl první takový tunel na světě, ale v Českém ráji bezpochyby ano. Z hlediska technického řešení se jednalo o nízkorychlostní tunel s otevřeným okruhem.
Ing. Tomáš Dědeček před nasávacím otvorem svého aerodynamického tunelu
Na fotografii vidíte Dědečka při dokončovacích pracích na modelu žebřinového vozu, který bude posléze v tunelu ofukovat. Modely koní byly pro výrobu složité a příliš by prodražovaly vývoj nových vozů a ty by se tak stávaly pro místní sedláky cenově nedostupnými. Proto Dědeček používal při ofukování zapřažené živé králíky. Při výpočtu součinitele aerodynamického odporu Cx měřené soupravy pak musel ještě použít korekční koeficient zohledňující diference mezi stavbou těl králíků a koní či jiných tažných zvířat. Občas také bohužel došlo k nafouknutí králíka, pokud tento nějakým nedopatřením při pokusu otevřel pusinku. A i když se to mnohým z nás, hlavně tedy obyvatelům větších měst, může zdát jako maličkost, tak chovatelé těchto drobných zvířat zajisté potvrdí, že nafouknutý králík není žádná legrace.
Při pohledu na fotografii stojí za pozornost konev zavěšená vlevo nahoře. Dědečkovo turnovské vývojové centrum bylo multifunkční a tímto zařízením zkoumal na modelech vliv deště na vyvíjené prostředky. Malou konví (foto) simuloval malý déšť, velkou konví velký déšť. Chtěl-li simulovat průtrž mračen, sundal kropítko.
Dědečkova aerodynamická stříkačka
Vrcholným dílem ing. Dědečka byla samohybná aerodynamická požární stříkačka. Vyrobil ji pro mladoboleslavský hasičský sbor v roce 1914, tedy v roce, kdy se rozhořela Velká válka. Hasiči si ji nemohli vynachválit zejména pro vysokou rychlost, dosahovanou díky speciální proudnicové karoserii, jejíž tvary tvůrce důkladně vycizeloval na zmenšeném modelu ve svém aerodynamickém tunelu (viz výše).
Karoserie měla kostru z dubových trámků potaženou překližkovými panely mořenými býčí krví. Podvozek byl klasický automobilový té doby, tedy žebřinový rám snýtovaný z ocelových U-profilů. Nápravy byly tuhé, řiditelná zadní, což občas činilo řidiči potíže. Toto řešení bylo dané umístěním hasícího zařízení v přední části vozu, kde byla stříkačka a místo pro její obsluhu. Následovala velká nádrž s hasící vodou a až za ní zbylo místo pro řidiče.
Odstředivé čerpadlo hasící vody bylo poháněno motorem vozidla pomocí kardanového hřídele. Benzinový čtyřválec Laurin & Klement o objemu 4,7 l a výkonu 50 k byl uložen vpředu, pod stanovištěm obsluhy hasícího zařízení, a poháněl přední kola. Zajímavostí bylo vodní chlazení motoru přes nádrž s hasící vodou, takže hasič musel dávat pozor, aby na požár nevystříkal celou nádrž. Pokud se tak stalo a v blízkosti se nenacházel žádný vodní zdroj, odtáhli stříkačku zpět na stanici koňskou, případně volskou trakcí.
Dědečkova aerodynamická stříkačka
Stříkačka bezchybně sloužila až do června 1924, kdy se vypravila k zásahu při velkém požáru továrny Laurin & Klement. Osudnou se jí stala právě vysoká rychlost. Řidič nestačil stroj s velkým momentem hybnosti včas zastavit a stříkačka vjela do hořící kantýny, kde shořela. Za pozornost stojí také muž zachycený na snímku, je jím legendární boleslavský hasič Milan Dudek, který vždycky dostřík nejdál.
UZ odstraňovač zubního kamene
Za ultrazvukový odstraňovač zubního kamene dostal jeho vynálezce, profesor pražské polytechniky Jiří Kundrát, pochvalu od K. u. K. Zahnärztekammer. V manuálu bylo doporučení používat odstraňovač ve volném prostoru, protože se mnohdy stávalo, že byla odstraněna i omítka ze zdi za pacientem.
Ultrazvukový odstraňovač zubního kamene
Vylepšený model (foto) se dodával s ochrannou plachtou zavěšovanou mezi ošetřovaným a zdí. Limitující poznámka z manuálu tak mohla být vypuštěna.
Zajímavý je také výkon zařízení, udává se hodnota kolem 30 MFm (Meganetopýrů). Na první pohled se může zdát tento výkon gigantický, ale není tomu tak. Musíme si uvědomit, že jeden netopýr (1 Flying-mouse) je jednotka téměř zanedbatelná. Ani speleologové, kteří občas vyplaší celé kolonie těchto létajících savců, při tom nikdy nepocítili ve svých úžasem otevřených ústech žádné dentální ošetření.
Někteří historikové mylně přisuzují vynález ultrazvukového odstraňovače zubního kamene Jaroslavovi Cimrmanovi. Ten se sice v oboru stomatologie také angažoval, jeho doménou však byly spíše mohutnější stroje, s nimiž se uživatel dostal kolikrát až na dřeň problému, jako například legendární drážní zubní vrtačka.
