Obě herečky zkoušejí své nové představení přímo ve Žďáře už od minulého týdne. „Popularita je fajn v tom, že může přivést do divadla lidi, kteří často uvidí něco jiného, než na co jsou zvyklí. Pak jsou překvapení a mají radost,“ říká Polívková, kterou kromě divadelních a filmových rolí proslavilo vítězství v šesté řadě StarDance, k němuž se protančila s Michalem Kurtišem. Přes léto se dcera slavných rodičů stává potulnou festivalovou herečkou.
Loni jste na festivalu KoresponDance společně s Halkou Třešňákovou zahrála Výživné divadelní gaspacho. Teď připravujete představení s názvem příchod PŘECHOD odchod. O co půjde?
Původně jsme uvažovaly o názvu Walk in progress a možná se k němu nakonec vrátíme. Vzniklo to tak, že jsme byly na krásném workshopu u Marie Kinsky (ředitelka festivalu KoresponDance - pozn. red.), která v Praze pořádá koučink choreografů. To je ohromně příjemné. Přijdete se střípkem nápadu, něčím rozpracovaným nebo třeba s něčím, co už hrajete - a není to úplně ono. Tam jsou na návštěvě úžasní choreografové, třeba Dominic Boivin, který bude i tady ve Žďáře. Jsou trpěliví a jemně směrují práci, dávají rady, jsou inspirativní.
Jak jste se dala dohromady s Halkou Třešňákovou?
Halka mě kdysi učila na HAMU (Hudební a taneční fakulta AMU - pozn. red.), byla to moje profesorka pohybu. Vídaly jsme se i na festivalech a pak jsme si řekly, že spolu začneme pracovat. Máme sice hodně jiné dráhy, ale v pohybu máme podobný zájem a autorské zkušenosti, to je výhoda. Jelikož jsme byly léta v herecké profesi, řekly jsme si, že se osvěžíme a začaly jsme hledat neutralitu v chůzi s tím, že nebudeme používat manýry, jaké opakujeme na jevišti. Přihlásily jsme se na workshop, čekaly jsme, že nám řeknou, ať to zkusíme za rok. Ale oni byli nadšení, francouzské prostředí dává možnost experimentovat.
Jak dlouho už autorské představení připravujete?
Děláme na tom s přestávkami asi dva roky, takže všehovšudy dva měsíce, vracíme se k tomu vždycky jiným způsobem. Z jednoduchého zárodku se vyvinulo něco ohromně zajímavého. Baví nás si hrát. Je to abstraktní, ale hned pochopitelné. Je tam hodně konkrétních věcí, které se dějí mezi námi. Je to sice práce, ale zároveň ohromné osvěžení, pracujeme hodně fyzicky a nejsou v tom žádná slova. Je to o tom, že se dvě herečky rozhodly udělat taneční představení a během něj se začnou dít věci, které neočekávaly. Ale to nesmí dát najevo, protože už hrají představení.
Takže při hře nepromluvíte ani slovo?
Ano. Ale je to pořád divadlo, není to ani pantomima, ani tanec. Hodně se pohybujeme na rozhraní divadla a tance i při další spolupráci.
Při fotografování jste pózovaly s prknem. Jakou roli hraje ve vašem příběhu?
Prkno je element, který přijde ve chvíli, kdy už to nejde dál a příliš jsme rozvázaly původní záměr. Takže vstoupí do hry jako třetí. Brání nám dělat věci jako předtím, protože se s prknem jinak pohybujeme, nemáme takovou svobodu, můžeme se o něj poprat nebo hádat. Na divadle je vždycky dobré liché číslo, to uvidíte.
Jak dlouho hru zkoušíte ve Žďáře?
Zkoušíme čtyři dny přerušovaně, protože jsme každá měla ještě svoje povinnosti. Halka hrála krásné představení Dechovka v Hradci Králové, to je čisté divadlo. Budeme zkoušet ještě celý týden (rozhovor vznikal minulý pátek, pozn. red.), chodíme do sokolovny, vracíme se na oběd, večer si dáme další zkoušku. Je příjemné odjet z domova, kde mám plno malých povinností. Všem umělcům doporučuji vyrazit někam pryč a intenzivně pracovat, soustředění je úplně jiné.
Ve festivalové pozvánce stojí, že jemností a hravostí diváky rozesmějete i dojmete.
Doufáme, že ano, i když trošku předjímáme (směje se). Je to jemná práce, uvidíme, jak se přenese na diváky.
Libovala jste si, že se ve Žďáře dobře koncentrujete na práci. Přestože vás i tady lidé poznávají a chtějí se s vámi fotit, připadáte si anonymnější?
