Minulý týden byl hostem Mezinárodního filmového festivalu Ostrava Picture, kde v klubu Atlantik přednášel pro žáky střední školy o filmových aktivitách za totality, v dobách undergroundu. Přestože většinu života tráví v Teplicích nebo Praze, na Ostravu má jednu zásadní vzpomínku. V době normalizace tady totiž chtěl studovat Vysokou školu báňskou.
„Na „Baňárnu‘ mě nevzali. Jak k tomu došlo? Od roku 1968 jsem navštěvoval hornickou průmyslovku v Duchcově. Byl jsem členem unie středoškoláků a učňů, na triku jsem měl studentskou stávku a další aktivity, které vedení školy nemohlo strávit. Musel jsem odmaturovat v paruce, protože na škole se nesmělo chodit s dlouhými vlasy. Když jsem projevil přání pokračovat ve studiu na vysoké škole, tak se mi jenom smáli,“ vypráví František Stárek.
František „Čuňas“ StárekČeský publicista, manažer kapely The Plastic People of the Universe, šéfredaktor časopisu Vokno, disident a totalitní vězeň odsouzený na pět let. Narodil se 1. prosince 1952 v Plzni. S Ostravou se dostává do kontaktu v okamžiku, kdy chtěl pokračovat ve studiu po střední škole. Pro své režimu nepohodlné aktivity ale neměl šanci ani na Vysoké škole báňské, přestože se na ni mohl dostat téměř každý. Po roce 1973, po neúspěšných přijímačkách, se Ostrava stává součástí jeho distribuční mise v rámci propagace slavného časopisu Vokno. Ani v současnosti se František Čuňas Stárek Ostravě nevyhýbá, spolupracuje se zdejší televizí a bývá hostem vzdělávacích pořadů pro střední školy. |
Vymyšlené to měl dobře. V Ostravě byl dostatek míst a navíc se nabízela návaznost studia ze střední školy. Sice to nevyšlo, nicméně jeho krátkovlasou paruku z Duchcova viděla také přijímací komise na Báňské.
Máničky v porubské hospodě
„V Ostravě měli v roce 1973 jen 36 procent uchazečů, takže jsem se přihlásil. V Ostravě jsem sice nikoho neznal, ale máničkovské řady se začaly stmelovat. Propagandistický blok, který běžel v televizi, říkal: Máš-li dlouhý vlas, nechoď mezi nás. Pak také z vlasů vylézaly myši a různé další vtipné šoty dávali, národ jim to sežral i s navijákem,“ popisuje Stárek dobovou atmosféru.
„Na blind jsem jel do Ostravy s ruksakem. A jeden ruksak byl navíc, v něm krátkovlasá paruka, oblek, světlá košile. Po vystoupení na nádraží jsem se chvíli motal kolem, ale pak se mi podařilo odchytit jednoho dlouhovlasého kluka a ten mi poradil, kde se tady scházejí máničky. Jmenoval hospodu v Porubě, na jejíž název si už nevzpomínám (pravděpodobně restaurace Mama - pozn. red.). Když jsem do ní vešel, už tam seděly máničky, tak jako jsem to znal z Teplic.“ „Čau, sedni si, nazdar, já se jmenuju Ptaszek, u mě můžeš bydlet, já to mám k té škole blízko,“ zazněla první slova, které Stárek v Ostravě slyšel.
Vlasatá mládež pak byla udivena Stárkovou proměnou, když se vsoukal do svého slušňáckého kostýmu. „Ráno jsem oblíkl paruku a oblek. Ti na mě koukali: Ty vole, vypadáš jak fízl,“ líčí expresivně známý disident.
Jakmile ale přišel k přijímací komisi, už tak veselo nebylo. „Jak jsem mohl klamat zjevem, tak už měli papíry s hlášením, a tak jsem nic nezmohl. Bylo to bez šancí, taky mi to hned řekli, ani mě netahali za fusekli. Na rovinu: nepřijímáme. Šel jsme zase zpět k Ptaszkovi, sbalil paruku a oblek a poslal je ze zdejší pošty, protože jsem se chystal do Košic.“
Dvě generace Ptaszků
Po několika letech přibyla k ostravské epizodě v životě Františka Stárka další kapitola. „Později jsem se dověděl, že partnerkou Ptaszka tehdy byla Dáša Vokatá. To už jsme začali vydávat Vokno. V plánu byla distribuční jízda, abychom se s dealery viděli, dohodli si čistou adresu, kam posílat, k babičce, nebo na osobním předání v Praze. Přijeli jsme do Ostravy, Ptaszek nebyl doma, ale v jeho bytě tehdy žila mladá paní s čerstvě narozeným miminkem. Dostala porodné, a tak nám dala padesát korun za číslo, my jsme chtěli jen dvacet, takže bylo i na benzín.“
Jméno spřátelené máničky Ptaszka mohlo pro Františka Stárka zůstat zapomenuto v dobách normalizace, ale osud tomu chtěl jinak.
„Nedávno, je to asi pět let, moderuju na festivalu v Trutnově svůj undergroundovej stan a koukám, na programu je nějaký Ptaszek. Tak si říkám, sakra, to by moh bejt jeho příbuznej. Začal jsem se jej vyptávat, a to bylo to dítě, které se tehdy narodilo. Matěj Ptaszek, co hraje skvělé bluesové písně. Takže takový byl pochod rodiny Ptaszků, které jsem jako první kontaktoval v Ostravě,“ usmívá se František Stárek.
