Úředník, který v roli premiéra nic velkého nedokázal. Také předseda úřednické vlády, která nic velkého z principu dokazovat nemohla, když ve Sněmovně stála na hlasech nesmiřitelného dua Topolánek - Paroubek. Pro někoho slušný a klidný člověk s tragickou rodinnou zkušeností s nacisty, pro jiné ten, který "uhne", když jde do tuhého. Jan Fischer.
Pracovní dráhu Jana Fischera formovali jeho rodiče, oba byli statistici. Fischer vystudoval statistiku a ekonometrii na Vysoké školy ekonomické a hned jeho první pracovní zkušeností byl Federální statistický úřad. V roce 1980 vstoupil do KSČ, opustil ji v roce 1989. V ČSÚ postupně stoupal ve funkcích a po tříletém působení mimo "staťák" se roku 2003 vrátil jako jeho předseda.
Na místo úřednického premiéra ho vybral sesazený předseda vlády Mirek Topolánek v roce 2009. Tou dobou už Fischer měl zkušenosti z vládních schůzí, kam jako šéf statistiků chodil. Převzal zemi předsedající EU (francouzský prezident Sarkozy Fischerovo předsednictví ocenil) a po zrušení předčasných voleb vládl až do těch řádných v létě 2010. Zasazoval se za boj proti neonacismu.
Po vládním angažmá Fischer nastoupil jako viceprezident do Evropské banky pro obnovu a rozvoj. Při zahájení sběru podpisů pod kandidaturu si vzal neplacené volno, v pátek 16. listopadu v bance skončil definitivně.
Fischerův program má při bližším zkoumání hodně populistických prvků. Nechybí věty o krizi důvěry v politiku a politiky. Mluví o omezení imunity prezidenta (a jeho snazším odvolání), poslanců i senátorů, o "lidové iniciativě" (podá-li 50 tisíc lidí návrh zákona, parlament ho musí projednat), zvětšení počtu preferenčních hlasů při volbách a hlasování po internetu. Zlepší život seniorům, na vznik sněmovní vyšetřovací komise bude stačit čtvrtina poslanců, klesnou příspěvky politickým stranám z rozpočtu, počet úředníků na Hradě i plat prezidenta, možná i počet poslanců či senátorů...
Problém je v tom, že řadu věcí nebude moci splnit. Příspěvky politickým stranám by si museli změnit poslanci a senátoři sami, stejně jako imunitu, důchody atd. Těžko si lze představit i to, jak si poslanci odhlasují, aby je voliči mohli mnohem snáze "vykroužkovat". Fischer na to může nanejvýš apelovat.
Poměrně srozumitelně Fischer načrtl svou vizi ekonomiky. Chce otvírat cesty na nové trhy mimo EU (zejména v Rusku, Číně a Indii) a zaštítit vahou úřadu prezidenta názory odborníků, protože "jen v dobré ekonomické kondici lze se nám podaří udržet zaměstnanost a sociální smír". Častěji než Václav Klaus se hodlá účastnit schůzí vlády. Za hlavní brzdu ekonomiky nepočítá korupci, ale špatné fungování veřejné správy. K otázce daní se ve svém programu nevyjadřuje.
Od Jana Fischera v případě zvolení nejspíš nelze čekat, že bude na Hradě natolik čiperný jako jeho předchůdce Václav Klaus. Slibuje "nezneužívat volnějšího výkladu ústavních pravidel k posilování prezidentské moci". A ve vzpomínce na schvalování Lisabonské smlouvy, u které si Klaus počkal na stanovisko Ústavního soudu, dodává: "Nebudu svévolně zdržovat ratifikaci mezinárodních smluv."
V jednom směru však Fischer jako úředník tělem i duší hodlá být hodně aktivní a rozumí mu. Zastává totiž názor, že by Česká republika fungovala mnohem lépe, kdyby profesionalizovala státní službu (například přijetím zákona, který zamezí střídání úředníků vždy, když přijde nový ministr nebo je třeba pro někoho najít "trafiku"). Na tom, že Česku utíkají miliardy nejen kvůli korupci, ale i pro přehmaty nezkušené státní správy, se shoduje i řada odborníků (přečtěte si komentář zde).
Lze čekat - vzhledem k tragickému osudu Fischerovy rodiny za druhé světové války - že bude nadále velmi ostře vystupovat vůči extremismu, zejména proti neonacistické scéně. Chce být v terénu: "Považuji za důležité, aby prezident dal svou osobní přítomností v místech konfliktů najevo svou účast".
Fischer přichází s ambiciózním plánem: "otevřít" zahraniční politiku, přizvat k formulaci národních zájmů občanská sdružení, akademiky, podnikatele i média.
