Všudypřítomné železné konstrukce a industriální detaily napovídají, že jde o ateliér uměleckého kováře a zámečníka. Bez nápisu Práce s kovy na obřích vratech a železných písmen 5D Atelier přímo na zdi by však pravý účel stavby ve Velkých Popovicích nejspíš nikdo neuhodl.
Manufakturní dílna jako z Anglie
Na kraji vesnice, lesa a malebného Přírodního parku Velkopopovicko, pouhých patnáct kilometrů od hlavního města, si v roce 2006 postavil svou továrnu nejen na kovové sny vyučený strojní a umělecký zámečník a kovář, dnes devětačtyřicetiletý Pavel Doležal.
S láskou a obdivem ke staré Anglii a jejím prvním manufakturám se prý snad už narodil. "Já jsem určitě byl kdysi továrníkem, v nějakém 19. století," říká o sobě s nadsázkou.
Inspirace anglickými manufakturními dílnami je zcela evidentní.
Na jeho přání se pak anglickými manufakturními dílnami, pro středočeskou architekturu rozhodně netradičními, nechala inspirovat i absolventka Stavební fakulty ČVUT Ing. Lenka Vačkářová, která 5D ateliér pětičlenné rodiny Doležalových navrhovala.
"Bála jsem se v našem prostředí spadnutí ke kýči, proto jsem chtěla jednoduché členění stavby, půdorysný obdélník vertikálně uskočený podle náplně pater," vysvětluje Lenka Vačkářová, proč její první realizovaný návrh v konečném řešení připomíná spolu s věží a kovovými okny právě kostel nebo hrad.
Kovový industriál prostupuje všemi patry
"Kov je hlavní motto stavby, což je na ní mnohde pozoruhodné," prozrazuje dále autorka stavby. Přiznává však, že žádné kovové detaily, na kterých je založen interiér domu a jeho doplňky, v projektu pro stavební povolení původně vůbec neřešila.
Oplocení, vnitřní ochoz v ateliéru nebo venkovní rampu, to vše vymýšleli až spolu s majitelem, zručným řemeslníkem, během vlastní realizace stavby. Výrobu si pak už zajistil novodobý "továrník" sám ve své staré dílně.
Pracovní stůl je zavěšený na kolejnici ve zdi, aby se dal jednoduše posouvat.
Návštěvníky 5D ateliéru tak vítají už venku úctyhodná, téměř dvanáctimetrová železná vrata zavěšená jako na jeřábu na kovovém příhradovém sloupu.
Oplocení je zdobeno originálními květy ze špon, tedy recyklovanými kovovými třískami z komerční produkce v dílně v přízemí, a hnízdem s kovanou volavkou od továrníkova známého kováře z vedlejší vsi, Jana Komárka z Radimovic.
Dvoupatrová kancelář je pak veskrze návrh samotného pana "továrníka". Od uvítací haly ji odděluje drátosklo zasazené v kovovém rámu. Celá je vybavena na míru navrženým industriálním kovovým nábytkem s ohledem na maximální funkčnost a praktičnost.
Pracovní stůl je zavěšený na kolejnici ve zdi, aby se dal jednoduše posouvat, tiskárna a fax se skrývají za plechovými dveřmi zdánlivě vedoucími do jakéhosi domácího nákladního výtahu, a nijak tak nenarušují svým umělohmotným povrchem ráz místnosti. Nadto se na ně nepráší.
Vstupní část s motocykly značky Raleigh
"Továrník" Pavel Doležal
Ve vysněném ateliéru se plní kovové sny
Z přízemí s kovoobráběcími stroji řízenými počítači nás o patro výš do prostorného ateliéru, kde vše ovládá zpravidla múza, provází kovové zábradlí ze starých vodovodních trubek, opatřené i kohoutky. "Místo vody z nich chceme pustit alespoň proud halogenového světla," prozrazuje jeden z mnoha svých zábavných nápadů Pavel Doležal.
