Na plachetnici z roku 1918 se Šimon Pelikán nalodil koncem března v Brazílii, po měsíci jej pak námořníci vyložili v Kapském městě na jihu Afriky, kde končila první ze tří etap plavby.
"Bylo nás celkem 17, z toho šest lidí tvořilo posádku. Byli to Holanďani, já jsem byl jediný Čech. Plavil se s námi i Němec a Angličan, mluvili jsme anglicky. Když se s nimi ale člověk plaví měsíc, rozumí i holandsky," směje se Pelikán.
Kromě vlastního výzkumu na lodi musel i pracovat. "Loď je dlouhá 50 metrů i s přídí, na šířku má šest metrů. Protože je v historickém duchu, všechno je dřevěné, na lanech, s kovovými prvky a konstrukcemi. A to se neustále ničí solí, takže je potřeba pořád vše brousit a natírat," popisuje.
S lidmi, kteří se spolu s ním na plachetnici plavili jako cestující, také musel držet neustálé hlídky na palubě. "Napřed jsem si myslel, že se jen budeme plavit, ale celou dobu jsme se nezastavili. Rozdělili nás do skupin a měli jsme hlídky přes den po několika hodinách," vypráví někdejší juniorský mistr světa v kanoistice, jehož velkým snem je mít vlastní loď. "Tím pádem se vlastně neustále pracovalo, jedlo nebo spalo. A když bylo špatné počasí, nedalo se dělat nic. Ani číst, loď se neustále kymácela ze strany na stranu," dodává.
Byl velký vítr a strašně to s lodí házelo. Pak přišla bouřka
Špatné počasí provázelo téměř celou plavbu. "Chvíli bylo hezky, ale jinak bylo pořád zataženo, hodně deštivo a velký vítr. Strašně to s lodí házelo. Pátý den byla asi vůbec největší bouřka, v podpalubí se všechno naklánělo, jídlo nám padalo do klína, přestože nádobí mělo protiskluzové podložky," popisuje Pelikán.
Bouřka, která plachetnici na oceánu zastihla, měla sílu 9 z celkových 12 stupňů na Beaufortově stupnici, která určuje sílu větru. "Věci řinčí, dělá to hrozný kravál. Do toho člověk nespí, musí jít na hlídku do deště. Čím horší bylo počasí, tím více bylo práce s plachtami. Venku na palubě jsme se mohli pohybovat jen uvázaní na laně," vypráví své zážitky Pelikán.
Lidé se na palubě pořád museli něčeho držet, aby nepřepadli. A co by se stalo, kdyby v takové bouřce člověk přece jen do moře spadl? "Museli by mě tam nechat, nemohli by ohrozit zbytek posádky," odpovídá dnes již s úsměvem student.
Kvůli špatnému počasí se posádka musela vzdát i svého snu navštívit Tristan da Cunha, nejvzdálenější ostrov od pevniny na světě. "To bylo velké zklamání, všichni se tam těšili, celé dny o tom mluvili. Nakonec jsme se k němu přiblížili jen na dohled."
Úspěšný byl student nakonec i při sběru dat pro svůj výzkum. "Lidi mi nejdřív dotazníky vyplňovat nechtěli, měli toho plné zuby. Pak jsem ale přišel na to, že když jim za to něco slíbím, pomohou mi," prozrazuje Pelikán.
Zápisky z deníku Šimona PelikánaPočasí Předchozí dny byly hodně větrné. Kapitán nás upozorňoval, že dneska vítr zesílí. Když jsem šel spát po noční hlídce, síla větru se rapidně zvětšovala a s ní i vlny. Ve čtyři ráno jsem se probudil a šel jsem na palubu. Byl tam zmatek. Stahování plachet, do toho mohutný vítr a třepání plachet. Ráno v osm na hlídce vlny bouřily, přes den se zvedaly do šesti metrů. Kapitán to neřekl, ale posádka ano: "This is a storm!" Celý den jedeme v bouřce, 7 až 9 stupňů Beauforta (stupnice k odhadu síly větru, má 12 stupňů - pozn. red.). Teď se to uklidnilo na šest, můžu tedy psát... Mořská nemoc Dneska sedá na nejmladšího člena posádky. Dále pak Peter není ve své kůži a i Alice je nervózní. Moje nálada Mám špatný pocit, že nerozumím všem povelům a občas mě okřiknou, že musím být opatrnější. Jinak je to dobré. Dneska po šesti hodinách venku v bouřce, kdy jsem byl durch mokrý, voda šla přes palubu a obrovské vlny nás ostřikovaly, už jsem byl trošku nervózní. K tomu hlad, vlhko... Atmosféra na lodi Nejsem na plavbě ani pár dní a náladu značně ovlivňuje počasí. Loď se neustále hýbe, při jídle vše padá ze stolů. Co si nepřipevníte, to vám spadne. Chodit se dá s obtížemi, skoro každý už minimálně jednou spadl. I já. Ale všichni naštěstí v podpalubí. |
