Samuel Misoi z kmene Ogiek nakoupil čtyřicet kuřat a začal se učit farmařit. „Momentálně jsem na tom finančně špatně, dvě z pěti dětí jsou na střední škole, což stojí spoustu peněz. Když se ale bude dařit, chtěl bych expandovat,“ říká Misoi před svou prostou chatrčí postavenou jen z hlíny a dřevěných větví.
Jeho kmen měl přitom po staletí jediný zdroj obživy - les Mau na západě Keni. Lidé zde sbírali lesní plody, včelařili a lovili zvířata. Les byl součástí jejich kultury a příslušníci kmene by živý strom nikdy nepokáceli. Dnes bychom řekli, že les užívali takzvaně udržitelným způsobem. Jenže cenné dřevo lákalo jiné.
Nejprve britští kolonisté a poté keňská vláda postupně kmen z lesa vystěhovávali. Mnohdy násilně. Situace se od 90. let minulého století zhoršovala a malá komunita zhruba 30 příslušníků kmene se nedokázala proti mocným bránit. Ačkoliv kmen Ogiek obýval les po staletí, neměli jeho lidé v ruce žádný dokument, kterým by prokázali, že jim půda patří. Vláda tak rozdělila les těžařům a politickým spojencům. Stromy začaly padat k zemi a kmen Ogiek, který nedostal žádné adekvátní odškodnění, se propadl do chudoby.
„Lidem z kmene nezbylo, než totálně změnit způsob života. Museli se například učit farmařit, jako já,“ popisuje čtyřicetiletý Misoi při krmení kuřat, která zaplatila organizace Ogiek Peoples Development Programme podporující rozvoj kmene. Kromě drůbeže vlastní farmář několik krav a pěstuje kukuřici.
Rozparcelování lesa navíc nebylo tragédií pro kmen Ogiek, ale i lokální ekologickou pohromou. V místě, kde stojí Misoiova malá farma, byl kdysi hustý les. Dnes na místě není jediný původní strom.
Kvůli rezervaci musely desetitisíce lidí opustit svůj domov
Vlastnictví půdy je pro mnoho lidí v Keni stále problémem číslo jedna. Byť řada domorodých kmenů žila na stejném místě po staletí, půda jim podle úřadů nepatřila. Nikdy ji od nikoho nekoupily, prostě ji obývaly.
Boj o půdu v KeniPůda hrála v Keni vždy zásadní roli. Když se země dostala v roce 1895 pod nadvládu Britů, velká část půdy obývaná domorodým obyvatelstvem byla rozdělena evropským osadníkům. Šlo o pětinu celé Keni, většinou tu nejlepší zemědělskou půdu. Ani keňští politici se však po vyhlášení nezávislosti v roce 1963 nechovali lépe. Veřejnou půdu užívali jako nástroj pro prosazování svých politických cílů. Půda tak byla vyměňována za politickou podporu vlivných jedinců a skupin nebo prodávána bohatým byznysmenům. |
Podobnou historii jako kmen Ogiek má i další keňská menšina Endorois. Tato komunita zhruba 60 tisíc lidí žila u jezera Bogoria na západě Keni, známého pro své horské prameny a jako domov desetitisíců plameňáků. V 70. letech minulého století si však vláda usmyslela vytvořit kolem jezera přírodní rezervaci. Politici si spočítali, že od turistů přijíždějících obdivovat krásy země získají víc peněz než od domorodců, a tak kmen z území vystěhovali.
„Měli jsme týden na to, abychom odešli. Někteří ani to,“ vypráví dnes 90letý člen kmene Kiptek Lotalai, jehož komunita žije ve vesnici Kapkuikui vzdálené zhruba deset kilometrů od jezera.
Stejně jako kmen Ogiek, i Endorois, zvyklí dříve žít jako pastevci dobytka, museli razantně změnit způsob života. „Po vystěhování se lidé museli naučit farmařit, v oblasti je ale příliš vysoká teplota a sucho. Řada lidí je závislá na prodeji medu,“ ukazuje vyprahlou půdu Sandra Kimerenj z Kapkuikui. Když po prašné cestě projíždí auto, vezme hned sklenici s medem a nabízí jej řidiči.
Turisté obdivující plameňáky u jezera si neuvědomují, jak moc kmen Endorois na vystěhování doplatil. Většina komunity žije v chudobě, bez elektřiny, závislá na potravinové pomoci a ve vzdálenosti i několik kilometrů od zdroje pitné vody. Zákazem přístupu k jezeru tito lidé přišli také o možnost sbírat zde rostoucí byliny s léčivými účinky, konat obřady na svých posvátných místech či navštěvovat hroby předků.
Precedens pro Afriku?
Oba menšinové kmeny však mají nyní naději, že se jejich lidem keňská vláda omluví a odškodní je. Kmeny Ogiek i Endorois vyčerpané marnými boji u domácích soudů se totiž před několika lety obrátily na panafrické instituce a ty jim nyní dávají za pravdu.
Nejprve uspěl kmen Endorois u Africké komise pro lidská a národnostní práva v roce 2009. Její rozhodnutí zavádí precedens, podle kterého má domorodé obyvatelstvo v Africe nárok na kolektivní vlastnictví jimi obývané půdy. „Rozhodnutí představuje milník ve vývoji práv domorodých obyvatel v Africe,“ říká Lucy Claridge, právní expertka neziskové organizace Minority Rights Group International, která pomáhá menšinám po celém světě.
Odlesňování lesa Mau v praxi
Keňská vláda by proto měla kmen odškodnit, dlouho se však nic nedělo. Až na konci letošního září vláda oznámila zformování pracovní skupiny, která by měla do roka navrhnout pro menšinu kompenzace. „Je to skvělá příležitost pro kmen Endorois a také signál, že je vláda ochotna udělat zásadní kroky v této kauze,“ podotkl Wilson Kipkazi z organizace Endorois Welfare Council, která se zasazuje o práva kmene. Samotná menšina by však podle dosavadních informací neměla mít ve skupině svého zástupce, což může případ ještě zkomplikovat.
Kmenu Ogiek pak dal naději Africký soud pro lidská a národnostní práva. Vloni nařídil keňské vládě, aby zastavila parcelování půdy a vystěhovávání kmene do té doby, než padne v případu finální rozhodnutí. Bylo to poprvé, kdy soud takto zasáhl ve prospěch nějaké domorodé skupiny.
„Rozsudek pak bude prvním verdiktem, který soud ohledně práv domorodých obyvatel vydá,“ dodává Lucy Claridge. Do pohybu by se pak mohly dát i další případy porušování práv menšin po celé Africe. Už nyní však případy obou kmenů ukazují ostatním, že proti mocným má smysl se bránit.
Reportáž z cesty vznikla díky podpoře Minority Rights Group International.