Ze všech stran prosvětlený ateliér vysoký přes dvě patra je pak jeho nejoblíbenějším útočištěm v celé budově. Světlo tu pouští dovnitř různě veliká atypická oblouková okna z kovu, která si také navrhoval a vyráběl ve vlastní dílně.
"Jsou to stejná okna jako ve starých továrnách, přitom splňují současné požadavky na bezpečnost, tepelnou a zvukovou izolaci," popisuje, proč si je už dal i patentovat.
Kolem dokola lemuje ateliér mřížový ochoz s vystavenými exempláři z majitelovy početné sbírky anglických motocyklů Raleigh, na stěnách pak visí řemeslné nářadí a kovové předměty, a to nejen jako dekorace.
Zde se rodí všechny kusy industriálního kovového nábytku.
Na betonové podlaze ateliéru jsou patrné náčrtky již realizovaných návrhů kreslených jedna ku jedné diamantovou jehlou. Právě tady plní umělecký řemeslník kovové sny svých zákazníků, ať už jde o zábradlí, schodiště či atypické interiéry barů. A rodí se tu i všechny kusy jeho ojedinělého industriálního kovového nábytku.
Nábytek, který nic neskrývá
Stejně jako na cihlových domech chce majitel, aby bylo i na jeho industriálním nábytku na první pohled patrné, z čeho a jak vznikal. "Všechno je vidět, tady je svár, tady další. Můžete si na to sáhnout," popisuje, když hladí rukou okraj konferenčního stolku připomínající robustní potrubí s obrovskými šrouby.
Hned vedle stojí také nic neskrývající prosklená "potrubní" šatní skříň a policová knihovna, obě otevírané pomocí masivního otočného kola od ventilu, který snad ještě donedávna sloužil někde v podzemí svému původnímu účelu.
Zásuvky pracovního stolu mají místo úchytek kolečka potrubních ventilů.
Sladěným interiérovým doplňkem je pak strom vytvořený ze skutečného starého potrubí zakončený podstavci na živé květiny. Další originální kusy nábytku vyrobené se smyslem pro humor skrývá garsonka v podkroví věže. Z kovu je tu svařena jak atypická policová skříň, tak posuvné dveře na kolejnici. Zásuvky pracovního stolu se opět otevírají zatáhnutím za kolečka potrubních ventilů. Na vestavěnou šatní skříň pak Pavel Doležal použil místo obyčejného zrcadla leštěný nerez.
"Dá se různě prohnout, aby se člověk viděl plnější, či hubenější, podle toho jakou má náladu," usmívá se dalšímu ze svých "sranda" nápadů. A bez váhání dodává, že se vlastně chystá okovat i lednici a televizi, které tu zatím jediné kazí jeho soukromému podkrovnímu útočišti image.
Za vším jsou cihly v pozadí
Továrna připomínající kostel však není na svažitém pozemku Doležalových jediná stavba evokující svým červeným lícovým zdivem vzdálenou Anglii.
Postavený o hezkých pár let dříve a pár metrů výše, stojí úctyhodně prostorný rodinný dům. Autorem architektonického návrhu, se kterým pak i později budovanou továrnu sladila Lenka Vačkářová, byl zesnulý architekt Antonín Pešta.
A proč vlastně si nechal Pavel Doležal postavit i svůj rodinný dům v anglickém stylu? "Jako sběratel motocyklů Raleigh jsem si často dopisoval s Angličany a ti mi vždy posílali fotky svého motocyklu před svým cihlovým domem," vzpomíná, jak se rozhodl, že si také postaví cihlový dům, aby jim mohl posílat stejné fotografie.
Sběratel motocyklů Raleigh postavil pro své miláčky důstojné zázemí.
Avšak i přes tento možná banální motiv je Doležalova továrna na sny jeho uměleckým vyjádřením. "Ten dům je moje vyznání," přiznává od srdce. A to i přesto, že se ho prý kamarádi často v žertu ptají, kdy už bude světit ten svůj kostel.
