Hlavně žádné city
Velmi častou a typickou chybou, které se otcové dopouští, je snižování citů dětí. "Máme dvouletého syna a můžu vyskočit z kůže, když ho neustále poučuje v tom smyslu, že správný chlap nikdy nebrečí, že by kluci neměli dávat pusinky a podobně. Marně mu vysvětluju, že nevidím nic špatného na tom, aby si Davídek pobrečel, když si rozbije koleno, nebo aby mu přiběhl dát pusinku. Tvrdí, že správný chlap nic takového nedělá, i když mě to připadá jako názor z devatenáctého století," rozčiluje se třiatřicetiletá Markéta.
Podle odborníků má pravdu. Je skutečně nesmyslné přesvědčovat své děti, aby neprojevovaly své city, protože se to nehodí vzhledem k jejich pohlaví. Výzkum z letošního roku, který provedli vědci na Texaské univerzitě a byl publikován v Personality and Social Psychology Bulletin, jednoznačně dokázal, že navzdory všeobecnému mínění jsou muži stejně emocionálně založení jako ženy. Mají i stejnou potřebu vyjádření citů. Skutečnost, že si váš syn občas popláče nebo se nachází v melancholickém rozpoložení, jeho "mužnost" nijak nesnižuje.
Nerespektujete se navzájem
Neexistuje na světě pár, který by se vždy a za všech okolností shodl, a je zcela normální, že můžete mít čas od času se svou partnerkou i rozdílné názory na výchovu svých dětí. Základní pravidlo však zní, že si je musíte vyříkat v jejich nepřítomnosti.
"Manžel je velmi zaměstnaný muž, chodí domů z práce až v době, kdy už dcera spí nebo se právě chystá do postele. Jsou si proto vzácní a Radek má tendenci Mišce všechno dovolit. Takže se relativně často stává, že zatímco já jí bonbóny před spaním zakážu, Radek jí je povolí nebo jí je dokonce i přes můj zákaz propašuje do postele. A tak je to prakticky se vším. Nevadí mi ani tak to, že ji rozmazluje, protože to vzhledem k situaci úplně chápu, ale můžu se zbláznit, když jde přímo proti mně a mým zákazům," říká osmadvacetiletá Lucie.
Uvědomte si, že vy jste tu coby rodiče od toho, abyste stanovovali dítěti hranice, vychovávali ho a měli u něj autoritu. Pokud se budete před dítětem navzájem srážet a nerespektovat pravidla, která předtím nastavil ten druhý, těžko z vás může mít dítě respekt a těžko po něm můžete požadovat, aby vás poslouchalo.
Takhle si kluci nehrají
"Náš syn, Adam, si od malička rád hrál na vaření, zatímco auta nebo vlaky mu nic moc neříkaly. I když mě to občas trochu mrzelo, protože sám jsem fandou motorismu, nic jsme mu nezakazovali a dokonce jsme mu k Vánocům koupili i malou kuchyňku. Adam si s ní hrál do nějakých čtyř let, pak ho tato záliba opustila. Když potom nastoupil na základní školu, stal se jeho obrovskou vášní sport. Dnes je mu dvanáct a opět se k vaření vrátil, samozřejmě už k reálnému. Vymýšlí si vlastní recepty, vaří pro celou rodinu a nepozoruji, že by mu to nějak ubíralo na klukovství," říká devětatřicetiletý Marek.
Nikdo neříká, že kluci a holky jsou naprosto stejní, ale třídění hraček, barev nebo dokonce výchovy podle pohlaví je zbytečným sociálním předsudkem. Podle magazínu
Scientific American, který provedl shrnutí dosavadních výzkumů na toto téma, existují mezi chlapci a dívkami zejména rozdíly ve velikosti a struktuře mozku, s čímž souvisí například odlišné kognitivní schopnosti. Nicméně preference hraček, barev a podobných věcí se ukázala být pouze společensky podmíněnou záležitostí.
Špatné příklady
"Manžel mé kamarádky se chová jako hulvát. Nedělá mu problémy říct jí před ostatními lidmi, aby sklapla a táhla někam a podobné chuťovky. A samozřejmě se v podobných projevech neomezuje ani před svými dětmi. Takže se občas stane, že šestiletý synek pošle ve společnosti svou matku do oněch míst a jeho čtyřletý brácha mu zdatně sekunduje. Je to skutečně smutné poslouchat něco takového od dětí, a když je okřikneme, ještě se tváří nechápavě a uraženě. Jsou na to z domova zkrátka tak zvyklí, že jim to ani nepřijde," popisuje svou zkušenost jednatřicetiletá Tereza.
Uvědomte si, že děti odposlouchávají a napodobují váš styl komunikaci i vaše chování v každém okamžiku. Výzkum z roku 2010, provedený na University of Chicago a zveřejněný v Journal of Abnormal Child Psychology, zjistil, že děti, u nichž se objevuje antisociální chování, se tento vzorec naučily na příkladu svých rodičů. Stejně tak se podle odborníků učí od svých rodičů styl řešení problémů. Pokud tedy nejste schopni udržet své nervy na uzdě a každou neshodu řešíte agresivní hádkou, je velmi pravděpodobné, že to vaši potomci budou dělat podobně.
