Ani se tomu nechce věřit, že tolikrát si sáhl na vítězný pohár. To je ale celý Horňák. Svou nenápadností jakoby se do Sparty, tvořené sebevědomými typy hráčů, ani moc nehodil. Přesto v ní strávil celých třináct let. A když v létě 2001 odešel do rakouského Lince, místo pravého obránce se stalo na Letné nadlouho problematickým.
ANKETA: Nejlepšího obránce volte zdeHlasovat můžete do neděle 28. dubna do 23 hodin |
"Měl jsem ho moc rád. Vždy se dalo opřít o jeho poctivost spolehlivost a pracovitost," vyjmenovává vlastnosti jednoho z nejlepších domácích obránců devadesátých let trenér Dušan Uhrin, který mu dal velkou šanci ve Spartě a následně i v reprezentaci. Za ni nastoupil v 38 zápasech.
Rodák ze Vsetína vypadal na pravověrného Valacha až příliš jemně. Ovšem jen naoko. Když bylo potřeba, dokázal hru vyostřit. Vždy v odpovídajících hranicích, patřil k nejslušnějším hráčům. Proto si jej vážili všichni trenéři, spoluhráči i protivníci.
Do Sparty přišel v roce 1988 z Gottwaldova, dnešního Zlína. Bydlel v Řepích v jednom pokoji s tehdejší fotbalovou nadějí Kalendou, tramvají jezdil na tréninky. Sám netušil, jestli může pomýšlet na fotbalovou kariéru. Ve velkém městě byl ztracený, zakřiknutý.
"Těšil jsem se na každou chvilku, kdy pojedu domů k rodičům," vzpomíná. Stavěli chatu ve stráni, kam nedojelo auto, a na televizní obrazovce naladili jen zrnění. Mladý Horňák míchal maltu, tahal kameny do kopce a tátovi vyprávěl, jaké je to mezi kluky ve Spartě.
Nejlepší obránceSpolečná anketa Ligové fotbalové asociace a portálu iDNES.cz
|
Nakonec ho otrkala vojna v Chebu a připravila na velkou kariéru.
Ve Spartě zažil několik generací. Před vojnou Skuhravého, Haška a Bílka, potom slavnou éru se Sieglem, Koubou a Frýdkem, nástup fenomenálního Nedvěda a nakonec i Rosického. Desítky hráčů odcházely, klub vydělával miliony, Horňák zůstával.
"Proto jsem mohl udělat deset titulů, z toho dva ještě ve federální lize. Měl jsem štěstí na dobu, mužstvo se postupně proměňovalo, ale stále šlapalo," říká.
Nepatřil k hráčům, kteří si vykřičí místo v sestavě i vyšší plat. Začínal na šesti tisících korun měsíčně a až po stříbrném Euru 1996 v Anglii konečně podepsal novou smlouvu. Byl vlastně jediným ze základní sestavy vicemistrů Evropy, kdo tento úspěch nezhodnotil zahraničním angažmá.
"Měl jsem nabídku z Celty Vigo, tehdy čtvrtého týmu španělské ligy. Jenže Sparta pustila už jiné hráče a mně dala stopku."
Přednost dostali Kouba, Nedvěd a Koller. Nový klubový vlastník Alexander Rezeš vystoupil na veřejnosti a prohlásil: "Všichni tu nyní zůstanou a já ještě přivedu hráče světových parametrů. Jednáme s Matthäusem. Postavíme silný tým a jednou vyhrajeme Ligu mistrů," chvástal se ocelářský magnát z Košic a na znamení síly nechal oblepit celý stadion heslem "kopněte si do nás, jsme z oceli."
Velikášský projekt se nepovedl, nicméně k udržení Horňáka to stačilo.
Ne vždy měl Horníček, jak mu přezdívali, jisté místo v sestavě. Vždy se ale do ní dokázal vrátit a dát všem najevo, jak si ho zaslouží. Patřil k nejrychlejším obráncům v lize, sbíhal po lajně a centroval do ohně před branku. Proslul, jak si dokázal při standardních situacích zaběhnout k zadní tyči a zakončit. Vstřelil 15 ligových gólů.
Nikde se mu nedařilo tolik, jako ve Spartě. Rakouský Linec opustil po necelých dvou letech kvůli ekonomickým potížím, angažmá v Opavě, kam odešel v létě 2003, skončilo jeho podivným vyřazením ze sestavy a dohady, jestli má v týmu vůbec působit.
Nevěděl, co s ním bude dál, o jednom byl tehdy ale přesvědčen. "Každopádně nechci být trenérem. Když vidím, jak se nervují a co prožívají..."
Ta slova jsou 10 let stará a promlčená. Z Michala Horňáka, který v neděli oslaví 43. narozeniny, je právě trenér a možná hodně slibný. Minulý týden přešel ze sparťanské rezervy do Vlašimi, aby ji zachránil ve druhé lize.
Jak už to u Michala Horňáka bývá, všechno proběhlo nenápadně. Jako, když s pětkou na zádech vstupoval na hřiště s úkolem hlídat hvězdy světového fotbalu.