Letecká záchranná služba
V roce 1906 založil Bohuslav Cabrnoch, jeden z českých leteckých průkopníků a zároveň jediný ze zapomenutých českých leteckých průkopníků, první leteckou záchrannou službu na světě.
Letadlo s ležícím pacientem
Revoluční myšlenkou předběhl dobu mílovými kroky, neboť letadla ještě neměla dostatečnou nosnost, a tak musel stroj pilotovat sám ležící pacient. Ve skutečnosti to probíhalo tak, že lékař přiletěl za pacientem, provedl na něm základní ošetření, případně ho oživil, a poté ho samotného poslal letadlem do nemocnice. Geniální Cabrnoch propracoval svůj vynález do nejmenších detailů, například mezikřídelní vzpěry byly sekundárně využity jako stojany kapaček.
Poté, co autostabilní letoun dokázal několikrát hladce přistát i s mrtvým pacientem, rozhodl se Cabrnoch pro využití těchto strojů u pohřební služby. Mělo to jeden zásadní háček, smuteční průvod svým tempem letounu nestačil.
Příbramské safari
Velkou atrakcí a nečekaným oživením ospalého života v provinčním městečku Příbrami bylo založení safari. To sice sloužilo primárně vědeckým účelům, ale o nedělích bylo přístupné za grejcar i veřejnosti. Safari bylo detašovaným pracovištěm přírodovědecké fakulty UK, jeho duchovním otcem byl doktor Martin Vedral, specialista na nosály červené. Kromě těchto malých medvídkovitých šelem byli jeho oborem i větší býložravci, pro které safari zřizoval. Měl rád hlavně zebry, pakoně a losy.
Pro odlehčení článku můžeme dát k dobru jednu veselou příhodu. V červnu 1863 navštívila safari společně se svými rodiči a menším bráškou Rudolfem sedmiletá Gisela Habsburková. Když uviděla v altánu doktora Vedrala, který právě obědval losa se zelím, rozeběhla se k němu a povídá: „Pane, vy tady máte ale velká zvířata!“ Pan doktor se na holčičku krátce usmál a odpověděl: „Ano, dnes dokonce ta největší.“
Pracovní kolektiv příbramského safari
Vraťme se však k těm vážnějším věcem. Na fotografii vidíte sedmičlennou četu ošetřovatelů, ti pracovali v pruhovaných kombinézách připomínajících zebry, aby byla zvířata co nejméně stresována. A pro dokonalou iluzi se navíc mezi zvířaty pohybovali po čtyřech.
Muž v civilu, lokalizovaný jako čtvrtý zprava, je ředitel safari Libor Michvocík. Tento všestranný člověk měl vynikající organizační schopnosti a pod jeho vedením safari šlapalo jako hodinky. Vždy byl například na zimu zajištěn pro zvířata dostatek soli, aby se jim to moc neklouzalo, až poběží ke krmelcům. V přírodních vědách však už Michvocík tak zdatný nebyl. Nejvíce se „proslavil“ tezí, že skutečného lichokopytníka získáme až tehdy, když klasickému lichokopytníkovi uřízneme jednu nebo tři nohy. Měl rozpracovanou i inverzní variantu získávání lichokopytníků založenou na přišívání noh. Ta samozřejmě byla technologicky i finančně náročnější, a tak od ní brzy upustil.
Bagr na kapry
Každý, kdo se někdy aktivně účastnil výlovu rybníka, potvrdí, že tato práce není příliš komfortní. Zvláště zapomněl-li si doma holinky. To si uvědomovali i dva legendární strakoničtí rybáři a rozhodli se sestrojit plovoucí bagr na kapry. Ve své rodinné firmě Roman Heimlich a syn takový stroj skutečně postavili a s velkým úspěchem nasazovali na podzimní výlovy rybníků v jižních Čechách.
Bagr na kapry
Bagr pracoval velice účinně a baštýři neváhali s objednávkami bagrovacích výlovových prací. I samotní kapři byli překvapeni. Horší to bylo s redislokací stroje. Ten se musel vždy po výlovu rozebrat a třemi tucty volských povozů převézt k dalšímu rybníku. Jistou naději skýtal kníže Schwarzenberg, který slíbil propojit pro tento účel všechny jihočeské rybníky plavebními kanály. Tyto velkolepé plány nakonec zhatila vypuknuvší první světová válka.
V první polovině dvacátých let byl bagr prodán majitelce největších hruškových sadů ve středních Čechách, hraběnce Juditě Holanové, toho času z Kněžmosta. Ta ho používala jako rekreační hausbót na Vltavě, než ho vzala velká voda. Unášená hraběnka se stihla včas zachránit výskokem na Karlův most, kde se lehce udeřila o sv. Ludmilu. Hausbót takové štěstí neměl a zastavil se až v Hamburku. Zde byl úředně zabaven, dlouhodobě ukotven a pomalu chátral až do léta roku 1943, kdy byl nenávratně zničen při spojeneckém náletu.
Na závěr článku přeje autor čtenářům Technetu hodně štěstí do roku 2015 a zároveň slibuje, že jeho následující letošní články budou o poznání serióznější.