Představa, jak program prosaditJan Fischer říká, že prezidentský kandidát musí mít "představu, jak svůj program prosazovat". Jak přesvědčit politiky, aby omezili svou imunitu, snížili si stranické příspěvky či zmenšili počet členů parlamentu, však neříká. Jeho neformální moc jako prezidenta by hodně záležela na tom, zda se v parlamentní politice prosadí do čela stran silné osobnosti či nikoliv - a jak s nimi bude osobně vycházet. |
Češi by se podle něj měli v EU chovat "dospěle a racionálně", čímž myslí umění lépe než dnes předvídat dění či hledat spojence. Radí nespěchat na evropskou integraci - ať si každá země zvolí "míru a rychlost, která jí vyhovuje". O euru říká, že by ho kvůli pochybnostem, které eurozóna budí, zatím nepřijímal. Ale pozor: nechce hlásat názory odporující linií vlády. Tím v překladu připouští, že pokud vláda bude chtít rychlejší integraci než on, Hrad ratifikaci patřičné unijní dohody nezablokuje.
Pokud jde o NATO, ve shodě s ostatními kandidáty Fischer chce být "důvěryhodným a spolehlivým partnerem včetně "plnění závazků na financování obrany". To by znamenalo dávat na obranu dvě procenta HDP, což ČR naposledy zvládla v roce 2005. Opět ovšem platí, že na rozpočet ministerstva obrany nemá prezident žádný formální vliv.
Armádu podle Fischera poškozuje špatné řízení a korupce. Nikdy však nepřiznal, že by pochybil, když hájil ministra obrany Martina Bartáka, s nímž je řada pochybných zakázek - například na letouny CASA či vozy Tatra - spojována.
Častý argument je, že jako premiér neudělal nic výrazného. To je pravda, ale manévrování mezi rány pěstí rozdávajícím Mirkem Topolánkem a nelítostným buldozerem Jiřím Paroubkem (díky jejichž dohodě vládl) muselo připomínat plavbu mezi Skyllou a Charybdou a nic razantního nejspíš prosadit nešlo.
Poté, co řekl, že by nejmenoval vládu počítající s podporou komunistů, zesílila kritika jeho devítiletého členství v normalizační KSČ. Fischer přiznává, že na to pyšný není: "Nebudu se odvolávat na to, že taková byla doba a že bez členství bych do roku 1989 nemohl dělat svou práci na úrovni, na jakou jsem byl odborně připraven. Byl to ústupek minulému režimu. Ústupek, kterého dodnes lituji."
Fischera stigmatizovala slavná věta, kterou pronesl předseda ODS Mirek Topolánek, netuše, že ho novináři nahrávají: "to ten Fischer prostě je Žid (...) a ten uhne". Ačkoliv se objevily spekulace, zda Topolánek má Fischera za uhýbavého pro jeho původ či navzdory jemu (na video v kontextu se podívejte zde, kolem stopáže 5:30), podstatou zůstává, že bývalý šéf ODS a muž, který Fischera znal a navrhl do funkce úřednického premiéra, byl přesvědčený, že Fischer "uhne".
Kritici Fischerovi vyčítají blízký vztah k uhelné lobby (zelení) a dále to to, že včas nezarazil boom fotovoltaické energetiky. Tím podle nich přispěl ke škodám pramenícím ze štědrého dotování tohoto energetického zdroje (pravidla byla nastavena v roce 2005 za vlády ČSSD, proti tehdy v parlamentu byli jen poslanci ODS). Fischerův kabinet také schválil drahou modernizaci Ústřední vojenské nemocnice (více o projektu čtěte zde). Kontrakt za 5,5 miliardy zrušila Nečasova vláda, i tak ale odstupné a a dodatečné výdaje vyšly stát na 187 milionů korun.
Zřejmě největší osobností stojící za Fischerem je uznávaný kardiochirurg Jan Pirk. Stojí za ním někteří herci (Jan Přeučil, Jan Hrušínský, Zdeněk Troška), fotbalista Josef Masopust či hokejista Patrik Eliáš a mecenáška umění umění Dadja Altenburg-Kohl.
Na Fischerově transparentním účtu a na původním účtu, který kandidát používal před definováním podmínek financování volby, lze zjistit, že největším sponzorem kampaně je podnikatel a majitel Třineckých železáren Tomáš Chrenek. Ten působil i v dozorčí radě firmy Moravia Energo, na jejíchž akciích pohádkově zbohatl expremiér Stanislav Gross. Fischerovi dal 14 milionů, dvě třetiny z pěnez, které kandidát dosud na kampaň shromáždil.
Dalších 1,9 milionu přidal majitel směnáren Exchange Mikuláš Šveda. Půl milionu přidal arménský imigrant a výrobce dortů Gevorg Avetisyan a indický restauratér působící v Česku Sandživ Suri.
Mezi jmény, která Fischera obklopila, lze najít také reklamního magnáta Jaromíra Soukupa, někdejší tajemnici prezidenta Václava Havla Sabinu Tančevovou, politologa Petra Justa či exšéfa Úřadu vlády z éry premiéra Topolánka Jana Nováka, která má blízko k lobbistovi Markovi Dalíkovi. "Činnost prezidentského úřadu nebudou ovládat žádní lobbisté, skrytí poradci nebo dokonce osoby působící v zájmu jiných zemí," tvrdí ale Fischer rozhodně.
Volební spot prezidentského kandidáta Jana Fischera
18. listopadu 2012 |
