Studii se názvem "Wintonovy děti v zahraničním odboji" sestavil pro první letošní číslo odborného čtvrtletníku Historie a vojenství historik VHÚ Jiří Plachý, který mapoval už osudy padlých Čechů bojujících u Dunkerque (podrobnosti zde).
"Dosud nebyl k dispozici souhrnný text, který by se problematikou podílu 'Wintonových dětí' na československém zahraničním odboji, respektive na válečném úsilí západních spojenců, podrobněji zabýval," říká Plachý. Do studie začlenil životopisná data desítek Wintonových vojáků: odkud pocházeli, kdy vstoupili do armády a ke které jednotce, jakých dosáhli vyznamenání či za jakých okolností padli či byli zraněni.
Během pátrání přišel na poměrně překvapivý fakt: "děti", jak jsme o nich zvyklí hovořit a jak si dodnes samy říkají, tvořily nezanedbatelnou část posil československé exilové armády v Británii. Za celý rok 1942 například k těmto jednotkám přišlo 532 branců, z toho 21 "Wintonových dětí".
Ze zbývajících 511 příchozích navíc nelze všechny považovat za nové vojáky. Řada z nich se do uniformy kajícně vracela poté, co je nacistický útok na Sovětský svaz přesvědčil, že jejich vzpoura proti účasti v "imperialistické válce", podnícená v roce 1940 levicovými radikály, pozbyla smyslu.
"Wintonovy děti" v odbojiZe 669 zachráněných dětí jich nejméně 60 vstoupilo do čsl. jednotek v Británii. U RAF jich sloužilo 26, nejméně 5 padlo (což odpovídá běžnému poměru ztrát čsl. příslušníků RAF - prošlo jím na 2 500 mužů, 494 zahynulo. Tři desítky "dětí" bojovaly v obrněné brigádě od října 1944 do května 1945 u přístavu Dunquerqe. Dalších devět "dětí" vstoupilo do britské armády, nejméně sedm, na vojenskou službu mladých, zamířilo do Air Training Corps (přípravkou pro vstup do RAF). Dívky nemohly sloužit přímo v armádě, vstupovaly tedy například do ženského pomocného sboru letectva (WAAF). |
Podíl "dětí" na skutečně nových přírůstcích tak ještě narostl. Zdraví, anglicky výborně hovořící a fyzicky zdatní mladí muži byly cennými posilami.
Hlavně k letectvu
Těch bylo třeba zejména u Royal Air Force, protože letci měli vysoké ztráty. Z celkem 60 "dětí" v československých jednotkách jich u RAF skončilo 26, nejméně pět jich položilo ve válce život.
"Až na výjimky šlo o téměř bezproblémové, disciplinované a motivované vojáky. Na frontě se osvědčili, řada z nich obdržela medaile za chrabrost i válečné kříže," říká Plachý. Důležité podle něj bylo, že se tito branci hlásili dobrovolně. Někteří už v sedmnácti, hned, jak jim to umožnily zákony.
"Děti" se zachráněným chlapcům a dívkám neříkalo jen tak a exilová vláda v Londýně myslela i na jejich vzdělávání. Už počátkem září 1940, tedy v době vrcholící Bitvy o Británii - klíčového střetu západní fronty - vznikla v jihoanglickém Camberley československá škola. Časem se musela stěhovat, ale úspěšně se rozvíjela, pořádala maturity a mimo jiné u ní působila i předvojenská příprava pro vstup do Královského letectva.
Myslel si, že jsem Němec, a kopal a kopal...
Příkladem kariéry "Wintonova dítěte" v armádě může být František Epstein. V dobrovolnické záloze RAF, v níž byli všichni českoslovenští letci, působil jako tlumočník, prodělal pilotní výcvik v Británii a v Kanadě. Během zdokonalovacího výcviku však utrpěl těžké zranění, když v kabině jeho letounu, na jehož přezkoušení se přihlásil z vlastní iniciativy, vypukl požár.
"Zatímco mně plameny šlehaly kolem obličeje, snažil jsem se z toho dostat. Letadlo zatím letělo hezky střemhlav," popisoval. Nakonec vzpříčenou kabinu vyrazil a vyskočil ve výšce pouhých tří set metrů. Než se mu plně otevřel padák, vlétl do drátů vysokého napětí. Když mu místní vesničan pomohl na zem, začal popáleného pilota kopat v domnění, že dopadl německého letce. Epstein se vrátil do Československa, po Únoru nicméně emigroval tam, kde to znal - do Británie (více o něm najdete na portálu Paměť národa).
