"Každý čtvrtek byl Blaník narvaný lidmi. Tam byly první mejdany, ještě než se rozjela Stodolní, kde byl tehdy akorát Černý pavouk," vzpomínal na počátky 90. let a stihl u toho ještě pózovat fotografovi a zmínit skladatele Stravinského.
"Jeho klavírní Suitu z baletu Petruška, se kterou jsem zvítězil na celostátní soutěži v roce 1978, mi vybrala paní profesorka Fierlová. Stravinský, to byla nejtěžší prskavka, tatatá, tatatata, ta tatá… Stravinský ke skládání nepotřeboval piano, já u něj většinou skládám, nejsem geniální, kdybych byl Stravinský, tak skládám třeba na stromě ," chrlil ze sebe tento pravý hudební živel.
Profil: Boris UrbánekNarodil se 7. března 1961 v Ostravě. Za svou pestrou hudební kariéru byl členem Jazz IQ M. Kratochvíla, Blues Bandu L. Andršta, Peter Lipa Bandu, Flamingo M. Rottrové, Ostravského Rozhlasového Orchestru, který od roku 2007 také vede. Je autorem hudby k muzikálům Mrazík, Romeo a Julie, k animovanému filmu Báječná Show, k filmu 7 dní hříchů, k mnoha televizním pořadům a divadelním hrám. Vede vlastní kapely TUTU, Boris Band Combination, hraje v kapelách Rhythm Desperados a Agharta Gang. Už 20 let vyučuje na Letní Jazzové dílně K. Velebného a osm let pořádá festival Jazz Open Ostrava. Vedle skládání a hraní se také věnuje produkční a vydavatelské činnosti. |
Narodil se ve Vítkovicích, do sedmi let bydlel v dalším ostravském obvodu Hrabůvka, pak se rodina přestěhovala do centra, přímo na Tyršovu ulici.
Tuzex? Ještě ne, jen hřiště
"Chodil jsem do Lidové školy umění, na gymnázium na Hladnov a pak na ostravskou konzervatoř. Pamatuju si, že na nádvoří dnešní Komerční banky bylo ještě hřiště, u kostela bylo další hřiště a za ním, kde je diecéze a QQ studio v místech, kde byl Tuzex, jsme chodili hrát fotbal. Byla tam zvláštní škola, a když se rekonstruovala škola v Matiční, tak jsme se na jeden rok přestěhovali právě sem," vypráví Urbánek.
V dobách květinové revoluce byl malý, ale už vnímal tragédii vpádu ruských vojáků. "To, že jsme v hokeji porazili Rusy 2:0 a 4:3, byla chabá náplast. Ale i v dobách příšerného a ostudného komunismu jsme se dokázali radovat z malých věcí, akorát jsme nesměli říkat na veřejnosti to, co doma. Měl jsem štěstí, že moji rodiče byli hudbymilovní. V roce 1971 jsem objevil rock, Deep Purple, Led Zeppelin. Můj kamarád Ivan Taler někde sehnal desky, měl nádherný magněťák Grundig, to byl zásadní zlom v mém životě, dodneška v tom jedu, i když jsem víceméně jazzový hudebník," hrdě se hlásí ke svým bigbeatovým kořenům.
Byl jsem chudý jak kostelní myš, vzpoomíná
Pak přemluvil rodiče, aby mu půjčili magnetofon Sonet Duo i pásek. "Deset kilo to vážilo, hrálo mono, ale nebylo to špatné. S desetikilovým magneťákem jsem lítal ke kamarádovi. Byly doby, kdy jsme nahrávali přes mikrofon, pak jsme objevili, že se to tam dá i zastrčit. Učili jsme se za jízdy. Pak jsem objevil SBB, další rána. S Józefem Skrzekem i Apostolisem Anthimosem jsme dnes kamarádi. Tehdy jsem z toho omdlel a říkal jsem si, že v životě už nic jiného nechci dělat než to."
Boris Urbánek sice vidí Ostravu dost kriticky, ale prý by už neměnil a má ji rád.
Milese Devise objevil, až když mu bylo dvacet, hrál na Jazz Jamborie v Polsku a přenášelo to rádio. "Do noci jsem si ten koncert natáčel. Desky nebyly, byl jsem chudý jak kostelní myš. Všichni měli prachy a chodili aspoň na burzy, já nic. Ale zase si toho tehdy člověk vážil. Pak se začaly pašovat desky třeba z Jugoslávie a naše obzory se tak rozšiřovaly. A od kamarádů jsem poslouchal historky o policejních zátazích na tajných burzách, rocková hudba byla zakázaná."
A jaké byly v 70. letech v Ostravě možnosti zajít na koncert populární hudby, nejlépe zahraniční? "Tenkrát hrály jen české kapely, z čeho jsem byl nadšený, byl třeba koncert Olympiku. Ale v roce 1977 přijeli poprvé SBB, hráli v Tatranu, poté ještě dvakrát třikrát, byli i v Opavě, pak jsem na ně jezdil do Brna. Dnes už je to jiné, tehdejší koncerty byly velké, tisíc dva tisíce lidí, všichni máničky, kluci SBB taky strašné máničky, Józef zpíval anglicky, fríííídóm! Byla to výměnná kapela do zahraničí, vývozní artikl socialistické kultury. Komunisti, jak byli vychcaní, tak byli blbí, nechali si řadu věcí proklouznout," vysvětluje Boris Urbánek.
Skladatel Boris Urbánek s Janáčkovou filharmonií během práce na hudebním doprovodu k filmu Sedm dní.
"Ostrava byla vždycky baštou rudého teroru, takže se tady všechno přísně hlídalo. Ale po Gorbačovovi se to začalo pomalu měnit."
Jeho pohled na město je kritický. "Marná sláva, Ostrava je síto toho, co sem navál poválečný život. Byla tady spousta tvrdé práce a lidé, co neměli vzdělání a potřebovali se živit, sem jeli pracovat a zůstali tady jejich potomci. Mám rád Ostravu, jsem ale dost kritický. Díky hudbě jsem procestoval skoro celý svět a nesdílím nadšení z řady věcí. Co je tady považováno za úžasné, mnohdy vlastně vůbec není."
Kvalitní lidé utíkají do Prahy
V němém úžasu třeba zůstal nad logem se třemi vykřičníky. "To je podle mne známka nevkusu a malosti - já jsem malý, ale ku... nahlas mluvím. My "smetaci - Banik p..o". To se snad může líbit opravdu jenom někomu. Lidé, kteří to dopustili, se podepsali na směšném obrazu města," zlobí se.
Tím však výčet nekončí. "Stejný výsměch Ostravě byla kampaň na evropské kulturní město, zoufalé a malé. Když máte v bytě naprděno, tak si toho nevšimnete. Pak jdete ven a vrátíte se, tak to cítíte a vyvětráte, ale oni ne. Ostrava má přitom spoustu kvalitních lidí. Bohužel utíkají do Prahy, všude jinde, a odnesou si s sebou talent, ten kořen ostravský," říká hudebník.
A jak to, že tedy Boris Urbánek zůstal v Ostravě? "Já mám opravdu Ostravu rád, a navíc jsem hrozně pohodlný, mám dobré bydlení v domě se zahradou a rybníkem, a taky je to možná proto, že jsem založil brzo rodinu, už ve dvaadvaceti letech."
