Kdyby lékařka před více než půlstoletím nezjistila, že má František Peroutka problémy s očima, mohl se vyučit zámečníkem. Jenže městečko Blovice by zřejmě nikdy nemělo nestora mezi drogisty.
Interiér jeho obchůdku připomíná časy první republiky. Je tu klasický pult ve tvaru písmene U. Na něm stojí skřínky s vystaveným zbožím, kolem zdí regály s kosmetikou, mýdly, pracími prostředky, různými barvami. V nabídce jsou velikonoční obtisky i semínka zeleniny, které připomínají, že se blíží jaro.
"Barvy a podobné věci se staly mým koníčkem. Mýdlo a prací prášky přenechávám spíše ženským, protože já prát nebudu," směje se Peroutka.
Jako školákovi mu chemie prý nic neříkala. Když z něj nemohl být zámečník, šel se nakonec učit drogistou. První praktické zkušenosti získával v Senohrabech na Benešovsku a pak v Plzni. Jako učeň byl v Plzni v Pražské ulici 13, kde má dnes Západočeská galerie výstavní síň, sklady měli v budovách, v nichž je pivovarské muzeum.
Prodával i na Stalinově třídě, dnes je to Americká
Po vojně se Peroutka vrátil do Plzně, zákazníky obsluhoval v drogerii na tehdejší Stalinově třídě, která se dnes jmenuje Americká. Tam zůstal necelý rok.
Pak přišel pro něj zlomový okamžik - únor 1962. "V Blovicích chyběl vedoucí drogerie. Řekli mi, že tam půjdu. Argumentoval jsem, že ještě nic neznám, bylo mi teprve 23 let," vybavuje si drogista. Nakonec do Blovic odešel šéfovat, a tím začal téměř neuvěřitelný příběh věrnosti jednomu místu a povolání.
Začátky na malém městě prý byly krušné, nového šéfa si někteří zákazníci pletli s místním učedníkem. Oba byli blonďáci, ale po nějaké době si lidé zvykli.
Dalším zlomovým okamžikem byl rok 1991 a nabídka, aby si dlouholetý vedoucí obchod koupil. A tak i když neměl dost peněz, nabídku přijala a pustil se i do podnikání. "Zboží jsme moc neměli, ale snažili jsme se, aby bylo vidět. Od té doby zboží vlastně pořád jen dokupujeme. Na malém městě musíte mít skoro všechno, aby lidé neutekli jinam. Zaměřit se jen na hodně úzký profil, to v těchto podmínkách nejde," vysvětluje svoji filozofii.
Radši někam zavolám, než abych zákazníky navedl, říká
Jedním dechem dodává, že se ale neustále musí učit o nových výrobcích na trhu a nejvíc ze všeho ho baví barvy. A tak důkladně vyzpovídá každého obchodního zástupce.
"Jsem tímhle známý mezi obchodními zástupci skoro po celé republice. Už si mezi sebou říkají, že je budu zkoušet. Zrovna ten poslední, co tu byl, byl u firmy nový. Když odjížděl, jen prohodil, že mu kolegové říkali, aby se všechno pořádně naučil, že ho prozkouším," směje se obchodnický matador.
"Ale já tyhle věci přece musím vědět, když to chci prodat a mít spokojené zákazníky. Jinak je mi strašně blbý, kdybych neuměl zákazníkovi na něco správně odpovědět. To radši hned někam zavolám, abych jim to řekl pořádně, abych je nenavedl," vysvětluje Peroutka.
Blovice nemají žádný supermarket a především mladí lidé jezdí nakupovat do velkých obchodních center. „Do Plzně je to 17 kilometrů. Ale někteří se pomalu vracejí k nám. Často to totiž dopadá tak, že si tam něco koupí a pak se přijdou poradit," dodává Peroutka s tím, že kdyby tahle práce nebyla i jeho koníčkem, asi by u ní nevydržel. Jak říká, žádné velké peníze z ní totiž nikdy nebudou.