Podobné a přesto rozdílné jsou osudy Hugo Meisla a Josefa Plačka. Meisl byl pro létání v RAF příliš mladý, zkušenosti tedy sbíral v letecké přípravce a vojenský výcvik dokončil v poválečném Československu. Jako stíhací letec, už pod jménem Hugo Marom, se osobně zúčastnil několik arabsko-izraelských válek jako pilot letounů s Davidovou hvězdou.
Pilot jménem Joe Josef Plaček, později známý jako Joe Alon. Byl zavražděn v roce 1973. Koncem října 2010 byl malý filmový sál, součást památníku "Joe" Alona v Negevské poušti, mimo provoz. "Odkud že jste?" zeptala se nás pracovnice centra. "Z Čech, jako já a Joe," představil mě můj průvodce, Alonův známý. Paní kývla. I když bylo zavřeno, o pár minut později už na plátně jen pro nás dva ožil dokument Pilot jménem Joe. |
Úspěšným pilotem byl i jeho kolega z letecké přípravky Plaček. Přijal jméno Yosef Alon a dosáhl šarže plukovníka (rovněž díky výcviku v Československu). Stál u zrodu první Izraelci budované nové letecké základny Hatzerim a byl jejím prvním velitelem. V roce 1970 se "Joe" Alon stal leteckým přidělencem izraelského velvyslanectví ve Washingtonu.
Měsíc před koncem Alonova angažmá v USA v roce 1973 ho večer u jeho domu zastřelili neznámí útočníci, z Káhiry vysílající rádio Hlas Palestiny to tehdy slavilo jako "první popravu sionistického činitele v USA". Bývalý americký zpravodajec Fred Burton nedávno napsal, že vrahem byl člen palestinské teroristické skupiny Černé září a tajná služba Mosad ho v únoru 2011 zřejmě v tichosti zlikvidovala.
Západní armáda? Komunisty to nezajímalo, vojáci šli do "přijímače"
Vraťme se však ještě do poválečných let. Nikdo z Wintonových dětí podle Plachého nezůstal v armádě jako voják z povolání. Odcházeli do civilních profesí, doháněli zameškané vzdělání. Ze dvou set západních vojáků, kteří se v letech 1945-1948 zapsali na Karlovu univerzitu, bylo nejméně devět těch, kteří v roce 1939 díky Wintonovým vlakům unikli plynovým komorám a pecím nacistů.
Někteří zjistili, že z jejich příbuzných nikdo válku nepřežil, do vlasti se proto nevrátili a zažádali o demobilizaci v cizině. Jiní odešli, když se nad rodnou zemí začala vznášet hrozba další nesvobody, do Británie se vrátil například budoucí režisér Karel Reisz. S ohledem na pozdější hon na západní vojáky a občany židovského původu nejspíš nelitovali.
Nobelova cena pro sira Wintona?Čeští studenti navrhli zachránce dětí na prestižní ocenění |
Ty, kteří zůstali, pak prakticky bez výjimky čekal běžný osud "zápaďáků": ztráta vojenské hodnosti a v případě těch, kteří k zahraniční armádě nastoupili až koncem války - ale také byli frontovými vojáky - poněkud absurdní povolání k dosloužení dvouleté základní vojenské služby včetně přijímače.
Někteří, vojenskými úřady označovaní za dezertéry, nejspíš území republiky opustili tajně, z poválečného Československa jich odešla nejméně polovina. Další emigrovali po sovětské invazi v roce 1968, například Pavel Strass. Absolvent politické školy a držitel Řádu 25. února svým osudem ukázal, že i mezi "dětmi" byli tací, kteří v roce 1948 věřili komunistickým idejím. Vystřízlivěl patrně při pohledu na sovětské tanky v ulicích.
"Zjištění, že v době před invazí spojenců do Normandie byl každý stý voják československé armády na Britských ostrovech bývalým 'Wintonovým dítětem', dává celé záchranné akci sira Nicholase zcela nový rozměr," uzavírá studii historik Plachý.
