VIDEO: Bikejering. Když pes táhne kolo

Fünf, vier, drei, zwei, eins und go! Ten řev je ohlušující a magnetizující zároveň. Doslova. Navzdory povelu startéra zůstáváme totiž trčet na místě, vpřed se vydáváme až po nějakých dvanácti dlouhých vteřinách. Poznamená to celou mou účast na mistrovství světa psích spřežení v německém Borkenu.

Nejsou to rozhodně mé první závody, proto mi nejde do hlavy, kde byla chyba. Evidentně nejen mně. Celých osm kilometrů jedeme nervózně a Ulka, moje psí společnice, se po mně neustále otáčí, jako by se ptala: "To už fakt závodíme? Ten start se mi nelíbil. Děje se něco? Moje chyba, nebo tvoje?"

Pokažený start stranou, tohle je to, co mám na bikejeringu (pes táhne, vy jedete na kole) a vůbec psím spřežení tak rád. Základem je tým, který tvoří pouto mezi vámi a psem. Na vašeho čtyřnohého parťáka může mít vliv každá maličkost, nervozita, rozladěnost a obráceně to platí též. On věří vám a vy jemu. Jste jeden organismus, jedno srdce, jedny plíce.

Nejen na sněhu

Mushing můžeme rozdělit na spřežení a individuální disciplíny, v nichž tým tvoří pouze jezdec nebo běžec a jeden, maximálně dva psi: v canicrossu závodí běžec a pes, v bikejeringu cyklista a pes, při scooterjeringu si to na trati rozdávají jezdci na koloběžce s jedním či dvěma psy. Týmy ve spřeženích se dělí podle plemene a počtu psů v zápřahu. Závodit se může na sněhu, ale též "na suchu" (na jaře, v létě a na podzim).

Do německého Borkenu je to pěkný kus cesty, ale tyhle elitní závody mají neopakovatelnou atmosféru, takže to za to stojí. Byl jsem ve Španělsku, Francii, Belgii i Švýcarsku, ale Borken je klasa. Na startovní čáru se tady postavilo skoro 500 musherů, někteří v canicrossu, jiní na kolech, koloběžkách, někteří zapřáhli od čtyř psů výše. Startovalo se od půl deváté do čtyř hodin, to jsem snad ještě nikde nezažil. Atmosféra úžasná a tratě skvělé. Co víc si přát?

Možná lepší začátek. Asi po dvou kilometrech nás předjíždí první závodník, pak ještě asi tři. Je mi je jasné, že už nejsme takové raketa. Zestárnul jsem a Ulce už táhne na devátý rok.

Pamatuji se, že jsem věděl, že bude skvělá, hned od prvního okamžiku. Dokazovala to už po svém prvním roce, kdy jsem ji začal do čtyřspřeží, které jsem tenkrát jezdil, zapřahat jako vedoucího psa – lídra. I když byla tak mladá, vůbec jí nedělalo problém být mozkem spřežení. Prožil jsem s ní kupu úspěchů i neúspěchů. Je obdivuhodné, jakou touhu jít dopředu má v sobě i ve svých devíti letech.

V prvním kole v Borkenu ji ale v nadšení něco brání, povzbuzuji ji, jak můžu, ale očividně je nesvá. Stáří je navíc vidět i na mé psí kamarádce, rychlost jako dřív už v nohou prostě nemá. I když je trať rovinatá, v některých pasážích jedu na kole dokonce vedle Uly. I tak je ale dojemné sledovat, jak ji to pořád baví a jak se nevzdává.

A to hlavně před koncem tratě, je tak trochu herečka, takže pár desítek metrů před cílem zabere jako o život a letí, jako by právě vyběhla. Pro diváky to vypadá dobře, vy ale přemýšlíte, kde jste na těch osmi kilometrech udělali chybu. Po prvním kole jsme na pětadvacátém místě z dvaatřiceti závodníků. Ale co, čas už pro nás není prioritou, o to víc si můžeme užívat atmosféru.

Že se jen necháte táhnout? Omyl

Někdo si myslí, že tohle není sport, že vás psi jenom tahají a vy se vezete. Je to trefa vedle. Pokud chcete uspět, musíte makat, až se z vás kouří. Vy i váš pes tomu dáváte všechno. Všichni soupeři se rvou o vteřiny a nikdo vám nenechá nic zadarmo. Je to souboj rychlosti, souhry a samozřejmě štěstí.

Je ale pravda, že tihle sprinterští psi mají pohyb a rychlost v krvi. Jen když uvidí postroj, jsou jako "nadržení". Lační zjistit, co je za další zatáčkou. Dáváte-li jim všechno, všechno vám bohatě vrátí. Chtějí pro vás zvítězit.

Takhle pracují psi na startu.

V nedělním, druhém kole po tom očividně touží i moje Ula. Už na startu je vidět, že včerejšek je zapomenut. Dává jasně najevo, jak strašně se těší. A na trati je to vidět, od prvních momentů zabírá jako divá a já kmitám nohama, co to jde. Jede se skvěle.

Tím víc mě překvapí, když nás na zhruba druhém kilometru někdo předjíždí. Zatímco nám mizí z dohledu, v duchu řvu "Sakra!"… a pak přijde moment, který neznám z žádného jiného sportu. Ula zabírá a zrychluje, jako by mě vyzývala: "Přidej, doženeme ho, takhle s námi nikdo zametat nebude."

Závody

Musherské tratě se dělí do čtyř kategorií: na krátké (sprintové) do 25 km, střední (midové) na  35 a více kilometrů bez zátěže, dlouhé (longové) na 45 kilometrů a více se zátěží a atypické.

Vstávám ze sedla a dupu jako šílený. Ulka si párkrát poštěkne a jako jeden tým se pouštíme do stíhání. Přesně to je ten okamžik, kdy se všechno poskládá v jeden skvěle promazaný stroj.

Ta souhra je opojná, tetelím se blahem. Endorfiny se vyplavují a MY ho po dvou kilometrech "máme". Proženeme se kolem soupeře, Ula zařazuje ještě vyšší stupeň a za chvíli máme za sebou všech osm kilometrů, stojíme v cíli a já ji drbu za ušima.

Poskočili jsme nakonec jen o jedno místo, ale o to vlastně nejde. Podstatnější je, že jsme si zamakali, a dokonce jsme byli i sehraný pár. A že se na mě v cíli Ulka kouká s onou šťastnou jiskrou v oku a lehce přiblblým usměvavým výrazem. Že si to užila. Tenhle sport vás totiž naučí jednu věc: vy jste sice důležitý, ale nejste nejdůležitější. Na prvním místě jsou psi.