Tu větu používá Tomáš Hübschman tak často, až si toho sám všiml. "Vím, že to pořád opakuji, ale přesto: nejsem tenista ani golfista, abych hrál sám na sebe. Důležitý je pro mě jedině úspěch týmu." Třicetiletý záložník by nejspíš v golfu ani tenisu nijak zvlášť nevynikal.
Zdá se, že v sobě nemá vlohy solitéra. Narodil se s týmovým cítěním, tedy pro fotbal. Je pokorný, nenápadný, pracovitý, obětavý. A v úterním zápase s Řeky byl též výborný, MF DNES jej zvolila největší hvězdou utkání. Paradoxem přitom je, že Hübschman jel na šampionát v pozici náhradníka, avšak během několika dní se jeho role zcela otočila.
Jak to on sám komentuje? No jak asi: "Pro každého hráče je příjemné, když hraje. Ale sestavu dělá trenér s nějakým záměrem a určitě nechce nechat lepší fotbalisty na lavičce a ty horší na hřišti. Pokud nebudu v základní sestavě, vůbec mě to neurazí." Pak se Hübschman nadechne a dodá očekávané: "Hlavně když bude úspěšný tým!"
On-line rozhovor s Tomášem Hübschmanem |
S jíškou na hřiště nechodí
Byl by ovšem fatální omyl považovat Hübschmana za prosťáčka, který si někde přečetl, že fotbal je kolektivní sport, a teď tuhle tezi bez rozmyslu papouškuje. Ač to ze záložníka nevyzařuje tak okatě jako například z excentrického Petra Čecha, je velmi inteligentní. Člověka, který s ním vede rozhovor, si Hübschman poněkud nedůvěřivě poměřuje a rád ho chytá za slovo, použije-li podle jeho názoru neobratnou formulaci.
Když se ho po prvním zápase na šampionátu s Ruskem žurnalista zeptal, zda šel na hřiště coby střídající hráč s úkolem zahustit střed hřiště, zvedl obočí a se špetkou škodolibosti opáčil: "Jako že jsem tam šel s jíškou, jo?" Po vítězném zápase s Řeckem udělal Hübschman totéž gesto po dotazu, zda pro něj byla přihrávka na první český gól bonusem: "Nějaký bonus mi snad přijde na bankovní konto."
Nutno doplnit, že po tomto lehkém rýpnutí záložník obě otázky obšírně zodpověděl. Tu, jež se týkala bonusu, dokonce přesně v "hübschmanovském" duchu: "Nějaký bonus je mi jedno. Když se za celý zápas nedotknu balonu, budu jen na černou práci a uspěje se, budu to dělat s radostí. Zato když budu rozdávat gólové přihrávky a prohraje se, vůbec mě to těšit nebude." Po takových větách musí každý trenér skákat nadšením do vzduchu: mít v mužstvu hráče jako Hübschman je požehnáním.
Na Doněck!
Přitom než Češi odjeli na turnaj, připouštěl trenér Michal Bílek, že červená karta pro Hübschmana v kvalifikaci se Španělskem, kvůli které nemohl defenzivní štít hrát následující baráž s Černou Horou, byla v podstatě výhra.
"Je hloupé říct, že nám vyloučení Tomáše pomohlo, ale svým způsobem je to pravda. Dostal šanci Petr Jiráček a přesvědčil, že si zaslouží hrát v základu. Vytvořil se silný střed pole s Plašilem a Rosickým, což bylo v baráži naše plus."
Zase je však nutno tyto věty doplnit, neboť Bílek ve svém tehdejším monologu pokračoval: "Chtěl bych říct ještě něco... Tomáš Hübschman nám ještě hodně pomůže, tím jsem si jistý." Možná si tím byl kouč jistý, avšak zřejmě ani on netušil, jak brzy na jeho slova dojde.
Do utkání s Ruskem poslal barážovou sestavu bez Hübschmana, jenže protivník ofenzivně laděnou zálohou pronikal jako ledoborec nezamrzlým rybníčkem. Ve druhé půli utkání už Hübschman nechyběl. A nechyběl ani minutu v duelu s Řeckem, kde velkou měrou pomohl vzkřísit postupové naděje.
Záložník, který je už osm let věrný Šachtaru Doněck, pak říkal: "Chtěl bych hrát semifinále v Doněcku a finále v Kyjevě, to je můj sen." Jak vidno, i fotbaloví domestici, muži pro černou práci, mohou neskromně snít.
