Na rozdíl od fanoušků filmu Matrix nepovažují neurovědci fenomén déjà vu (pocit již viděného) za chybu ve virtuální realitě. Neznamená to však, že by si s ním věda věděla úplně rady.
"Ještě před dvaceti lety jsme se u mé neurologické atestace se zkušební komisí nemohli dohodnout, jestli se u zdravých lidí tenhle zážitek vůbec vyskytuje," vzpomíná Milan Brázdil z brněnského výzkumného institutu CEITEC MU. Dnes je již jasné, že minimálně jednou za život zažije pocit déjà vu zhruba 70 a možná až 80 procent zdravých lidí.
I když hypotéz o původu a příčinách vzniku tohoto zvláštního zážitku je několik, s určitostí víme málo. Naše znalosti ovšem poměrně výrazně rozšířil brněnský tým vedený právě Milanem Brázdilem. Jejich práce s kolegy z Velké Británie v časopise Cortex (dostupná odsud) vymezuje jasně místa, kde v našem mozku ke vzniku déjà vu dochází.
Vodítko od nemocných
Myšlenku, kterou jejich práce dokládá, vědci dostali při studiu epilepsie. Existuje totiž dlouho známé spojení mezi zážitkem déjà vu a jedním druhem této nemoci, tzv. epilepsií spánkového laloku. Zhruba třetina pacientů udává, že u nich záchvat někdy začíná právě pocitem "již viděného".
"Jejich subjektivní zážitek je zřejmě intenzivnější než u zdravého člověka, trvá déle a přechází v další symptomy, ale je to pocit déjà vu," říká Milan Brázdil. Epileptické déjà vu souvisí s podrážděním vnitřních oblastí spánkového laloku. Tyto oblasti v mozku se u pacientů odlišují nejen tím, jak fungují, ale jsou také menší. Týká se to především tzv. hipokampu, což je útvar v mozku, který se spojuje s pamětí.
Vědce z týmu napadlo, zda by se souvislost mezi podobou hipokampu a déjà vu nedala najít i u zdravých lidí. Dalo se čekat, že změny budou malé, ale brněnští vědci měli k dispozici novou metodu, jak přesně odhalit i malé rozdíly množství mozkové hmoty. V zásadě jde o běžnou magnetickou rezonanci jen s tím rozdílem, že jednotlivé "řezy" se dělají blíže u sebe než při běžném vyšetření. Údaje se pak zpracovávají komplikovanou matematicko-statistickou metodou (tzv. SBM), která dokáže spočítat objem jednotlivých mozkových oblastí s velkou přesností.
Dotazník pro studenty
Tým získal k výzkumu dobrovolníky, kteří v brněnském centru podstupují vyšetření funkční magnetickou rezonancí při studiu různých mozkových funkcí. Z větší části šlo o u studenty vysokých škol. Výzkumníci je požádali, aby kromě vyšetření magnetickou rezonancí navíc vyplnili standardní dotazník na výskyt déjà vu fenomenu. V něm studenti odpověděli hlavně na otázku, zda někdy zažili déjà vu a případně také jak často. Osmdesát procent z nich odpovědělo kladně, jen 26 ze 113 účastníků nikdy tento neodbytný pocit nepoznalo.
Poté vědci zjišťovali, zda pohled pod lebku odhalí nějaký rozdíl mezi mozky obou skupin. A zdá se, že uspěli. Lidé, kteří jsou ochuzeni v životě o déjà vu, mají v několika oblastech spánkového laloku o trochu více mozkové kůry než většina ostatních.
Týkalo se to především již zmiňovaného hipokampu. "Což je asi logické, protože jde o oblast úzce spojenou s pamětí, takže i malá změna právě v tomto místě zřejmě může vést k občasnému vzniku pocitu falešné vzpomínky," říká Milan Brázdil a dodává: "Je pravděpodobné, že s rozdílnou anatomií těchto oblastí bude spojeno i jejich rozdílné fungování".
Bez hipokampu to v Matrixu nejde. Tento graf ukazuje souvislost mezi velikostí hipokampu a tím, jak často se u daného člověka objevují déja vu. Na svislé ose jsou znázorněny rozdíly ve velikosti mozku (nejsou v žádných jednotkách, jen relativní). Na vodorovné ose je vyznačená četnost fenoménu déja vu u zkoumaných osob, zleva doprava: nikdy, málokdy, někdy, často. Malý čtvereček u každé hodnoty vyznačuje aritmetický průměr, velký čtverec je průměr se standardní odchylkou. Svislá úsečka vyznačuje zhruba rozmezí, ve kterém se "rozměry" zkoumaných částí mozkové kůry u většiny lidí v dané skupině pohybovaly. Závislost je poměrně jasná a statisticky si zřejmě stojí pevně "v kramflecích".
Potvrzuje to i nález brněnského týmu, že čím vyšší je frekvence déjà vu u zdravých dobrovolníků, tím menší je jejich hipokampus a na něj napojené některé další části mozku. "Rozdíly mezi zdravými lidmi v objemu mozkové kůry jsou velmi malé, ale souvislost je tak jasná, až nás to s kolegy překvapilo," říká doktor Brázdil.
Zajímavá je podle něj otázka, kdy a jak se sklony k déjà vu u člověka objevují. "Velikost hipokampu je zčásti určována geneticky, ale roli hrají i mnohé jiné vlivy. Třeba zátěž těsně po porodu, například chronický psychosociální stres, vede ke zmenšení hipokampu a zároveň zřejmě i k tomu, že snáze reaguje na podráždění," říká český lékař.
V tomto případě jde v podstatě o domněnku, či spíše analogii, protože vliv stresu máme prokázaný pouze u zvířat. Na lidech se nic takového samozřejmě zkoumat z etických důvodů nedá. Pokud se můžeme na tuto analogii spolehnout, déjà vu by mohlo být dědictvím minulosti spíše než pohledem do budoucnosti.
Mechanismus vzniku zážitku ale zůstane dále zahalený tajemstvím. V této oblasti mohou vědci nadále jen spekulovat. Zkoumat fungování mozku přímo v průběhu běžného déjà vu je prakticky nemožné, protože je tento fenomén velmi vzácný a cíleně ho vyvolat nedokážeme.
Milan Brázdil se staví za myšlenku, že déjà vu jsou výsledkem vzniku náhodných elektrických impulzů, které se v živém mozku objevují prakticky neustále. "Běžná náhodná podráždění nervových buněk v oslabeném hipokampu se pak zřejmě mohou stát drobnými 'chybami v systému', falešnými vzpomínkami" uzavírá Brázdil.
Pokud se můžeme na tuto analogii spolehnout, déjà vu by mohlo být hardwarovou chybou spíše než pohledem do budoucnosti. A někdy, jen někdy, třeba i autorským záměrem.
