Je to přesně sedmdesát let, co odjel z Pardubic do terezínského ghetta první transport s více než šesti stovkami Židů.
"Za války jsem přišel o celou rodinu z tatínkovy strany. Maminka a sestra také přežily, ale jen díky tomu, že se rodiče rozvedli. Když viděli, kam to všechno spěje, zvolili tohle řešení, a matka se sestrou odešly od naší rodiny," vysvětluje Kraus, který se o židovský hřbitov nedaleko pardubického krematoria stará desátý rok.
"Těch pár lidí, kteří holocaust přežili a pak se o hřbitov starali, už zestárlo, a tak mě požádali, zda bych tu nedělal něco jako správce," vzpomíná. V roce 2003 na tuhle prosbu kývnul.
Dodal, že stejně na hřbitov chodil, protože tam má celou rodinu, a tak nabídku přijal s tím, že spojil příjemné s užitečným.
"Chápu, že o válce lidé neradi mluví"
"Já sám jsem v koncentráku nebyl, ale docela dobře chápu lidi, kteří o svých prožitcích za války neradi mluví," říká muž, který si následně v padesátých letech minulého století také prožil svoje.
Jeho matka se podruhé vdala v roce 1948. "Jenomže ono to bylo jako z bláta do louže. Tatínek byl průmyslník, jehož majetek v Pardubicích Němci zabavili, a druhý maminčin manžel byl kulak z Hlinska. A tak jsme si příliš radosti v padesátých letech neužili," pokračuje ve vyprávění svého příběhu Josef Kraus.
Jeho příběh o tom, kde všude se po válce našly cenné předměty z Pardubic, jak se dozvěděl o tom, že tu mají nejstarší náhrobek ve střední Evropě, nebo jak se dozvěděl o pouzdru na tóru v anglickém Cambridge, by vydal na knihu.
Dnes je podle svých slov nejen správcem pardubického hřbitova, ale i styčným důstojníkem mezi pražskou židovskou obcí a pardubickou veřejností. V roce 1980 byla totiž pardubická náboženská židovská obec rozpuštěna.