Párkrát už jsem o tom s někým mluvila. Třeba Halka je úžasná herečka, ale vůbec se nežene za nějakou slávou, nesleduje televizi a média. Loni ji překvapilo, že mě lidi poznávají. Takže popularitu jsem měla i před StarDance, i když nebyla tak intenzivní. Pořád to není v nějaké nepříjemné míře, že by se ke mně slítávali lidé a chtěli podpisy. Rocková hvězda nejsem. A myslím si, že umím být nenápadná, ve městě mě to nikdy neotravuje. Tím, že táta i máma byli vždycky populární, tak jsem to měla kolem sebe a život se mi hraním ve filmu nezměnil. Je fajn být populární v České republice, protože ať vyrazíte 250 kilometrů jakýmkoliv směrem, je po veškeré popularitě.
Rozlišujete v tomhle směru na období před a po StarDance?
Je to trošku poznat, ale není to šílený rozdíl.
Anna Polívkovádcera Evelíny Steimarové a Bolka Polívky, pokračovatelka slavného hereckého rodu Budilů vystudovala pražskou konzervatoř, navštěvovala katedru nonverbálního divadla při HAMU pod vedením Ctibora Turby hodně jí dalo studium Mezinárodní školy pohybového divadla Jacquese Lecoqa ve filmu se naposledy objevila v Dědictví 2, hrála v Účastnicích zájezdu nebo v Boleru společně s otcem hraje představení DNA, dostala roli v Hřebejkově seriálu Až po uši, který odvysílá HBO loni na podzim zazářila s Michalem Kurtišem v šesté řadě StarDance |
Jste herečka a teď i tanečnice. Čím se cítíte být víc?
To je velký omyl, tanečnice opravdu nejsem, to bych urážela tanečníky. To je nesmírně obtížná a nádherná profese. Můžu o sobě hrdě říci, že jsem herečka, studovala jsem na to hodně škol. Je pravda, že hodně pracuji s tělem, ale ne v tanečním slova smyslu. Ve StarDance jsem se naučila osm choreografií, nedá se říct, že bych uměla tančit waltz, sambu nebo cha-chu. Byla to nádherná životní epizoda. Ráda se hodně pohybuji, ale už ani nemám věk, abych se tanečnicí stala. V každém pohybu mě zajímá smysl a příběh. Zkoumat realitu skrz pohyby.
Nicméně nedávno jste získala v Londýně ocenění ještě za účast ve StarDance, mezinárodní porota ocenila vaše tango s Michalem Kurtišem.
Nebyli jsme tam osobně, byli jsme v předvýběru na nejlepší tance roku, bylo to takové expo k téhle soutěži. Dokonce jsme vyhráli. I když mám pocit, že už je to dávno, byla to nádherná životní epizoda. Ale ještě nedávno mi někdo gratuloval k vítězství. Bylo to hezké.
Ředitelka festivalu KoresponDance Marie Kinsky se hrdě hlásí k tomu, že je vaší bývalou učitelkou. Jak dlouho už spolupracujete?
Marie Kinsky je kamarádka mojí sestry Venduly Prager ještě z Paříže, která u nás založila školu á la Jacques Lecoq a dělala jeho pařížskou školu pohybového divadla. Byla jsem na konzervatoři, pak na HAMU. A když Ctibor Turba odešel ze školy, byla jsem celkově zklamaná a odhodlávala jsem se, že nebudu vůbec dělat divadlo. Ale byla jsem na workshopu, který dělala moje sestra právě s Marií Kinsky.
Dostala jste pak znovu chuť do práce?
Zaujalo mě to a po dvouměsíční krizi znovu nakoplo. Marie Kinsky mi řekla, ať jdu na školu Jacquese Lecoqa, že to je přesně pro mě. Lecoq se čtyřicet let věnoval tomu, jak učit divadlo, je to úžasně vymyšlené. To mě nastartovalo. Marie je úžasná elegantní dáma, mám k ní velkou důvěru, potkáváme se během profesního života. Měla jsem třeba období, kdy jsme si chtěla odpočinout od divadla, dokonce jsem prodávala v obchodě a hrozně mě to bavilo. Potkala jsem Halku a pár týdnů poté Marii, která mě přesvědčila, ať jdu na koučink choreografů. Takže se vždycky zjeví jako nějaká panenka Maria a nasměruje mě. Teprve loni jsem pochopila, že je hraběnka, došlo mi to až v zámku Kinských (směje se). Má v sobě eleganci, to k hraběnce úplně pasuje.
Naposledy jste hrála ve dvojce Dědictví aneb Kurvahošigutntag. Co chystáte dál?
Nazkoušela jsem představení s tátou, měli jsme premiéru 18. června. Jmenuje se to DNA, to mě moc baví. Co nevidět by měl být venku seriál, který točil pro HBO pan Hřebejk, jmenuje se Až po uši. Krásná zkušenost se skvělými herci. Ptal jste se na film, ale víc se teď věnuji divadlu. Divadlo je hlavní, občas přijde nějaká nabídka, ale není to tak, že bych se jimi mohla přehrabovat. Popularita je fajn v tom, že pak může přivést lidi do divadla, často vidí něco jiného, než jsou zvyklí, jsou překvapení a mají radost. Teď mám naplánované volnější období, těším se na něj. S tátou budeme na Colours of Ostrava, mám představení na Václaváku, v Náměšti nad Oslavou s kapelou.
