Michaelovi jste se rozhodla dát k šedesátinám let stíhačkou. Povedlo se?
Povedlo, ale samozřejmě ne mně samotné. Oslovila jsem přes třicítku jeho kamarádů a ti nadšeně souhlasili a na let přispěli. Musím přiznat, že jsem z jejich reakce byla za Michaela, který to v té době ještě netušil, strašně dojatá. Navíc se sešlo peněz tolik, že si Michael bude moci letadlo i decentně zapilotovat.
Jeho letadla opravdu tak fascinují?
Nesmírně. Jak říkám, v jeho případě to není úplně normální. Jen vidí a slyší nadzvuková letadla, začne plakat. A říkám to zcela vážně. On sám o sobě říká, že je tak trochu z jiné civilizace, jinak si tohle neumí vysvětlit. Loni dokonce dostal čestné občanství ve slovenském Sliači, kde mají velké vojenské letiště, nad nímž proběhl přelet stíhaček. Když se Michael vrátil a začal mi to vyprávět, celou tu historku probrečel. A v tu chvíli jsem dostala nápad, že mu tenhle netradiční dárek dám.
Jak jste všechno utajila před samotným oslavencem?
Jednoduše, slíbila jsem mu malou rodinnou oslavu pro pět lidí. Všechno vypadalo důvěryhodně i proto, že moje máma přijela o den dřív a vše se tvářilo tak nějak samozřejmě. Ve finále se nás sešlo přes sedmdesát.
S vaší mámou si Michael rozumí?
Někdy až moc. Už jsem zažila hovory: 'Hano, prosím tě, ta Lejluš...' A následovalo stěžování a dotazy, jak na mě. Přestože to Michael myslel v legraci, je z toho zřejmé, že jsou vážně v klidu. A to je dobře.
Jak nyní vycházíte s Michaelovou rodinou vy? Není tajemstvím, že ty vztahy nebyly úplně ideální.
Pro mě je důležité, že se syn David vídá s dětmi Michaela. A já si zase nesmírně vážím jeho rodičů, kteří se ke mně od začátku chovali velmi laskavě.
Vašemu společnému synovi Davidovi budou už tři roky. Roste z něj silná osobnost?
Davidovi je lehounce přes dva a půl, takže je už hodně soběstačný. Někdy až moc, často nepotřebuje nikoho, především svou matku. No jo, na co jsem si zadělala, to mám. (smích). Je to velmi samostatný kluk, který se umí dobře přizpůsobit situaci a okolí. Mám s ním spíše kamarádský, ale přitom důsledný vztah, nejsem typická matka - pečovatelka. Baví mě s ním blbnout, kočkovat se. Michael je někdy z našich her trošku vyděšený.
Takže Michael bývá ten, kdo vychovává?
Michael je v roli toho, kdo není doma tak často, takže když pak přijde, má s Davidem víc trpělivosti. Stejně asi jako každý zaměstnaný táta. Oba se shodneme na tom, že řvaní, natož fyzické tresty, nikam nevedou. Snažíme se vysvětlovat. Je to zdlouhavější, David se u toho třeba někdy dvakrát třikrát vztekne, ale ta situace a ponaučení z ní se mu uloží úplně někde jinde a vše je v důsledku daleko efektivnější.
Lejla Abbasová a Michael Kocáb
Jak je to s vaší prací, stále se chcete věnovat moderování?
Moderování mě stále živí a baví, poslední dobou převážně akce v angličtině. Ale upřímně říkám, že to nikdy nebyla moje životní meta. Sice se teď něco velkého rýsuje, a když to vyjde, bude to moc fajn práce, za kterou budu vděčná a strašně bych se z ní těšila. Ale přiznávám, že se teď po mateřské nacházím v jakémsi vakuu, kdy řeším, co dál. Přemýšlím, jestli se nevrhnu úplně jinam, nebo jestli se třeba také nevrátím do školy. Uvidíme.
A vaše projekty pro Keňu si momentálně stojí jak?
V Keni jsem byla v březnu, podařilo se mi tam vystavět dvě třídy pro internátní projekt Narok, který pomáhá masajským dívkám utíkajícím před ženskou obřízkou. Holky se měly učit krejčovině a také novému zpracovávání korálků. Bohužel se do příprav vložily úřady a začaly na nás klást nesmyslné požadavky. V překladu to znamená: Chcete mít od nás pokoj? Zaplaťte. Úplatky jsem nikdy nedávala a dávat nebudu. Takže nám nějakou dobu trvalo, než jsme se v nové situaci zorientovali a vymysleli náhradní řešení. Nutno podotknout, že za dobu existence projektu, což je skoro 12 let, to je určitě taková desátá veselá příhoda. Včetně těch, kdy jsme byli cíleně a opakovaně vykrádáni, dokonce nám vypálili učebny, koordinátor nás na příkaz skoro tři roky tuneloval zevnitř. Já jsem tudíž na neustálé zvraty v chodu projektů zvyklá, obřízka je živé a citlivé téma, ale uhýbat se nesmí. Nikdy.
